Mýtinka 8- Modrásek.

Vešli jsme do boudy a s rozpaky jsme přemýšleli co dál. Poslední překážka bránící našemu společnému životu - promoce- byla za námi a tak jsem Janu k sobě přivinul a slavnostně ji povídám, „vítám vás na vašem novém pracovišti slečno.“
Políbila mě a otázala se přísně, „to tak vítáte každou spolupracovnici kolego.“
Usmál jsem se, „ne to jenom lesní vílu z Mýtinky.“ Pozavírali, pozhasínali a zmizeli jsme v ložnici.
Přivinul jsem svou vílu k sobě, líbal její tvářičky, tiskl se k ní, hladil klokánky a ona se vyžívala v tom, že se mě snažila jemně kousat na prsou. Tulili jsme se k sobě, nedokážu říct jak dlouho, než jsme oba s přemírou dojmů usnuli.

Léto se pomalu překulilo do své druhé půlky a já jsem Janu zaučil do obsluhy stanice a vrhli jsme se na likvidaci dřeva, protože nám museli přivést alespoň ještě jednu fůru. Já jsem štípal, nakládal a vozil kolečka Janě, která je skládala podél boudy. Klokánkové montérky už měla špinavé od smoly, na obličeji šmouhy, odfukovala od pro ni nezvyklé práce.
Zarazil jsem a nařídil odpočinek. Jana se svezla na lavici pod verandou a napodobujíce Evu se otázala, „nemáte trochu vody pro žíznivou pracovnici?“
Sebral jsem se a donesl dva vychlazené lahváče z ledničky.
„Tak rychle jako Eva to nevypiju,“ zasmála se.
„A co vlastně je s Evou, od doby co od nás odešla o ní nic nevím?“
Jana si povzdechla, „už to naše přátelství není jak bývalo. Mám dojem že ji mrzí že tě přepustila.“
Odpočívali jsme popíjeli a najednou uviděli, jak ze silničky k nám odbočily dvě auta. První byla nějaká velká černá limusina a za ní se kolébal bleděmodrý teréňák.
Tak jsem s brumláním, „koho sem čerti nesou,“ vyšel před verandu.
Z předního auta vylezli dva pánové středních let, rozhlíželi se a já vidím že je to můj bývalý ředitel, dnes profesor a že druhého neznám.
Profesor se hned ke mně hnal, „že jste takovou návštěvu nečekal kolego.“
„To opravdu ne, pane řediteli,“ a on přistrčil toho druhého který mně zkoumavě prohlížel, „já jsem jen profesor ale tady máte vašeho ředitele.“
Mohli mě omývat, inšpekce a u nás takový nepořádek.
Bral to ale s nadhledem, představili jsme se a profesor se vítal s Janou, prý „jak mám vám říkat, Dočekalová nebo Karešová?“
„Karešová ještě nejsem pane profesore“ smála se Jana, jak obvykle celá červená. „Tak, tady máš druhou půlku Mýtinky Františku,“ představoval. Viděl jsem jak si šéf Janu se zalíbením prohlížel a podal ji ruku, „vítám vás v našem ústavu, doufám že bude s místem spokojená.“
„Jsem vám velice zavázána,“ řekla Jana, „bylo to těžké rozhodnout se jak dál po promoci.“
„A já,“ usmál se šéf „jsem zase rád, že na takovém odloučeném pracovišti mám kompletní a ještě k tomu manželské osazení.“
„Manželské zatím ne,“ usmála se Jana, „ale brzy to napravíme.“
Provedl jsem oba po pracovišti, a když se loučili tak nám šéf oznámil, že když jsme dva, tak není možné shánět potraviny přes zprostředkovatele a že nám na Mýtinku přiděluje vozidlo, není nejnovější, ale má generálku.
Zkoprněli jsme úžasem. Hned jsme děkovali, ale mávl rukou že je to v pořádku. Začali jsme se loučit a k překvapení všech a hlavně mně a profesora Jana se k němu přitočila a dala hubičku. Šéf se spokojeně šklebil a těšil se jak si bude z něj utahovat. Předjel řidič co přivezl naše auto, předal mně papíry, klíčky a ukázal jak vyplňovat knihu jízd.
Nasedl do šéfova auta a odjeli.
Stáli jsme v údivu nad našim vozidlem, Jana ho hladila až jsem začínal žárlit. No nic, začali jsme poklízet dřevařské nářadí a debatovali kam našeho nového člena ubytujeme.
Setmělo se, přestěhovali jsme se dovnitř, chystal jsem večeři a Jana zmizela v koupelně smýt ze se všechnu smolu ze dřeva.
U večeře jsme vášnivě debatovali jak přeorganizovat přístavek, aby tam mohl náš nový člen parkovat.
„Jak mu budeme říkat?“ mudrovala Jana.
„Ty jsi víla z Mýtinky, tak to bude satyr,“ navrhl jsem.
„To nejde,“ oponovala se Jana, „jeden satyr tu už je.“
„Prosím tě a kde?“
Vyprskla a prý „podívej se do zrcadla.“
Přeli jsme se dobře přes hodinu, ale stejně jsme se na ničím neshodli.
Jana uklidila nádobí a prý se jde natáhnout, že už toho má dost. Dodělal jsem raport, pozhasínal, osprchoval a přitulil se k Janě. Hladili jsme se ale Jana mě dala pusu a že je dnes utahaná a že dnes z toho satyr nic neměl.
Další den po snídani spustila Jana, že nutně potřebuje dolů do Městečka, že máme málo oleje a poslední plato vajíček a začala vyjmenovávat šňůru věcí, které bylo a nebylo nutné hned kupovat.
Nedalo se nic dělat, moje víla se rozhodla ukázat se s vozem v Městečku.
„Tak, tady máš klíčky a doklady, máš přece řidičák?“
Stála zčervenalá přede mnou, „ty se mnou nepojedeš?“
„Mám ještě práci“ namítl jsem.
Jana se na mně pověsila začala pusinkovat a přemlouvat, všechny svoje triky vytáhla, šimrala mě klokánkama, tiskla k sobě a že se bojí, že s takovým autem nejela, že naposledy jela v autoškole.
Mé mužské já se naparovalo jak jsem ji převezl, milostivě jsem pozavíral a vlezl za volant.
Bleskurychle obsadila místo spolujezdce a pyšně prohlížela interiér auta.
„Jé,“ spustila, „vzadu je naskládaná nějaká hromada. Kam dáme věci?“
„Tak budeš vajíčka držet na klíně, to snad zvládneš“ odsekl jsem ji.
Nafoukla se a mlčela. Od řidiče co auto přivezl jsem věděl že vzadu je kompletní sada zimního obutí.
Pomalu jsme se rozjeli, neměl jsem tento vůz v rukách a musel jsem se s ním seznámit, tak občas při řazení sebou vůz škubnul a Jana se vždycky významně ušklíbla.
Dojeli jsme dolů a Jana hned, zastav na Vyhlídce, musím mluvit s Bětou. No jo, povídal jsem si, slečna se musí pochlubit.
Na Vyhlídce jsme způsobili malé pozdvižení, okukovali auto ze všech stran a Jana se nafukovala pýchou jako páv.
„Jejda to je pěkný modrásek,“ zvolala Běta a už mělo auto jméno.
Běta hned na Janu jestli si ho už vyzkoušela a že ji zaučí.
„Zadrž,“ zvolal jsem, „ještě nejsme svoji a už chceš aby se přizabila?“
Nakoupili jsme, teda spíš vykoupili samoobsluhu, naskládali dovnitř a rozjeli se k domovu.
Auto už pod mým vedením tolik nestřečkovalo, pomalu si na sebe zvykali a tak jsme zaparkovali před boudou a začali Janin velký nákup uskladňovat.
Potom v rychlosti snědli narychlo udělaný oběd a vrhli se na úpravu garáže pro Modráska.Myslím, že minimálně třikrát jsme kompletně vyklidili přístavek a znovu rovnali, než konečně náš Modrásek trůnil uvnitř.
Bylo už navečer, kdy jsme se dostali domů a mohli ze sebe smýt prach a špínu po celodenním rovnání. Navečeřeli jsme se a odtrůnili do ložnice. Jana zmizela v koupelně a já se přebalil do pyžama a natáhl na postel.
Po chvíli se otevřely dveře koupelny a na mě se vyřítila Venuše, nebo víla z Mýtinky celá nahatá a vrhla se na mně s tím ať dělám, že ty hadry na mě nesnáší a že dnes mě bude ona milovat.
Bože, kde je to nesmělé děvčátko, které při první zmínce o milování zčervenalo až po kořínky vlasů.
Toto byla rozzuřená lvice která se ke mně vinula, sápala, štípala, líbala.
Objal jsem ji a zeptal jak se to dělá, když žena miluje muže.
Zarazila se, pak zasmála, obrátila se na záda a strhla mně na sebe.
„Pojď,“ žadonila „dělej to jak to mám ráda.“
Ona totiž Jana preferovala hlavně dvě polohy, na zádech a na koníka. Ostatní sice strpěla, ale nevracela se k nim, nelákaly ji.
Líbal jsem její postavičku, mazlil jsem se s klokánky a ona dnes celá žhavá mně lechtala na žebrech, za krkem, tahala za vlasy líbala a hladila.
Přesunul jsem se zpět k hlavě a řekl, „prosím tě Janičko co se ti stalo? To ti něco Bětka dala?“
„Co by mě měla dávat,“ podivila se.
„No, já tě tak neznám.“
„Tak mě teď poznáš,“ ona na to a přisála se na moje ústa. Přitiskla se nohou k mému klínu, stáhla moji ruku na lasturku a já pochopil o co má moje víla zájem. Hladil jsem lasturku, jemně lechtal ústí jeskyňky, mazlil se s vrcholem kamaráda, chvíli jsem dlaní třel štěrbinu lasturky až jsem cítil jak Jana tuhne, trhaně dýchá a hroty klokánků ční tvrdě do výše.
Ruku mě tlačila do jeskyňky a zoufale prosila, „tam, prosím tě tam.“
Zasunul jsem tedy dva prsty do jeskyňky, ucítil malý hrbolek a rychle ho hladil.
Se sténáním zvedala tělo, zmítala se do stran, rukou se snažila dostat mé prsty co nejhlouběji.
Jemně jsem vyprostil ruku z lůna , převrátil se nad ní a ponořil se do hloubi jeskyňky. Myslel jsem že její vyvrcholení už odchází, když po zasunutí se vrátilo a Jana se pode mnou zmítala v křečích.
O nějakých aktivitách nebyla řeč, měl jsem dost práce abych se v dírce udržel. Objala mně nohama a pánví dorážela silou, že jsem měl strach, že si ublíží.
Mé mužství toho mělo už dost a tak jsem do dírky explodoval.
Cítil jsem jak se silně svírá a doslova ho vtahuje dovnitř.
Jana se pomalu uklidňovala, kolík už dávno z dírky vyklouzl a tak jsem se překulil vedle ní, hladil jsem a slíbával slzičky.
Náhle uchopila mou hlavu a začala vášnivě líbat. Mezi polibky vyrážela chraptivým hláskem, „tak a teď víš jak umí milovat žena.“