Více než si myslíme že dokážeme

Život mě složil ke dnu, byla jsem tam dole, každou chvíli přišla rána jako by někdo bouchal do bubnu a určoval rytmus. Všichni se mi smáli, když jsem si chtěla splnit svůj sen, což bylo vyhrát atletické závody tak mi nikdo nevěřil a všichni říkali, že to neudělám, že jsem moc slabá. Vidět veselé obličeje, které se raduji z mojí bolesti a z toho, že jsem na dně, mě dostaly do takového tempa, že mě donutily tuto radost zničit. Tady začala cesta, kdy jsem bojovala ze všech sil, když mě jednou trenér na tréninku vyzval abych vzala 40 kg na záda a šla s nimi 200 metrů před všemi ostatními, myslela jsem si, že to zvládnu, že jim ukážu, že na to mám ale asi po 30 metrech jsem spadla, spadla jsem na zem. Pocit, že teď ležím na zemi a všichni mě vidí a smějí se mi, byl ten nejhorší, začala jsem brečet, bolely mě svaly byla jsem bezmocná, všichni měli ze mě srandu. Zbaběle jsem odešla, když jsem šla po městě, lidi kteří mě neznali se za mnou otáčeli protože jsem brečela. Přišla jsem domu, věděla jsem, že potřebují odejít, někde daleko. Můj otec bydlel ode mě asi 630 km, sedla jsem na vlak a jela za ním. On o ničem nevěděl, neviděli jsme se 5 roků, on byl poslední naděje , bydlel ve vlastním baráku se zahradou, když jsem k němu přišla byl na zahradě a pracoval tam. Měří 180 má atletickou postavu, často chodí do posilovny, modré oči, černé vlasy. Byl překvapený, skoro mě nepoznal, objala jsem ho, řekla jsem mu všechno o tom jak už nevím co mám dělat. Potom jsme zajeli do obchodu a udělali jsme si hezký večer. Ráno v sobotu mě vzal k jeho známému z posilky jeho syn dělal totiž atletiku,takže jsme si povídali o životě a o atletice nakonec mi řekl, že ho to zaujalo a že mi pomůže. Byly prázdniny takže jsem měla volno a první trénink jsme měli v neděli.pokarčovánípříště:)