SOBOTA, KDY PAN NOVOSAD NECHTĚL SEDĚT U OKNA

Jmenuji se Blanka Vodičková, je mi padesát sedm a jednadvacet let obsluhuji ve stejné cukrárně na Vinohradské v Praze. Znám je všechny — kdo si dá espresso bez cukru, kdo čeká na výplatu a platí kartou, komu nemám nosit účet, protože ho stejně nechce. A znám i paní Ivetu Novosadovou, i když jsem se s ní za těch pět let, co k nám chodí, možná bavila dvacetkrát.

Přišla poprvé jednu sobotu na jaře, krátce po deváté. Objednala si vídeňskou kávu a toustový chleba s máslem a marmeládou, posadila se ke druhému stolu od výlohy — tam, odkud je vidět na tramvajovou zastávku — a rozevřela noviny, které ležely na baru. Neptala se mě na nic, jen kývla, když jsem přinesla objednávku. Seděla skoro hodinu. Pak zaplatila, poděkovala a odešla.

Za týden se to opakovalo. A pak zas. Ten rituál jsem si oblíbila, protože do naší cukrárny chodí spousta lidí, co spěchají — skupinku maminek s kočárky, dědečka, co si stěžuje na ceny, párek studentů, co si dělí jeden croissant. A pak přišla ona, sedla si, otevřela noviny nebo telefon, a bylo úplně jedno, jestli venku prší nebo je dvacet osm stupňů. Jednou přinesla knihu — Škvoreckého, pamatuju si to, protože jsem se jí ptala, jestli se jí líbí, a ona řekla, že ji čte už potřetí v životě.

Měla jsem tehdy dost práce s vlastním životem — dcera se právě rozváděla, syn zkoušel maturitu z matiky podruhé — takže jsem si k té ženě u okna nic zvlášť nepřimýšlela. Prostě patřila k sobotám, jako zvonek na dveřích nebo pes sousedů z protějšího domu, co štěká přesně v deset na popelářské auto.

Jenže jedna sobota byla jiná.
Bylo to na začátku léta, okna jsme měli otevřená a z ulice táhla vůně přepáleného oleje z hranolkárny o dům dál. Paní Novosadová přišla jako obvykle, ale hned za ní vešel i muž — vyšší, v kostkované košili, s brýlemi na krku zavěšenými na šňůrce. Šel rovnou k jejímu stolu, jako by tam patřil odjakživa.
„Tady?" zeptal se a ukázal na místo naproti ní.
Zaznamenala jsem, jak se jí na okamžik zastavila ruka nad ubrouskem, který právě rovnala vedle šálku. Jenom na okamžik.
„Tady, Bořivoji," řekla.

Objednal si stejný toustový chleba jako ona, ale kávu chtěl silnější, „dvojité espresso, ne to slabý, co dávaj turistům". Mluvil hlasitě, ne nepříjemně, ale tak, jak mluví lidé, kteří jsou zvyklí, že je slyšet celá místnost. Vyprávěl jí o zápase, který včera sledoval v televizi, ukazoval jí něco na mobilu, komentoval pána, co venku venčil bígla na příliš krátkém vodítku. Ona odpovídala krátce. Usmívala se, ale ne tím úsměvem, který jsem u ní znala ze soboty, kdy si čte noviny sama a nikomu nic nedluží.

Přišla jsem k nim s dotazem, jestli chtějí ještě něco, a všimla si drobnosti — přesunula si šálek o kousek dál od sebe, blíž k oknu, jako by si chtěla uhájit alespoň ten kousek stolu, který patřil jenom jí.

Odešli asi po čtyřiceti minutách — ona si totiž svých obvyklých šedesát minut u okna toho dne neužila ani do poloviny.

Další sobotu jsem čekala, že přijdou zase spolu. Nepřišli. Přišla sama, přesně v devět, sedla si na své místo, objednala si vídeňskou kávu. Ale tentokrát měla s sebou i něco navíc — kromě novin a knihy i hnědou papírovou složku, gumičkou převázanou, kterou položila vedle talíře a nechala tam ležet, jako by čekala, až se jí bude chtít podívat dovnitř.

Byla jsem zrovna u vedlejšího stolu, když k ní přišel starší pán, co bydlí v domě naproti a chodí k nám na oběd — pan Zajíček, penzista, kdysi projektant. Znají se od vidění, prohodí spolu pár vět, když se potkají ve frontě u pekaře. Posadil se na chvilku k ní, ale ona jen zavrtěla hlavou a řekla mu něco, po čem se zvedl a s omluvou odešel ke svému stolu. Slyšela jsem jenom útržek: „Dneska ne, dneska si chci jenom tak sedět."

Ten den jsem k ní přinesla účet a všimla si, že složku otevřela jen na chvíli, přejela prstem po první stránce a zase ji zavřela, jako by si nechávala ten obsah ještě chvíli pro sebe.

O čtrnáct dní později přišel pan Novosad znovu. Tentokrát se ale nejdřív zastavil u baru.
„Paní Blanko," řekl mi, „vy ji tu vídáte každou sobotu, viďte?"
Přikývla jsem opatrně, protože nevím, co se sluší prozrazovat o štamgastech, a co ne.
„Já nechápu, proč nechce, abych šel s ní," řekl. Nebyl naštvaný, spíš zaskočený, jako člověk, který si celé manželství myslel, že ženě dělá radost, a najednou zjistil, že možná ne. „Vždyť jsme spolu skoro pořád. Chodíme na trh, chodíme na procházky k Vltavě, v neděli obědváme s dětmi. Co je na tom, že si sednu k ní na kus řeči k snídani?"
Neřekla jsem mu nic zvlášť moudrého. Jenom jsem mu nalila kávu a řekla, že to není moje věc.

Té soboty si sedl k jejímu stolu znovu, ale zeptal se předem — slyšela jsem to od pípacích dveří: „Smím dneska, nebo chceš být sama?" Řekla, že dneska ano. Seděli spolu potichu, mluvili málo, ona četla pár stránek nahlas z knihy a on poslouchal, aniž by cokoliv komentoval nebo se díval do mobilu.

Následující soboty přišla zase sama. Pak jednou s ním. Zdálo se, že si na to zvykli — na to střídání, na to, že jedno bez druhého neznamená provinění.

Minulou sobotu, přesně týden před jejich výročím svatby — třicet dva let, řekla mi to sama, když jsem se ptala, proč si dnes objednala dva kousky štrůdlu místo jednoho — přišla s ním a s papírovou složkou, tou samou, co jsem viděla už dřív. Rozvázala gumičku, vytáhla z ní pár listů a položila je na stůl mezi šálky.

„Co to je?" zeptal se.
„Náš byt na Žižkově," řekla. „Ten po tetě. Chci ho přepsat na Terezku." Terezka je jejich vnučka, chodí k nám občas s maminkou na horkou čokoládu. „Mluvila jsem s notářkou minulý týden. Zítra to jdeme podepsat."
Zůstal na chvilku bez slova, jenom otočil hlavou k oknu, kde zrovna projížděla tramvaj číslo jedenáct.
„A proč mi to říkáš tady?" zeptal se nakonec.
„Protože tady mám prostor přemýšlet," odpověděla. „Doma bys mi hned začal vysvětlovat, proč to raději nechat na později, a já bych ti to nakonec kvůli klidu odpustila. Tady mi to nikdo nerozmluví, ani ty."

Podepsala to druhý den, jak řekla. Notářka je odsud kousek, na Korunní, chodí k nám občas na oběd, a tak vím, že se to skutečně stalo — objednala si u nás toho dne skopovou polévku s sebou, prý měla ještě jednu schůzku odpoledne.

Od té doby ji vídám u okna skoro každou sobotu, sama, s knihou nebo s telefonem. Minulou sobotu přišel pan Novosad, zastavil se kousek od stolu a zeptal se: „Smím?" Podívala se na hodinky, pak na prázdnou židli naproti a přisunula mu ji sama, ještě než stačil čekat na odpověď. Objednal si dvojité espresso, ona dopila vídeňskou kávu, a když přijela tramvaj číslo jedenáct, ukázala na ni bradou a řekla: „Tahle jezdí přesně v půl. Podle ní si nastavuju budík, když v neděli spím dýl." Podala mu kousek štrůdlu z talíře, on ho vzal, a oba se dívali z okna, dokud tramvaj nezmizela za rohem.
Zdroj Facebook - Životní příběhy