Mýtinka 9 - Před svatbou.

Někomu by se zdálo, že náš společný život byl pouze ve znamení rozkoše. Ne, není tomu tak, zmiňuji se jen o dnech nebo příhodách které jaksi se vymykaly normálu. Jak už to v životě dvou bývá, chytli jsme se kolikrát kvůli nějaké maličkosti a chodili kolem sebe jako bychom se neznali. Jana to dlouho nevydržela a pak se vší ženskou rafinovaností se snažila udobřit a hledala způsob jak to narafičit abychom se udobřili, a hlavně, abych přiznal že má pravdu ona.
Dřevo už bylo poskládané okolo boudy, že to vypadalo jako u broučků, listnáče se začaly pomalu barvit a v Městečku končila letní sezóna. Jana se už naučila s Modráskem jezdit a přestala se ho bát.
Sešlost se tentokrát konala u Rudly Na Vyhlídce. Bětka, kterou kvůli vylouděnému receptu chlapi stále napadali, dostala za trest zákaz podávat na sešlosti segedin. Sjeli jsme tedy s Janou dolů, usadili u stolu a Rudla začal roztáčet pivo. Samozřejmě, vše si vzala do organizování Bětka a tak ze sešlosti se stal organizační štáb naší svatby.
Rozdělovala jednotlivé úkoly chlapům, kteří poslouchali lépe než její Rudla. Naplánovala kdy pojedou s Janou ke švadleně, kde se sejdou a nakonec se zeptal co já, všem dala úkoly a já nic.
„Tebe se to netýká, seš ženich,“ vyštěkla. Pak se zamyslela a hned mně úkolovala. „Pojedeš ke švadleně s námi a koupíš si slušný kvádro. V tom cos měl na promoci vypadals jako hastroš. Jo Jano a koupíš mu aspoň tucet bílých košil, naposledy chtěl s ní odstřelit rechtora.“
Chlapi se škodolibě řehtali, spokojeni, že se jich přestřelka netýká. Pak začali plánovat kdo na svatbu přijde, kdo starostovi vypucuje řetěz na krk a já byl na omdlení. Podle plánu se svatby zúčastní nejen rodiče, ale také celé Městečko a okolí do třiceti kilometrů.
Řekl jsem potichu Janě, „neměli bychom pozvat šéfa a profesora, hodně nám pomohli.“
Přikývla a diktovala Bětě aby je připsala na Vip listinu.
„Kterého profesora?“ zeptala se Běta, „toho co zatknul Jarka na promoci?“
„Nevím, já jsem s vámi nebyla,“ kroutila hlavou Jana.
„No jó, holka, já zapomněla!“ zajásala Běta. „Chlapi to ještě nevíte. Jana měla mít za manžela spokojenýho cikána.“
Jana, vytřeštěné oči vůbec nechápala o co se jedná. Střídavě se dívala na Bětu, pak na mně a pak zakvílela, „vždyť já žádnýho cigána neznám!“
Šeptem jsem ji vysvětlil, že to Bětka zase všechno zmotala dohromady a že její profesor byl ředitelem ústavu kde jsem pracoval.
„No vidíš,“ nato Bětka „a tam mu chtěli dát cikána.“
„Bětka je popleta,“ řekl jsem, „byl jsem navržen na CSc, ale odešel jsem z ústavu dřív než k tomu došlo.“
„Prosím tě cos mně ještě zatajil?“ podivila se Jana.
Zašeptal jsem do ouška, „to seš ráda že si nemusíš vzít cikána co?“
Ošila se a hleděla na mě kukadly a rengenovala.
Rudla se zeptal Bětky, kdo je ten druhý. „Prej jejich šéf,“ odsekla.
„Jó, Franta?“ zajásal Rudla, „s tím jsem seděl na základce v lavici.“
A bylo to venku, kdo nám pomohl . Mezitím Bětka chlapům básnila, že ten profesor říkal, že jsem byl velký vědec a že je mě škoda a další blbiny, které si vymyslela.
Tak jsem řekl, že Bětka si to v makovici všechno zpřeházela a že jediné je pravda, že jsem v ústavu dělal a že jsem z něho odešel.
Jana se tiše zeptala, „proč jsi odešel, mohl jsi udělat kariéru.“
Pošeptal jsem ji, „chtěl jsem potkat vílu z Mýtinky.“
„Budeš mi muset doma hodně vysvětlovat,“ dívala se káravě.
„Jak si to má víla bude přát? Jako obvykle,“ zažertoval jsem a ona mně pleskla přes ruku, „nemravo, to nemůžeš myslet na důležitější věci.“
Přitiskla se a já viděl, že jsem byl přijat na milost.
Sešlost končila, holky se rozloučily Jana sedla za volant a vydali jsme se domů.
Cestou přísně přikazovala, „dnes se o nic nepokoušej, smrdí z tebe pivo a vůbec, nevím jestli si neustelu na pohovce, když se napiješ, příšerně chrápeš.“
Přesto, když jsme přijeli a zalehli na postel, přitulila se „teď povídej, nevím tomu hlavu ani patu.“
Tak jsem ji pověděl celý příběh o mém opuštění ústavu, seznámení s Rudlou a Bětkou a o výstavbě boudy na Mýtince.
Jana, slzičky v očích se zeptala, „není ti to líto, mohls být slavný vědec.“
„Ale to bych nepotkal tebe,“ namítl jsem a stíral slzičky.
Přitulila se a vůbec ji protentokrát nevadilo, že chrápu.
Termín svatby se pomalu blížil, ženské byly stále nervóznější, téměř každý den jezdily ke švadleně, účet za benzin krásně narůstal a já si medil, že na mne zapomněly.
Nezapomněly. Teda správně nezapomněla.
Jednoho dne jsem od své víly dostal rozkaz, že budu dělat řidiče. Musí navštívit švadlenu a zařídit milión dalších věcí.
Odevzdaně jsem se začal stěhovat za volant, když to začalo.
„To chceš jet v té košili? Co to máš na sobě za boty, to chceš jet do města jako hastroš?“
„Nechci, ale musím,“ namítl jsem.
A už tu bylo dirigování, obleč si tohle, obuj si tohle a já viděl, že Bětka zdárně provádí svůj výcvik.
„Cítím se jako Rudla,“ začal jsem si stěžovat.
„Rudla je správný kluk, toho si už Bětka vychovala, ale s tebou to nebudu mít jednoduché,“ spustila škodolibě.
„Tak si mě neber,“ pokrčil jsem rameny.
Přitiskla se „tak je to, svobody se hošánkovi zachtělo, pozdě hošánku, nemáš si vodit holky do boudy.“ Nedalo se s ní nic dělat.
Nastartoval jsem a jelo se do města. Cestou si Jana vzpomněla, že mně má koupit košile. Dovlekla mne do obchodu, dlouze debatovala s prodavačkou, která donesla horu košil, zahnala do kabinky a já si musel celou tu horu zkoušet, otáčet se jako manekýn, ohmatáván prodavačkou, lechtán Janou, než po půlhodině se rozhodla, které košile koupí.
Já jsem necítil prsty od stálého zapínání a rozpínání knoflíků když mne dirigovala do obchodu s konfekcí, že musí vybrat oblek.
Zajel jsem před obchod a dostrkán dovnitř jsem se rozhlížel.
„Koupím si třeba tenhle“ a ukázal na první co jsem viděl.
„Zbláznil jsi se, na svatbu? To se musí vybrat.“
Již úplně odevzdaně jsem trpěl, nechal se ohmatávat, pro změnu od prodavače, lechtat od Jany točit se před zrcadlem.
„Tak, který se ti líbí?“ spustila.
„Pro mně za mně, já půjdu na svatbu třeba v pyžamu,“ řekl jsem resignovaně. „To se nebudu muset furt převlíkat.“
Má víla to však zaregistrovala jako pokus o návrh večerního programu, pleskla přes ruku a prý „nemravo, to se nemůžeš soustředit na tak vážné věci? Tak který?“
„Vyber ho sama,“ vzdychl jsem, „vždyť ty si mě bereš.“
Jana viděla že jsem z toho nakupování unondaný a rozmrzelý, tak vybrala oblek, naložila do auta a že ještě musí ke švadleně.
„Doufám, že tam mě nepovlečeš.“
„Omyl miláčku,“ ona na to „musíš mně poradit, proto taky se mnou jedeš.“
U švadleny jsem se s úlevou zapasoval do křesla, nechal se od ní pochválit jak jsem vzorný ženich a obě zmizely vzadu za plentou. To je krása, když nemusím dělat kašpara. Vzadu se rozhrnula plenta a z ní vystoupila lesní víla v bílém moderním kostýmku, zrůžovělá očekáváním jestli se bude líbit.
Vstal jsem a chtěl ji chytnout kolem boků, když vtom se ozvalo zakvílení švadleny. „Nesahat, je to sešpendlený, popícháte se.“
Rozesmáli jsme se, já šaty pochválil a tím jsem byl přijat na milost.
Navštívili jsme na chvíli rodiče a jelo se konečně domů. Nebudete mi to věřit, ale tohle trdlování po obchodech nám zabralo skoro celý den a tak po zaparkování a uložení nákupu jsme sedli k večeři.
Po večeři šla Jana poklidit v kuchyňce a já jsem doháněl celodenní pracovní resty. Práci jsem měl skončenou, vidím že se již odebrala spát, tak jsem se vykoupal a šel do postele.
Jana zrůžovělá, ležela na boku směrem ke mně a zeptala se, „nechce dnes satyr dát polibek své lesní víle?“
Zastavil jsem se, přestal na sebe soukal pyžamové kalhoty, přitáhl se blíž a začal líbat.
Přehodila rukou na nás deku a celým tělem se přitlačila. Krásné klokánky se tiskly na hruď, dole se chloupky otíraly o klín. Samozřejmě, který muž by odolal. Můj divoch na takové dráždění reagoval tuhnutím a víla poněkud povolila nohy, nechala ho vklouznout mezi ně, pak stiskla a masírovala si tímto způsobem lasturku. Vzrušeně dýchala tiskla se a líbala na tvář.
Vzal jsem její nohu, zvedl přes stehno a jemně jsem poslal divocha do vlhké, horké jeskyňky.
Nikdy jsme tohle nezkoušeli, ale Janě se líbilo, že se spolu po celém těle dotýkáme, tiskneme v náručí a když jsem se začal pohybovat a zjistila že divoch zároveň hladí růžového kamaráda, vzrušeně dosáhla orgasmu, přehozenou nohou si mně k sobě přitahovala a se zvrácenou hlavou chraptivě sténala.
Zmítali jsme se v těsném objetí, vášnivě líbali, tiskli se k sobě co nejvíce, než vystříknutí pomalu ukončilo tyto krásné chvíle.
Leželi jsme již volněji u sebe, oddychovali vzrušením, já opět uklízel slzičky na tváři lesní víly a stále v objetí jsme usnuli.