Mýtinka 7 -Promoce.

Poflakoval jsem se líně po boudě a dělal malou rekapitulaci mého života. Pravda, kdybych byl loajální a nesnažil se o prosazení svého, mohl jsem být vážený akademik, ženatý, s vilou a dítky kolem sebe. Hlídal bych manželku aby mě nudou někde nezahýbala. Já si vybral cestu jinou.
Když jsem mimo svou pracovní náplň objevil postup, vhodný pro průmyslové použití, obešel jsem svého nadřízeného a poprosil o přijetí u ředitele. Byl to pán ve středních letech, doslova nabitý vědomostmi a já si ho velice vážil.
Řekl jsem mu o svém problému a že bych si chtěl objev patentovat.
Chvíli mě pozoroval, pak si přitáhl složku kterou jsem donesl, prolistoval a řekl. „Morálně máte právo si to nechat patentovat. Ale jak znám vašeho vedoucího, to že se nebude moci přiživit na vaši práci, bude určitě vás stát místo v našem ústavu, k mé nelibosti. Váš vedoucí byl dosazen na stranickou přímluvu a já jsem bez možnosti cokoliv pro vaši záchranu udělat. S patentovým řízením vám pomohu, na patentovém úřadě sedí můj spolužák.“

Rozloučil se a já šel na své pracoviště. „Kde jste se flákal?“ byla první otázka mého vedoucího. „Byl jsem u pana ředitele“. Beze slova se otočil a zmizel v kanceláři. Bouře začala až třetí den, tamtamy ústavu donesly vedoucímu že s podporou ředitele jsem požádal o vydání patentu. Řádil jako utržený z řetězu a do dvou dnů přede mnou ležela výpověď pro ztrátu důvěry. Mlčky jsem výpověď podepsal, sbalil jsem si věci a odešel.

Měl jsem ještě celou dovolenou, tak se vydal na hory, které mně vždycky táhly. Ubytoval jsem se v Městečku v hotelu Na Vyhlídce a spřátelil se s Rudlou a jeho Bětkou. Mezitím přišel dopis od jedné zahraniční firmy s nabídkou, že můj patent odkoupí.
Nabízeli slušné peníze, tak jsem kývl.
Z nemajetného, propuštěného inženýrka byl najednou na naše poměry boháč. Jiný by se sebral na cestu kolem světa, nebo peníze jinak utratil, mně však stále v makovici ležela myšlenka postavit horskou boudu právě na Mýtince, kde bych nemusel vidět lidi, poslouchat neschopné nafoukance a prožívat božský klid v lůně božské přírody.

Chtít a moct je však obrovský rozdíl. Kdejaká instituce žádost zamítla, kde mohli, házeli klacky pod nohy. Už jsem to vzdával, když se do toho vložil Rudla, kamsi odjel a najednou se daly věci rychle do pohybu, do měsíce byly papíry na stole a já s Rudlovou pomocí sehnal firmu, která moje království postavila.
Vybavil jsem si to dle možnosti vším co se dalo použít, na střeše nechal postavit solární štíty, ve sklepě baterie a malý agregát, sebral svoje švestky a zabydlil se ve svém království.

První rok nebyl jednoduchý, musel jsem navazovat známosti s lesníky, s lidmi v Městečku, zásobit se dřevem na zimu, prostě jsem se nezastavil. Přišla však nabídka, zda bych nechtěl pracovat pro hydrometeorologický ústav, jako odloučené pracoviště. Měli prý v plánu postavit něco v této lokalitě, ale stavbu nemohli pro nedostatek peněz realizovat a navíc sehnat personál pro stanici.
Tryskem jsem se přesunul za Rudlou se zprávou, že můžu mít zaměstnání. Rudla jenom kývl hlavou, že o tom ví. Zůstal jsem jako opařený a svitlo mně, že to místo je určitě Rudlova práce. Tak během měsíce byla na boudě měřící aparatura a já se stal pozorovatelem na odloučené stanici. Bylo to krásné a já si užíval života dle svého gusta. Až do okamžiku, kdy z hřebenovky se odlouply dvě dívčí postavičky a sestupovaly po zelené do Městečka.
Probralo mne zvonění telefonu. Zvedl jsem sluchátko a Bětka vychrlila v rychlém sledu, že Jana je v pořádku doma, rodiče rádi že se nic nestalo a že je pozvali na promoci.
To mne zarazilo. „A o mně se nemluvilo?“ zeptal jsem se.
„Náfuko,“ zaprskala do telefonu Bětka, „vždyť ti říkám, že nás pozvali na promoci.“ „Rudlu?“ Bětka už byla vzteky jak přetopený parní kotel. „Moulo, to si myslíš že Jana chodí s Rudlou,to bych mu rychle zatrhla. Na promoci jedeme my dva, respektive aby to tvá makovice pochopila, ty a já.
Takže vyčisti si svůj parádní mundur, já pro tebe přijedu.
A kytici nesháněj, tu ti zajistím já ať zase neneseš takový pometlo jako posledně.“

Práskla telefonem jako Rudla až jsem poskočil. No to je nadělení. Všechno vyslepičila, ale kdy je promoce to neřekla.
Promoce byla za tři dny jak jsem potom dodatečně z Běty vytáhl. Oblek, který volal po čistírně jsem prostě na verandě vyklepal, vyčistil a na ramínku nechal vyvěsit. Horší to bylo s bílou košilí, na boudě jsem přes ramena zesílil a košili jsem měl na sobě napjatou, že jsem se obával kdy ulítnou knoflíky. Dva roky jsem ji neoblékl, tady stačila pohodlná flanelka.

Bětka přijela s jejich soukromým vozem, postavila mně do latě, prohlédla a spustila. „Kdy ten oblek byl v čistírně, jak se dívám tak za franjozefa. Prosím tě ta košile to je hrůza, když se nadechneš, tak vystřelíš rektorovi voko.“
Konečně nechala sekýrování a vrazila mně do ruky obálku s adresou: Slečna Jana Dočekalová.
„To dáš po promoci Janě,“ prohlásila rezolutně.
„Kdy?“ zeptal jsem se nechápavě jako blbec.
„PO PRO MO CI , rozumíš moulo česky? Ježíš já mám s těma mužskýma kříž, jeden větší moula než druhý.“
„Hele,“ hájil jsem se, „nebylo by lepší sekýrovat Rudlu? Na toho máš papíry.“

„Za chvíli bude mít na tebe papíry Jana a věř mě že ji dám pořádný výcvik,“ poznamenala škodolibě.
„A co když se nebudu ženit,“ škádlil jsem ji, „Rudla mě to rozmlouvá, Petr mě to rozmlouvá, tak kam bych spěchal?“
Tak to jsem neměl říkat. Bětka se dostala do ráže a vypadalo to že o mě přerazí nejbližší pometlo, potom sjede do Městečka a ti mojí dva pomocníci dostanou nášup. „Zkazit holce život vy moulové dovedete,“ vztekala se, „nestojíte za starou bačkoru a myslíte si že jste středem světa poserkové.“
Musel jsem ji honem uklidňovat, neboť ve vzteku by skončila až druhý den a promoci by udělali bez nás.

Na nic jsem se už neptal, nasedl jsem a jeli.
Cestou jsme se stavili pro rodiče, Jana už šla předem, že tam musí být dříve a kupodivu rychlojezdka Bětka s námi jela jako s panským kočárem.
Vtlačili jsme se v davu do haly, já se poněkud opozdil a tak jsem se snažil k našim prodrat.
Už jsem byl u nich, když mne zarazil známý hlas.

„Pane kolego, kde se tady berete?“ Přede mnou stál ředitel našeho ústavu a podával ruku.
„Proboha pane řediteli, kde se tady berete vy?“ podivil jsem se.
„No, to by bylo dlouhé povídání, teď jsem zde jako profesor.“
Koutkem oka jsem zpozoroval, že rodiče i Bětka strnule pozorují náš rozhovor.
„S kyticí v ruce, jak vidím, tak tady máte některou vyvolenou?“ otázal se.
„Tam v to hloučku, ta štíhlá světlovláska“ a ředitel řekl s údivem, „myslíte Janičku Dočekalovou? No to bych do ní neřekl,“ kroutil hlavou.
Naklonil se, „víte že měla nejlepší práci z celého ročníku, vám to prozradím, končí s červeným diplomem. Akorát mě mrzí že nemá žádné zaměstnání, je to bída. Ptali se na ni z hydrometo, ale potom to ztichlo. A kde vy pracujete kolego, ve kterém ústavu? Už vám přiznali CSc?“
Zasmál jsem se, „teď žiji v horské boudě, na rozhraní tisíce metrů nad mořem a pracuji jako pozorovatel meteorolog.“
„A kde to je?“
„Mýtinka.“
„A tak to jsem o vás slyšel pane kolego, vaši si vás velice cení. Váš ředitel je můj kolega ze studií a tak někdy při skleničce vína si povídáme drby. Ale neměl jsem vůbec ponětí že na té Mýtince jste vy.“
Uviděl jsem, že Jana také zbystřila a svýma šedýma kukadlama kontrolovala, kdo mne to zatknul.
V rychlosti jsem ředitele představil své společnosti, on se vrátil dopředu a slavnostní okamžik začal.

Když předávali diplom Janě, ženské slzely a i my dva s tatínkem jsme cítili něco v hrdle. Předávání skončilo a já viděl Janu jak se prodírá k nám.
Bětka z toho všeho rozčilená mně přitáhla a spustila, „ty moulo to jsi nám nikdy neřekl že jsi vědec.“
„Taky že nejsem Bětko,“ chlácholil jsem ji.
„To mě povídej když mohls dostat celkem spokojenýho cigána, tak něco musels umět.“
„Co bylo, to bylo, terazky jsem na Mýtince“ odvětil jsem ji.
Jana se přiřítila, pověsila se na mne a vlepila pusu.
„Děti, děti,“ káral nás otec, „to nemůžete vydržet až půjdeme ven?“
Zašeptal jsem Bětce, „mám ji dát obálku?“
Zakroutila hlavou a tak jsem je vyvedl k vozu. Odjeli jsme k rodičům na oběd, musel jsem pochválit maminčin segedinák a po kávě do mně Bětka šťouchla a kývla hlavou.

Vstal jsem a slavnostně jsem Janě předal obálku, že jako to má dar k promoci od nás z Městečka a okolí.
Jana nechápavě prohlížela obálku a já viděl jak se Bětka spokojeně šklebí.
Ta potvora určitě ví co tam je.
Jana otevřela nožíkem obálku, chvíli četla papíry které vytáhla a najednou s vodopádem slziček se vrhla okolo mého krku.
Táta papíry sebral, prohlížel a tázavě se zeptal, „to vy?“
Jak jsem měl odpovědět, když vlastně nic nevím.
Máma na nás hleděla nechápavě a Bětka se radostí šklebila jako drak.
„Přiznám se, že v tomto prsty nemám a opravdu stále nechápu o co se jedná,“ bránil jsem se.

Táta mně podal papíry a já přes blonďatou hlavičku, která se nechce pustit četl, že ji hydrometeorologický ústav nabízí místo samostatného pracovníka na stanovišti Mýtinka.
„Aha, opět Rudla a jeho styky a mně se nic neřeklo.“
Smlouvu měla podepsat a co nejrychleji odeslat na adresu ústavu.
„Tak jaká Janko,“ řekl táta a Jana se sháněla po propisovačce.
A hned žadonila, „mami, maminečko, že to zítra pošleš?“
„Pošli si to sama,“ s potutelným úsměvem řekla máma.
„Ale to nejde,“ s vykulenýma očima rozhořčeně protestovala Jana, „já se do konce měsíce musím naučit obsluhu, ať nenastoupím jako blbec.“
„To chceš jet hned?“ zeptala se máma.
„Musím, nezlob se, musím se honem zapracovat.“
Máma se usmála a řekla že za dobu co dělala diplomku už by mohla být zapracovaná. Jana zrudla a sebrala se nachystat věci.

Máma se pak obrátila ke mně, řekla, že ví vše od Janky a jestli pomýšlíme na svatbu. To se hned vložila Bětka a svým způsobem naplánovala, že svatba bude u nich v Městečku, Na Vyhlídce, režii a ostatní si bere na starost spolek sešlost, kterého je Janka členkou.
Svatba bude na podzim, hned jak skončí letní sezóna.
„Proboha proč až na podzim?“ zeptala se udivená máma a Bětka vysvětlila, že je potřeba hlavní sál a proto tam lufťáci nemůžou zavazet.
„Kolik se sejde lidí?“ zeptal se táta, Bětka se zamyslela, chvíli z hlavy počítala a pak vychrlila, „no, asi tak něco přes stovku.“
Viděl jsem, že rodiče budeme muset omývat.
Jana rozepnula knoflíky košile na mém břichu a s rozkoší chtěla lechtat, ale Bětka ji přes ruku pleskla a výhružně se na ni podívala. Blížil se večer, tak jsme se rozloučili a rozjeli k domovu.

Bětka nás usadila na zadní sedadla, cesta ubíhala, Jana se přitlačila, oči zavřené a hladila mojí ruku. Neudržel jsem a pomalu rukou sjel pod sukni do jejího klína. Stále zavřené oči, trochu se svezla a já přes kalhotky hladil lasturku a dobýval se okolo lemu do dírky.
Vyrušil nás Bětčin vzteklý hlas „nechte toho nebo vás rozsadím, za chvíli jste doma a tam si skákejte třeba po hlavě.“
Způsobně jsme se stáhli a drželi za ruce, až auto zabrzdilo před naší boudou. Bětka nám pomohla vypakovat věci, rozloučila se s Janou a zmizela domů do městečka.