Jaká je noc?

Říká se, že Noc je mladá. Ale mě to tak nepřijde. Mám dojem, a jsem o tom dokonce i přesvědčená, že noc už dávno není mladá. V žádnou hodinu. Noc je stará, prošedivělá a ošoupaná bába, co se o holi belhá ulicemi a za nohu mě tahá za sebou, jako nějaký kus masa. I přesto, že té Noci je už tak tisíc let, má pořád dost síly na to, mě táhnout. Já zarývám nehty do betonu a křičím z plných plic. Ona mě neslyší. Je stará. A všichni ostatní jenom dělají, že mě neslyší, protože slyšet nechtějí. Snažím se Noci uniknout a v klidu doma spát. Jenže nemám kam uniknout, když nemám domov, ale jen dům. Když už mě táhne přes třetí most a po páté na mě obrací svůj zneklidňující úsměv, vyplněný zubní protézou, vidím na obzoru svítat. Noc už slábne a přichází ten milosrdný stařík Den s bílým knírem. Beru to jako malé vítězství. Dočkala jsem se rána. Nebo spíš, přežila jsem noc. Kníratý stařík mě vysvobodí a já se utíkám schovat před nocí. Jenže jak je stará, tak je mazaná. Najde si mě všude ať jsem kdekoliv. A zase mě popadne za nohu a vláčí mě za sebou. Naštěstí, každou tmu následuje mocný a velkolepý východ slunce.