Růže - Cesta Do Temnoty - Úvod

Bratrství je jedno z nejsilnějších pout, které člověk může za svůj život zažít. Mít jeden druhého po svém boku v těch nejhorších dnech svého života je jako vysvobození z těsných pout.
Můj bratr Thomas a George vedli tajuplný život, o kterém se mi svěřovali jen málokdy.
Oba měli v sobě neutuchající jiskru naděje a svobodného vnímání života. Nikdy se nevzdali, i když je mnohdy někdo položil na kolena.
Náš otec vždy říkával „Až slunce zapadne, projeví se slabost“.
Nikdy jsem nepochopil, k čemu to mělo směřovat, ale věřil ve víru vlastního boha, byla to hvězda co tak rád obdivoval už přes 30 let.
Byla jeho zářící nadějí, uprostřed ničeho, toho co mu zbylo.
Ve svých mladých letech jsem pracoval jako dřevorubec. Plat nízký, práce příliš. Nebyl sem spokojený se svým životem. Mí bratři zažívali dobrodružství, okamžiky co naplňovali jejich srdce touhou po nových věcech, zjistit co je tam dál, vědět jestli existuje otcova hvězda víry.
Byli to lovci tichých lesů, kanadských. Vždy dostali nabídku příjemných peněz, za dobře odvedenou práci.
Řekl bych, že to byli peníze za riziko i samotného života. Ulovit medvěda či černého kanadského vlka je umění ale i zakázané ovoce. V našem okolí se nesměli lovit tito neuvěřitelní živočichové. Právě proto mí bratři vydělávali peníze za nelegální lov zvířat v kanadských lesích.
Doma se moc nezdržovali a když ano, tak jen aby opravili náš malebný, dřevěný domeček.
Přiváželi mi vždy karton cigaret a chválili mou práci.
Toužil jsem jít alespoň jednou na skutečný lov divoké zvěře, naučit se to a v budoucnu dokázat využít. V Georgovi sem viděl vždy velkou inspiraci, řekl bych, že to byl mistr ve svém řemesle. Dokázal vystopovat jakékoliv zvíře, poznat jakoukoliv stopu, zatím co Thomas, ten tu byl přes pasti a lovné nástroje.
Naše blízké městečko Rivernil bylo chátrající a polomrtvé. Chodilo se vždy jen do jednoho, jediného baru u Ingrid, která vypadala na svých 35 let neuvěřitelně sexy. Byl tu obchodník s rybami i řezník.
Člověk by tu našel hlavně spoustu divných a zamlklých obyvatelů městečka, kde jakoby tu každý hrál svou falešnou roli.
Zdržel jsem se nejčastěji v práci či u Ingrid, byl to život na hovn*.
Celé dny člověk chodil ve sněhu v polorozpadlých botech a jediné co ho zahřívalo, byla placatka s příjemnou whiskou.
Zdejší lesy byly temné, zdálo se, jakoby nikdy nekončili. Severní Kanada bylo místo, kde jsem litoval, že žiji. Čas mi tu proplouval mezi prsty.
Táhlo mi už skoro na 28 let.