Růže - 10.část 2/2 - Měsíční Růže

Papírky se nám pomalu rozpouštěli a mě začala bolet hlava. Koukal sem na Rosie, měla zavřené oči a lehce se třásla.
Podíval jsem se z okna ven, kde se už pomalu stmívalo.
„Danny, potřebuju se projít prosím, je jedno jestli to bude tady nebo venku“.
Souhlasil jsem, chytl jí za ruku a společně jsme vyšli ven, kde už padala noc nad okolní lesy.
„Půjdeme k tomu Černému vrchu?“.
„Můžeme“. Rosie se neustále třásla, ale zimou to nebylo.
Zahřmělo.
„Jak by vypadali naše děti Danny?“.
„Byli by plní života, šťastné s dobrým srdcem, milovali by tě“.
„Vážně by nás milovali?“.
„Navždy, na každičkém kroku, který bychom udělali“. V tu chvíli jsem postřehl, že má zavřené oči.
„Bojím se o ně Danny“.
„Nemusíš, budou v bezpečí Rosie, sedí na pláži a smějí se, koukají na tebe, jak se procházíš po písku a koukáš do nekonečného moře, které omývá tvé krásné nohy“.
„Danny, co děláš ty?“.
„Sedím vedle dětí a společně se smějeme, házíme kamínky do moře a koukáme na tebe, jak jsi šťastná a máváš na nás“.
„Danny, kde nás ale vidíš?“.
„V našem společném novém životě, na pláži, kde nikdo není, jen my Rosie, je to náš život!“.
„Nic než sen“.
„Rosie, slíbili jsme si to, budeme spolu, už brzy“.
„Víš to jistě?“
„Nevím…ale věřím tomu tak, jako ty a tím tvoříme tak silný sen, který se nám splní!“.
Zahřmělo a začal padat sníh s kapkami deště. Hvězdy vycházeli na obloze a měsíc nám svítil svými paprsky na cestu.
V tu chvíli jsme potkali Johna. Byl oděný celý v černém, zřejmě ve smutečním a nesl v ruce červenou růži.
„Johne, copak se stalo?“
„Mrzí mě, že mě tak vidíte. Šel jsem uctít památku Kate“.
„Johne, soucítíme s tebou, vím, co si prožil, mrzí mě to též“.
„Svět se zhroutil, kéž bych se nikdy nenarodil“. Smutně odpověděl a podíval se na mě a na Rosie.
„Danny vezmi si tu růži prosím, třeba ti dodá sílu pokračovat“.
„Děkuji, dnes to asi všechno skončí, byl si můj dobrý přítel, Johne, věřím, že se spolu zase setkáme, v tom lepším a novém životě“.
„Jsem na tebe hrdý, i na tebe Rosie, nezapomenu na vás“.
„Kate se vrátí a budeme žít společně, Johne, to ti slibuji“.
„Věřím tomu, budete mi chybět“. A se smutným pohledem v očích scházel po malé zimní pěšince dolů z kopce“.
Růže, kterou mi dal John, už pomaličku usychala. Připadá mi to jako ten sen co se mi každý den zdál, znovu a znovu.
Rosie nahlas dýchala, klopýtla a spadla do sněhu.
„Miláčku, už je to jen kousek“.
„Danny, proč krvácíme?“.
„My nekrvácíme, je to jen voda z kapek deště“.
„Bojím se o tebe“.
„Zvládneme to“. A zvednul jsem ji.
Před námi se objevil Černý vrch, byl obklopený temnotou, která rostla a rostla.
„Dokázali jsme to Rosie“. Usmál jsem se na ní a společně jsme na něj vystoupali.
„Vidíš tu krásu kolem nás?“.
„Vidím, šeptají mi to i hlasy“.
„Jaké hlasy?“.
„Čekají na nás v temnotě“.
Rosie ztrácela vědomí o realitě. Koukal sem do dálky. Najednou se ozval hlasitý výstřel, který se rozlehl po celém okolí.
Viděl sem ten výstřel, byl v místě, kde bydlel John, popadl mě strach a šílenství a myšlenka že je mrtvý.
„Co to bylo Danny?“.
„Asi John“.
Chytl jsem se za vlasy a padnul na kolena.
„Co se to děje!“.
„Umíráme, Danny“.
„Ještě ne, počkej tu na mne Rosie, neudělej žádnou hloupost, buď tam kde si, rozumíš mi?“.
„Nerozumím ti Danny“.
„Není čas Rosie, zůstaň prosím tady, hned se vrátím“.
Rosie zavřela oči a zahřmělo ještě více, já utíkal lesem k baráku, kde bydlel John.
Cestou sem několikrát spadl a cítil, že papírky už působí. Silou vůle jsem se snažil potlačit bolest a zešílení.
Když jsem se dostal k baráku, nestačil sem zírat co se děje.
Celý dům hořel, všechno se rozpadalo. Okamžitě jsem vlítnul dveřmi dovnitř a snažil se nedýchat kouř, který se všude nesl.
Hledal jsem zoufale Johna. Řval jeho jméno, nikdo mi neodpovídal.
Když tu najednou sem ho spatřil, ležel na zemi, v jedné ruce svíral pistoli magnum, prostřelil si hlavu, ukončil svůj život.
Vzal si jeho zbraň a utekl z hořícího baráku.
Venku jsem padnul do sněhu. Celý unavený, zničený…sahal jsem po zbrani, ale zahodil sem jí.
Jak se tohle mohlo stát? Nechal jsem ho zemřít, umřel tam sám!
Začal jsem řvát do tiché noci, i Rosie mě musela slyšet.
V tu chvíli jsem si na ní vzpomněl, je tam tak osamocená, vzal sem zbraň, zastrčil si jí za kalhoty a utíkal zpátky za ní. Po cestě jsem sledoval, jak se Johnův dům rozpadl a shořel i s ním.
Na cestě ležela růže, spadla mi, ani jsem si toho nevšiml, sebral jsem jí ze sněhu a utíkal dál.
Bouřka sílila tak jako déšť.
Měl jsem těžké nohy, které nechtěli, abych pokračoval.
Pomalu se přede mnou objevil Černý vrch, nad kterým se sbíhal černý mrak. Slyšel jsem hlasitý pláč.
Co se to sakra děje, plní se snad sen, který se mi zdál neustále dokola?
Šplhal jsem po skále nahoru a slyšel čím dál tím hlasitější pláč.
Rosie stála na konci výčnělku skály a koukala dolů.
„Miláčku, nikam dál nechoď prosím, pojď ke mně, budeme zase spolu, slibuji, nic se nám nestane, slíbil jsem to!“.
Rosie se na mě otočila a usmála se.
„Danny, jsem připravená“.
„Né, prosím Rosieeeee“. Najednou mi padala před očima do hluboké a temné propasti.
Utíkal jsem nakonec výčnělku a koukal dolů. Rosie už ale nebyla vidět.
Zklamal jsem, nebo splnil svůj sen, svůj cíl, myšlenku?
Neměl jsem nic, jen jí a teď skončila v temnotě.
Přepadlo mě šílenství.
Říká se, že když člověk ztratí naději, selhal. Už si to mohu přiznat.
Vzal jsem růži a hodil jí do propasti.
„Rosie, neopustím tě, naše srdce se zase spojí, budeme spolu, tak jak sis to představovala, naše děti, budou nás milovat. Najdu tě, projdu klidně celým světem, ale slibuju ti, že budeme spolu miláčku, navždy…“. Z posledních sil jsem řval do tiché tmy, kde padaly jen kapičky deště.
Vyndal jsem zbraň z kalhot a postavil se na výčnělek skály.
„Lásko“.
Poslední co jsem uslyšel, byl výstřel. Rozlehl se po celém okolí a krajině.
Život je jako sněhová vločka, padá ze sněhové mraku a roztaje když dopadne na zem...

Tento příběh je věnován všem lidem, kteří ztratili naději.
Nemůžete čekat, že jednoho dne jí získáme zpět, musíme bojovat, bojovat každičký den našeho života, mít sny a cíle, v srdcích lásku a pochopení.
Nikdy to neskončí.