Moje tchyně odkázala dům švagrovi...

„To snad nemyslíš vážně, mami!“ vykřikl Petr a jeho hlas se roztřásl vztekem i zoufalstvím. Seděla jsem vedle něj na staré pohovce v obýváku a cítila, jak mi srdce buší až v krku. Všichni jsme byli namačkaní v malém panelákovém bytě na Jižním Městě, kde jsme se sešli kvůli jediné věci – přečtení závěti mé tchyně, paní Věry.

Věra seděla naproti nám, ruce složené v klíně, tvář kamenná. Vedle ní stál notář a v ruce držel papír, který právě dočetl. „Dům v Říčanech odkazuji svému mladšímu synovi Tomášovi. Veškeré úspory a cennosti připadají rovněž jemu. Mému staršímu synovi Petrovi neodkazuji nic.“

V tu chvíli se mi zatmělo před očima. Petr byl celý život ten, kdo se o matku staral. Když před pěti lety zemřel jeho otec, byl to právě on, kdo každý víkend jezdil do Říčan sekat trávu, opravovat plot, vozit nákupy. Tomáš? Ten přijel jednou za půl roku a ještě si stěžoval na dopravu.
„Mami, proč?“ zašeptal Petr zlomeně. Věra se na něj podívala s ledovým klidem. „Protože Tomáš má rodinu a potřebuje to víc. Ty už máš všechno, co potřebuješ.“

Cítila jsem, jak mi po tváři stékají slzy. V hlavě mi vířily vzpomínky na všechny ty roky, kdy jsme s Petrem dělali první poslední – nejen pro ni, ale i pro Tomáše. Když Tomáš přišel o práci, Petr mu půjčil peníze. Když měl Tomáš problémy s alkoholem, Petr ho tahal z průšvihů. A teď? Teď jsme byli odkopnutí jako nějaký odpad.

Notář si sbalil papíry a rychle zmizel. V místnosti zůstalo ticho, které by se dalo krájet. Tomáš se tvářil rozpačitě, ale v očích mu hrálo vítězství. Jeho žena Jana se na mě ani nepodívala.
„Tohle není fér,“ řekla jsem tiše. „Petr si to nezaslouží.“
Věra se na mě podívala s opovržením. „Ty do toho nemluv, Hano. Jsi jen snacha.“
Ta slova mě bodla do srdce jako nůž. Jen snacha. Nikdy jsem nebyla dost dobrá pro jejího syna. Nikdy jsem nebyla dost dobrá pro ni.
Petr vstal a beze slova odešel z místnosti. Slyšela jsem bouchnutí dveří a pak už jen jeho kroky na schodišti. Zůstala jsem sedět mezi cizími lidmi – mezi vlastní rodinou.
Když jsme večer dorazili domů do našeho malého bytu v Modřanech, Petr seděl u stolu a zíral do prázdna. Položila jsem mu ruku na rameno.
„Petře…“
„Nech mě být,“ řekl tiše. „Celý život jsem dělal všechno správně a k čemu to bylo?“
Nevěděla jsem, co říct. Sama jsem cítila hořkost a vztek. Bylo to nespravedlivé. Bylo to kruté.

Dny plynuly a mezi Petrem a jeho matkou zavládlo ticho. Nevolal jí, ona nevolala jemu. Tomáš nám poslal SMS: „Neberte to osobně.“ Chtěla jsem mu odepsat něco ošklivého, ale Petr mi to zakázal.
Začali jsme se hádat i doma. Petr byl uzavřený do sebe, já byla podrážděná a smutná. Každý večer jsme mlčky večeřeli a já přemýšlela, jestli jsme někde neudělali chybu.
Jednoho dne přišla poštou obálka – pozvánka na rodinnou oslavu k Věřiným sedmdesátinám. Petr ji roztrhal a hodil do koše.
„Nepůjdu tam,“ řekl tvrdě.
„Ale je to tvoje máma…“
„Moje máma mě zradila.“
Začala jsem pochybovat o všem – o rodině, o spravedlnosti, o lásce mezi matkou a synem. Proč někdo dokáže být tak krutý ke svému vlastnímu dítěti?

Jednou večer jsem šla s Petrem na procházku kolem Vltavy. Mlčky jsme šli vedle sebe, až najednou Petr zastavil.
„Víš co mě nejvíc bolí?“ zeptal se tiše. „Že jsem pro ni nikdy nebyl dost dobrý.“
Objala jsem ho a oba jsme plakali.
Po několika měsících přišla další rána – Tomáš prodal dům v Říčanech za několik milionů a koupil si nové auto. V novinách jsem četla inzerát: „Prodám rodinný dům v Říčanech po rekonstrukci.“ Bylo to jako sůl do rány.
Petr začal chodit k psychologovi. Já jsem hledala útěchu u kamarádek, ale většina z nich jen pokrčila rameny: „To je život.“ Ale já jsem cítila, že to není jen život – je to nespravedlnost.
Jednoho dne mi zavolala Věra.
„Hano, přijď ke mně,“ řekla stroze.
Šla jsem tam s těžkým srdcem. Seděla v kuchyni u stolu a dívala se z okna.
„Proč jsi to udělala?“ zeptala jsem se přímo.
Věra mlčela dlouho, pak řekla: „Chtěla jsem Tomášovi pomoct. Ty jsi silná žena, Petr je silný muž. Vy to zvládnete.“
„Ale tím jste Petra zlomila,“ řekla jsem jí upřímně.
Věra se rozplakala poprvé za celou dobu, co ji znám.
Odešla jsem domů s pocitem prázdnoty. Některé rány se nikdy nezahojí.

Dnes už je to rok od té chvíle. Petr s matkou téměř nemluví. Já pořád přemýšlím – co je vlastně spravedlnost v rodině? Existuje vůbec? Nebo je každý sám za sebe?
Možná bych měla odpustit… Ale jak odpustit zradu od těch nejbližších? Co byste udělali vy na mém místě? Zdroj Facebook: Životní příběhy...