Špeky pralinkové tety

Dovolenkové čtení je kapitola sama pro sebe. Možná by vydalo i na samostatnou knížku.
Někdy se mi zadaří a během roku nasyslím slušnou hromádku knížek, ze které vyberu ty nej a zabalím s sebou. Kdysi se mi stalo, že jsem si vzala jen jednu jedinou a poslední dny jsem neměla po čem sáhnout. Od té doby jich s sebou beru radši víc. I když to někdy vypadá, že budu na pláži otevírat pobočku české knihovny. Ale co. Když jedeme autem, tak je to jedno, že?
Letošní dovolená se přiblížila rychleji, než jsem očekávala a já četbu na volné dny řešila na poslední chvíli.
Domácí syslírna zela prázdnotou.
V pondělí jsem měla čas a přibrzdila v jednom z našich litomyšlských knihkupectví.
Zlepšit si válení u moříčka něčím nemravným by nemuselo být špatné, ozvalo se mé horší já.
Vybrala jsem z široké nabídky a s bachratou knížkou jsem namířila spokojeně domů.
Všimli jste si, že nemravné čtení je zásadně bachraté? Dnes již kultovní série Padesát odstínů šedi vám bez problémů zaplní příruční kufřík do letadla. A váhově možná budete i nad limitem.
Těžko si budete chtít kupovat čtivo pro dospělé ve formátu knížek Pralinkové tety, že jo? Je to pár stránek, sic s krásnými obrázky, ale co byste se dozvěděli? Bylo by to takové šup, šup. Jako doma.
Ale když je před vámi 400 a víc stran? To je jiná. To bude počteníčko.
Druhý den dovolené jsem přihodila knížku do plážové tašky a netrpělivě vyčkávala okamžiku, kdy manžel vezme padlbórd, řekne svoje „tak čau“ a já budu mít před sebou hodinku, dvě klidu.
Plna radostného očekávání jsem se pustila do prvních stránek.
Jo, jo, autorka opět nezklamala. Pár stránek formalit, seznámení hlavních hrdinů, konflikt, nenávist a pak jedno křísnutí a šlo se na věc.
Schválně jsem to počítala, nekecám, 30 stránek se propracovávali ke spodnímu prádlu. Knoflík po knoflíku. A to se děj neodehrává na Severním pólu!
Připomínalo mi to styl Aloise Jiráska. Taky dokázal na třiceti stránkách popisovat, jak voják leze na koně. Kdyby se Lojza vykašlal na historické romány a psal nemravné, to by se ta literatura na gymplu šprtala daleko líp.
Ale zpátky na plážové lehátko.
Hlavní hrdinové se stejně jako já začínali rosit.
Oni vášní, já blbka proto, že jsem nezaregistrovala posun sluníčka. Pralo mi rovnou na hlavu.
Blížilo se první finále knížky. Děj mě tak pohltil, že jsem reálně slyšela zrychlený dech hlavních hrdinů, slyšela jsem zvuky, která vydávala jejich těla, když se ukládala na pohodlné lože…
Jo, prd hrdinové, to se můj muž vrátil z plavby. Celý zchvácený sebou praštil na lehátko a funěl.
„Mám žízeň, šel bych na jedno.“
Co mi je po tvé žízni!!!
Nit byla přetržena, já zpátky v realitě.
Šlo se na pivo.
Druhý den nebylo ideální počasí na pádlování a koupání, ale ven se šlo. Knížku jsem si vzala s sebou. Nacpaná po snídani, jsem po pár stránkách usnula. Nevím na jak dlouho, ale po probuzení jsem slyšela manželovo probublávání z vedlejšího lehátka.
„Příště si u snídaně tak nenandávej, jsi přežraná a hekáš tady ze spaní.“
Nenápadně jsem utřela slinu, která mi z pootevřeného koutku ukápla na knížku.
Kdybys, hochu, věděl, proč já si tady hekám ze spaní.
Naštěstí neví, ale nemravné čtení jsem si nechala před spaním, místo Večerníčku.
Na pláž si radši nosím říkánky pro Karlíčka, abych ho měla co učit, až se vrátím domů.
Ono je totiž kolem nás už dost Čechů a ti by mému hekání mohli i rozumět...
(Převzato z Facebooku)