ŘÍKALI, ŽE JSEM SENILNÍ...

Celé dopoledne jsem byla v kuchyni. Vůně omáčky se táhla chodbou a lepila se na záclony, na dřevo staré kredence, na fotky v rámečcích. Dělala jsem svíčkovou s knedlíkem, přesně tak, jak ji měl rád můj Petr. Už je pět let pryč, ale já pořád vařím tak, jako by se měl za chvíli vrátit, přehodit kabát přes židli a říct: ,, Hani, tohle je domov."
Byt na Vinohradech nebyl jen adresa. Byla to paměť v omítce. Vysoké stropy, parkety se šrámy po stěhování, starý lustr, co trochu vrzal, když venku foukalo. Všechno tu mělo svůj zvuk. I ticho. Lukáš a Kateřina seděli naproti mně. Moje děti. A přesto jsem v jejich očích neviděla hlad. Neviděla jsem ani radost z jídla, ani obyčejnou nedělní pohodu. Viděla jsem výpočet. Jejich pohled přejížděl po stěnách, po oknech, po prostoru, jako kdyby si v hlavě počítali metry čtvereční. Mami, je to přesolené, řekla Kateřina a odsunula talíř. Ne o centimetr, ale o celý svět. Pak zjemnila hlas. Ten tón, který se používá na malé děti… a na staré lidi. Víš, s Lukášem jsme o tom mluvili. Ten byt je pro tebe už moc. Je to velké, drahé. Topení, úklid… vyčerpává tě to. Někdy mi přijde, že se tu jenom trápíš. Lukáš přikývl. Utřel si ústa ubrouskem rychle, nervózně, jako by se chtěl zbavit něčeho, co mu překáží v řeči. Přesně. Našli jsme krásnou rezidenci kousek za Prahou. Jmenuje se Rezidence Sluneční dvůr. Mají zahradu, program, péči čtyřiadvacet hodin. Byla bys tam v klidu. Udělalo se mi v hrudi těžko. Ne proto, že by ta slova byla zlá. Ale protože byla připravená. Naučená. A pak přišla ta věta, která už zlá byla. A tenhle byt… — Lukáš si odkašlal. — Teď je trh nahoře. Byla by škoda to nevyužít. Prodali bychom ho a kapitál bychom spravovali pro tebe. Samozřejmě. Aby ses nemusela o nic starat. Podívala jsem se na ně. Na svoje děti, kvůli kterým jsme se s Petrem vzdávali dovolených, nového auta, lepšího života “pro sebe”. Vždycky jsme si říkali: hlavně aby měly start. Hlavně aby měly víc, než jsme měli my. A teď mi u svíčkové, u knedlíku, u stolu, kde Petr kdysi řezal chleba, vysvětlovali, že jsem se stala… položkou. Usmála jsem se. Unaveně, jak to dělají ženy, které nechtějí, aby jim kdokoliv viděl prasklinu. Popřemýšlím o tom, — řekla jsem. Vyměnili si pohled. Krátký. Spokojený. Mysleli si, že vyhráli první kolo. Pravda mi ale přišla do obličeje o dva týdny později. Studená, přesná, bez milosti.
Dostala jsem chřipku, pořádnou. Ležela jsem v posteli, pod třemi dekami, s horečkou, co se držela jako klíště. V puse pachuť prášku, v hlavě hučení. Dveře od ložnice byly pootevřené. Lukáš s Kateřinou přišli “na návštěvu”. Ve skutečnosti se usadili v obýváku s pánem, kterého Lukáš představil jako “známého odhadce”. Mysleli si, že spím. Jejich hlasy se nesly bytem čistě, bez té nedělní sladkosti. Kolik z toho můžeme vytáhnout? -zeptal se Lukáš. Jeho hlas nezněl jako syn. Zněl jako někdo, kdo prohlíží zboží. Vinohrady… — odhadce si něco zapisoval. — Když to půjde rychle, klidně čtrnáct, patnáct milionů. Ale potřebujete to mít volné. A bez komplikací. Kateřina přešla po parketách v podpatcích sem a tam. Poznala jsem ten zvuk. Dělala to vždycky, když byla nervózní, i jako malá. Ta stará nebude problém, — řekla a ta slova ve mně něco uřízla. Rezidence Sluneční dvůr je drahá. Našla jsem domov pro seniory na Černém Mostě, má smlouvu s pojišťovnou. Je to smutné, no… ale ona už stejně nic nechápe. Řekneme, že je to dočasně. Pak tam zůstane. Když se “demence” rozjede, kdo si čeho všimne? Na chvíli jsem přestala dýchat. A co když se bude bránit? — zeptal se odhadce. Podáme návrh na omezení svéprávnosti, — uťal to Lukáš. — Řekneme soudu, že utrácí, že není soudná. Dají jí opatrovníka. Jakmile budeme mít podpis, byt je náš. Potřebuju ty peníze, Káťo. Firma mě tlačí. A ty chceš to SUV, ne? To “ne?” bylo tak všední, jako by se bavili o barvě sedačky. Ležela jsem a zírala do stropu. A v té chvíli mi došlo, že to není jen chamtivost. Je to pohrdání. Nejsem máma. Jsem překážka. Brečela jsem potichu celou hodinu. Ne tak, že by to někdo slyšel. Spíš tak, že se mi slzy vsakovaly do polštáře a já cítila, jak se ve mně něco láme a zároveň utužuje. A pak jsem se přestala litovat. Někde mezi druhou a třetí dekou, mezi horečkou a tím jejich “ta stará”, se ve mně rozsvítila studená, čistá zuřivost. Chcete, abych byla “rimbambita”? Dobře. Dostanete představení, na které nezapomenete. Od dalšího dne jsem začala hrát. Nechala jsem klíče v lednici. Ptala jsem se Lukáše třikrát za sebou, jak se má jeho máma, a dívala se mu při tom přímo do očí. Předstírala jsem, že nedokážu spočítat drobné na rohlíky. Zastavila jsem se u vypnuté televize, jako bych nevěděla, co to je. Splést si den, jméno, jednoduchou věc. Viděla jsem, jak se jim uvolňují ramena. Jak se jim vrací arogance. Každá moje “chyba” pro ně byla důkaz, že plán jde správně. A zatímco oni připravovali papíry pro soud, já připravovala útěk.
Ráno jsem odcházela brzy, upravená. Vlasy sčesané, kabát zapnutý. Nechtěla jsem, aby mě někdo litoval. Nechtěla jsem vypadat jako žena, kterou už mohou někam odnést. Nejdřív k mému praktickému lékaři, doktoru Růžičkovi. Znal mě třicet let, znal i Petra. Jakmile mě viděl, nepoložil tu hloupou otázku “co vás trápí”. Podíval se mi do tváře a řekl:,, Hano… co se stalo?"
Řekla jsem mu všechno. Bez hysterie. Jen fakta. Věty, které jsem slyšela. Plán. Neřekl “to je strašné”. Řekl:,, Uděláme to čistě."
Poslal mě na geriatrii do velké nemocnice. Testy, otázky, čísla, hodiny, jména, paměť. Přesně to, čím se dá někomu vzít důstojnost… nebo ji naopak ochránit. Odešla jsem s posudkem, který byl pevný jako štít: plně orientovaná, plně svéprávná, schopná rozhodovat. Pak jsem šla k notáři. Žádná realitka. Žádné cedule. Žádné drby na chodbě. Notář měl svoje diskrétní kontakty. Za týden se našla mladá dvojice právníků, kteří hledali byt právě v našem domě. Podepsali jsme to rychle. Precizně. A já prodala všechno. Nejen zdi. I nábytek, obrazy, stříbro, na které se Kateřině vždycky zvláštně leskly oči. Nechala jsem si jen osobní věci. A fotky Petra. Když přišel převod na můj nový účet u internetové banky, zírala jsem na číslo na displeji a měla pocit, že se dívám na cizí život. Byla to obrovská částka. A přitom to byly jen roky, které jsem žila a šetřila. Sedla jsem si ke kuchyňskému stolu a napsala dopis. Ne plný nadávek. Plný pravdy. Zalepila jsem ho do žluté obálky. Pečlivě. Jako se zavírá něco, co už se nemá znovu otevírat. Poslední dějství mělo přijít v neděli. Lukáš s Kateřinou mi dopředu řekli:,, Přijedeme brzy. Máme pro tebe překvapení. Odvezeme tě do hezkého místa." Přijeli se škatulemi. Ne pro moje věci. Pro svoje. Představuju si je, jak stojí u našeho masivního vchodového dveřního křídla. Lukáš strká klíč do zámku s jistotou člověka, který už si rozpočítal výhru. Klíč se neotočí. Zkusí to znovu. Zakleje. Kateřina protočí oči, telefon v ruce, připravená někoho seřvat. Zazvoní. Jednou. Podruhé. ,,Mami! Otevři! — křičí Lukáš." A pak se dveře otevřou. Jenže v nich nestojím já v županu. Stojí tam mladý muž v košili, v ruce hrnek kávy, klidný pohled. Jako někdo, kdo právě snídal.,, Dobrý den… můžu vám pomoct? — řekne.",, Kde je moje máma? Kdo jste? Co děláte v našem bytě?!" — vyletí Lukáš. Muž se ani nezamračí. Jen sáhne vedle sebe a podá jim žlutou obálku. Paní Hana mi nechala tohle pro vás. Říkala, že to všechno vysvětlí, ať si to přečtete hned. Zdroj Facebook