Růže - 7.část - Anděl

Ona ale nedokázala říct ani slovo. Šel jsem tedy za ní a našel její roztrhané oblečení. Zvedl jí ze země a posadil na postel.
Poté jsem jí začal jemně oblékat. Mezitím co si zvládla na sebe dát tričko, v hale byl totální chaos. Ženy křičely a běhali dokola. Chlapy byli vyděšení a řítili se ke vchodu. To byla ale naše šance! Díky davu jsme se mohli schovat a vyběhnout s nimi až ven.
Rychle jsem Rosie oblékl ještě její šusťákové kalhoty a vzal jí do náruče. Mířili jsme do davu a snažili se pohybovat nenápadně. Dařilo se! Celou cestu z haly se na nás skoro nikdo ani nepodíval.
Gangsteři sice hledali viníka dvou zastřelených chlapů, ale neměli šanci někoho obvinit.
Už jsme stáli u dveří a běželi k východu. Kapsář najednou vyjekl a snažil se před davem utéct, dřív, než by ho zašlapal do země.
Všichni jsme proběhli EXITEM ven a utíkali, do všech stran, což ale bylo pro nás nevýhodné. Jediný oblečený pár, zbytek nazí muži a ženy, které běhali do zahrady, kolem baru, nebo se schovávaly za gangstery.
Nastal chaos, panika a někdo si nás bohužel všiml. Byl to právě ten první chlap, na kterého jsem dnes narazil a pomalu se k nám rozeběhl. Já Rosie rychle přehodil za branku do sněhu a snažil se jí taky přeskočit, chlap mě ale srazil na zem a začal do mě bušit. Jeho rány byly tak silné, že mě pomalu začala bolet hlava víc, než kdy předtím. Podařilo se mi ho však shodit na zem a převalit se, na něj. On se snažil vyvlíknout, já ho však držel na zemi pevně.
Nechtěl jsem svou zbraň znovu použít, ale situace byla k tomu nakloněná. Namířil jsem mu jí na srdce, zavřel oči a spustil spoušť. Ozvala se rána a jeho ruce mě z jeho pevného sevření pustily. Rychle jsem přeskočil branku a popadl Rosie, která ječela strachem.
Utíkali jsme co nejrychleji, pryč od tohoto podsvětí, kde ještě byl slyšet křik žen za barem. Rosie mi začala plakat a mě jí začalo být neskutečně líto. Vše to byla moje chyba, kdybych jí ten večer nenahnal strach, nic z toho by se nestalo.
Zastavil jsem se až u kavárny, kde jsem jí chvilku položil na lavičku. Potřeboval jsem si oddychnout.
Ona se ale rozplakala ještě víc.
„Rosie, neboj, přísahám, že se ti už nikdy nic nestane“.
Zvedla svou tvář k mé a koukala se do ní, viděl sem jí v očích tolik utrpení a jemně jí objal. Přitiskla se ke mně tak moc, že jsem se bál, aby mě neumačkala.
„Danny, všechno mě teď tak mrzí“.
„Copak by tě mělo mrzet? Že si šla s neznámým chlapem do jeho domu, kvůli tomu že si neměla kde spát?“.
„To mě nemrzí, jako to, když jsem utekla. Jsem tak hloupá, že jsem se lekla toho, co si ten večer provedl, mrzí mě i to, že jsem ti řekla, že jsi ztracený člověk.“
„Rosie, nikdy to takhle nemělo dopadnout. Ale co by s tebou bylo ten den, kdy jsi smutně koukala do kafe a nevěděla, kde tu přespat.“
„Jsem tak hloupá, promiň mi to Danny. Dokonce života jsem ti dlužná, za to, co jsi dnes pro mě udělal“.
„Nechci, aby ses omlouvala a do toho mi řekla, že si mi dlužná. Proč? To ti řeknu cestou, teď už musíme jít dál. Zvládneš chvilku jít sama?“.
„Myslím, že ano“.
„Dobře“. A s úsměvem sem jí pomohl vstát.
Šli jsme kus přes silnici, kde jsme ještě zavítali do obchodu se zbraněmi. Já slovo dodržel a Billovy zbraň vrátil. Cítil jsem se lehce, že i když jsem špatný člověk, mám srdce a díky Rosie se stávám lepším.
Pomaličku jsme došli ke konci silnice a uviděli známou cestu. Šťastně se na sebe podívali a společně vyšli zpátky do hor.
„Rosie, chtěl sem ti říct jednu věc. Za celý život jsem nespatřil anděla. Od mala jsem se řídil jednou věcí, že až ho najdu, můj život dostane teprve smysl. Rosie, to ty jsi můj nejkrásnější anděl.“