O STRAŠIDLECH

Bylo léto a letní prázdniny byli v plném proudu. Děti trávily většinu času venku na kolech či na koupališti, ale dnešní den byl jiný. Pochmurné počasí a déšť proměnily sluneční krajinu na šeď města plnou těžkých oblaků. Velké kapky padaly na zem a všude v okolí se blýskalo a hřmělo. Sourozenci Karel a Lada se rozhodli, že tento sychravý den si budou hrát doma. „Mám nápad!“ vykřikl starší bratříček Karel a postavil se na postel v jejich dětském pokojíčku. V rukou držel knížku. Lada se posadila na kobereček, upravila si žluté šatičky a čekala, co jí bratříček řekne. „Budeme si číst strašidelné příběhy!“ řekl bratříček a děti šly spolu chystat skrýš před příšerami, jejich bunkr. Lada se sice trošku bála, ale nakonec souhlasila. Její velký bratříček Karlík ji přece ochrání. Děti zhasly velké světlo a zapnuly si jen malou noční lampičku. Udělaly si bunkr z dek a polštářů, pod kterým se schovaly spolu s knížkou plnou strašidelných příběhů.
„Byl jednou jeden temný les, ve kterém žil strašný zuřivý vlk! A tento šedý vlk bloudil po lese a čekal dokud nenarazí na nějaké chutné zbloudilé dítě! Ty totiž miloval nejvíc. Vlk byl velký jako kůň a zuby měl hrůzostrašně velké!“ vyprávěl příběh Karlík a ani nedýchal. Malá Lada byla schoulená v dece, pod kterou se schovávala. Poslouchala bratříčka a třásla se hrůzou. „Bojíš se jako malé miminko!“ dobíral si ji Karel a smál se. Když vtom udeřil velký blesk a obě děti zakřičely strachy. „To je jen bouře!“ zasmály se nakonec spolu a Karlík pokračoval ve čtení strašidelné pohádky: „Když se tak vlk procházel hustým tmavým lesem, narazil na malou Červenou Karkulku. Malá veselá holčička si cupitala po lesní cestičce ke své babičce. Když vtom…“ Káju přerušilo z vyprávění příběhu hrozivé vrzání z chodby a dupot nohou. „Co to bylo?“ zeptala se ho vystrašeně Laduška. Bratříček jen zakroutil hlavou a schoval se k sestřičce pod deku. „Co když je to ten vlk? A přišel nás sníst!“ řekla Lada vystrašeně. „Někdo… jde po schodech! To je určitě ten vlk!!“ řekl nahlas Karel, ale hlas se mi chvěl strachy.
V tom se dveře do jejich dětského pokojíčku otevřely a děti vykřikly strachy. No, ve dveřích nestál vlk, ale jejich maminka a v rukou měla třešňový koláč. Maminka se zasmála a sledovala, jak její děti vykukují z bunkru. „To jsem já! Já nejsem zlý vlk! Takoví vlci jsou jen v pohádkách, ve strašidelných příbězích, nejsou skuteční! Nemusíte se bát!“ uklidnila děti jejich maminka. „Pojďte si dát koláček!“ řekla jim maminka a pohladila Ladu a Karlíka. Sourozenci se nakonec zasmáli a pustili se do chutného koláčku, zatímco jim maminka četla veselou pohádku o zajíčkovi Ušáčkovi. Děti už se nebály. Lada a Karlík si tehdy uvědomili, že se není potřeba všeho bát a že na strašidelné pohádky mají ještě trošku čas. Zdroj Facebook - Pohádky dědy Martina.