Mýtinka 14 - Výbuch

Den se pomalu zkracoval, z bříz na okraji Mýtinky padalo listí jak zlaté penízky.
Ve chvílích volna jsme se s Janou brouzdali na procházkách ve spadaném listí a tiskli se k sobě jako milenci.
Provoz naší boudy nás cele zaměstnával, Jana propadla kouzlu kuchyně a vymýšlela k mé spokojenosti nové a nové variace na staré recepty.
Uvnitř se všechno jen lesklo a vonělo.
Já jsem zdárně k uspokojení mé choti plnil cvičení za trest které jsem dostal uloženo, jenom to lechtání jsem z něj musel vynechat.
Okouzlen jsem pozoroval Janu, jak den ze dne se s ní stává krásná a sebevědomá paní našeho domu.
Její makovička byla směs velkokapacitního disku, zkombinovaná s tím nejlepším matematickým procesorem.
Zatím co Bětka vládla své domácnosti vztekáním, Jana i když od ní hodně pochytila, dokázala s maximální dávkou ženské lstivosti se mnou manipulovat, že až zpětně jsem si uvědomil, že jsem prohrál.
Stále zůstávala hravá, zamilovaná a ochotná se milovat.
Nebylo však přece vše v naprostém pořádku.
První rok byl podzim a i větší část zimy poměrně teplý a slunečný.
Byl jsem sám, tak spotřeba elektřiny nebyla tak vysoká a za celou minulou sezónu jsem musel agregát startovat jenom jednou.
Tento pozdní podzim byl ve znamení zamračené oblohy a solární panely nebyly schopny pokrýt denní spotřebu, stále častěji ve sklepě bublal agregát.
Jednou navečer jsme seděli v pracovně, Jana cosi spisovala a počítala a já dodělával denní report.
Opřel jsem se a s nepřítomným výrazem přemýšlel že zásoby benzinu se krátí a než přijdou plískanice a námraza budu muset zajet dolů a doplnit kanistry benzinem.
Jak se na silničce začne dělat ledovice, zůstaneme bez spojení.
Líně jsem se protáhl a v tom okamžiku jsem ucítil jak se pode mnou zhoupla podlaha.
Venku se ozval dunivý výbuch až skla v oknech zadrnčela.
Jana vylítla, chytila se mě a chvíli jsme poslouchali.
„Co to bylo,“ zeptala se třesoucím hlasem.
„Nespadl nám stožár s čidly?“
„Asi ne,“ uklidňoval jsem ji, „vždyť všechno normálně ukazuje.“
V rychlosti jsme na sebe hodili větrovky a vyběhli ven.
Vzduchem se šířil pach spálené izolace a na vysílači nesvítilo žádné světlo.
Mrazivé ticho přehlušil bublavý zvuk dieselagregátu a na vysílači se jedno po druhém objevila výstražná světla a okna velínu svítila obvyklou září.
„Něco se stalo na vysílači,“ konstatoval jsem a Jana ve své fantazii začala vymýšlet, že vysílač zasáhla zbloudilá raketa nebo to byla sabotáž.
Vzal jsem ji kolem pasu, zatlačil domů, políbil na čelo a doporučil jí aby krotila fantazii, že nejlepší bude Radkovi na velín zavolat.
Vzal to hned po prvním zazvonění.
Nevěděl nic, než že se vypnul přívod z Městečka a tak musel nastartovat náhradní zdroj.
„Neboj,“ uklidňoval mě, „oni to hned zapnou.“
„Tak s tím bych si nebyl tak jistý“ a pověděl jsem mu o výbuchu a pachu spálené isolace.
Rychle ukončil hovor, že musí nahlásit havarii, že se něco stalo s kabelem.
Vzal jsem si baterku, že se půjdu podívat, co se stalo.
Jana se na mě zavěsila jako lvice, že ne , že mě nepustí, co kdyby to znovu bouchlo.
Tak jsme pozhasínali, zalezli do postele a debatovali o tom tak dlouho, až jsme usnuli.
Ráno přišlo mrazivé, přízemní teplota už byla pod nulou.
Nasnídali jsme se, já se oblékl a šel zkontrolovat naše hospodářství.
U silničky směrem k nám stálo velké skříňové auto s nápisem MĚŘICÍ VŮZ.
Kolem pobíhali chlapi v červených montérkách, chodili s nějakýma minohledačkama a do země zatloukali kolíky.
U nás bylo všechno v pořádku, tak jsem se odkulil do tepla domova.
Jana šramotila v kuchyňce a já byl už na cestě do pracovny, když Jana na mně zavolala, „někdo k nám jde.“
Přišel k nám parťák od toho měřícího vozu, že by si potřeboval zatelefonovat, že se mu nechtělo šlapat ten kopec na vysílač.
Zatelefonoval si a tak jsme mu nabídli kávu.
Odmítl a poprosil o trochu teplého čaje.
Při čaji jsme se rozpovídali a dozvěděli se, že ten výbuch způsobila jakási spojka a že se poškodil kabel k vysílači.
„Bude se to muset vykopat od vás až nahoru do vysílače.“
Slyšel bublání našeho agregátu a tak se otázal, zda jsme na přívod pro vysílač také napojeni.
Tak jsem mu vysvětlil, že když jsem boudu stavěl, nedostal jsem povolení pro přípojku z městečka a že podél silničky vede kabel jsem nevěděl dodnes.
„Teď byste mohl mít příležitost,“ řekl, „když od vás bude vykopána trasa až na vysílač, není problém vykopat ten kousek k vaší chatě a natáhnout od vysílače kabel pro vás.
Zkuste se na radiokomunikacích poptat.“
Velice jsme děkovali za radu, ale mávl rukou, že je to za ten čaj.
Rozloučil se a zmizel za svými chlapy.
Stáli jsme celí zkoprnělí, Jana se na mě pověsila a básnila jak to bude fajn.
A hned se začala vrtět klokánkama na mé hrudi a pusinkovat mě, „že Jaroušku, koupíme si myčku, že, ať nemusím nádobí drhnout v rukách.“
Sundal jsem ruce z mého krku, „prosím tě, ještě nám to nikdo nepovolil a ty už básníš o myčce. Víš kolik ta přípojka bude stát?“
„Tak si půjčíme,“ hned navrhovala.
„Tak zle na tom zase nejsme,“ řekl jsem a šel to obvolávat.
Samozřejmě, jakmile to referent na radiokomunikacích slyšel, v mžiku na mě vychrlil milion a jeden tisíc důvodů proč to nejde.
Odkázal mě na jiného referenta, ten zase na dalšího a po dlouhém kolečku jsem skončil u toho prvního, který vítězně řekl, „vidíte že jsem měl pravdu, že to nejde.“
Položil jsem telefon a zklamaně jsem Janě oznámil, že z myčky nic nebude, že to nepovolí.
Janě naskočily u jejích šedých kukadel slzičky a vzdorně řekla, „to se ještě uvidí“ a vrhla se na telefon.
Volala Bětce, rukou mě odháněla ať někam zmizím a dlouho s ní o tom debatovala.
Položila telefon šla za mnou a že máme čekat, že kabel není ještě vykopaný.
Dali jsme se zase do své práce.
Minul jeden den, pak druhý, na vrch k vysílači se šplhala už druhá cisterna s naftou a mně nezbylo než naložit prázdné kanistry a zajet pro benzin.
Cestou jsem se stavil za Rudlou a dozvěděl se, že jak kopáči, tak montéři si zamluvili ubytování Na Vyhlídce.
Kdyby tak přijel ještě ředitel radiokomunikací, třeba by neodolal tvému přesvědčovacímu umění povzdechl jsem si.
„Dočkej času jako husa klasu,“ uklidňoval mě Ruda, ještě není všechno ztracené.
Tak jsem šlápl na plyn a jel jsem domů.
Jednoho dne se objevili u díry u silničky kopáči a takový malý bagříček a my jsme se dívali z kuchyňky jak se pomalu rýsuje výkop po svahu k vysílači.
Výkop byl druhý den hotový, kopáči se chystali na odjezd a ze spodu přijížděla auta s dřevěnými cívkami s natočeným novým kabelem.
Zastavili, z kabiny vyskočil nějaký muž a něco vysvětloval předákovi od kopáčů.
Najednou se probudil bagřík a začal se prokusovat směrem k nám.
Chlápek který je k nám nadirigoval přišel za námi a že kde chceme přípojnou skříň.
V mžiku jsme se oblékli a vyrazili ven.
Já chtěl tu skříň hned vedle verandy, Jana zase u přístavku, že nemusí být vidět.
Jako obvykle zvítězila.
Pozvali jsme ho na kafe a dozvěděli se jak to bylo s tím povolením.
Referenti na radiokomunikacích se zuřivě bránili, ale pak se do toho vložil ředitel hydrometeorologického ústavu, zavolal řediteli radiokomunikací a hned potom se referenti mohli přetrhnout ochotou a vše bylo v mžiku vyřízeno.
Rudlo, Rudlo.
A tak za pár dnů utichlo bublání dieselagregátu na vysílači, já zastavil náš a naše světla krásně svítila napájená proudem z vysílače.
Navečer jsem ukuchtil slavnostní večeři, Jana někde vylovila umělou kytku a naaranžovala ji ve vázičce na sůl, já skočil do sklepa pro lahvinku vína a začali jsme oslavovat naši novou elektřinu.
Sklidili jsme nádobí, poslušně pozhasínali a zalezli do ložnice.
Nasoukali jsme se do pyžam, zalezli pod deku a já zavelel, „zhasnout lampičky ať nevybíjíme zbytečně baterky“ a oba jsme vyprskli smíchem.
Jana se ke mně přitulila, otírala se tvářičkou o tvář a šeptala, „škrábeš, měl jsi se oholit.“
„Schválně ne, budu tě všude píchat,“ postavil jsem si hlavu.
„Všude?“ řekla a poťouchle mě pozorovala.
Rozepnula si dva knoflíčky na kabátku, sebrala mojí ruku a vsunula pod kabátek, „pojď, klokánci už čekají“ mlsně zašeptala.
Tak jsem se mazlil s jedním klokánkem, pak s druhým aby nezáviděl a líbal obličej mé ženušky.
Když jsem ji políbil na ústa roztouženě zašeptala, „ještě nosánek.“
Přehodila si nožku přes moje stehno a tiskla se lasturkou do klína.
Nezůstalo to však bez následků a veličenstvo se dralo ven.
Jana to ucítila, vytáhla ruku z kabátku, posadila se a začala se svlékat.
„Shoď ty hadry, víš že je nesnáším,“ jako obvykle nařizovala.
Uchopil jsem vílu do náruče, položil na záda a začal líbat klokánky.
Hladila mě hlavu a slastně dýchala, když najednou povídá, „ale ty opravdu pícháš.“
Rozesmáli jsme se a jak jsem ležel hlavou mezi úbočími klokánků jsem se smíchy přitiskl svou tváří.
Zvedla mně rychle hlavu, přitáhla na ústa a dlouho líbala.
A pak zašeptala, „to je divné, ještě jsme se nepomilovali a já jsem celá popíchaná.“
Políbil jsem ji ještě jednou a zmizel rychle do koupelny se oholit.
Když jsem se vrátil, ležela víla přesně tak jak jsem ji opustil a když jsem se natáhl vedle ní, začichala a začala mě líbat na tváře, že prý musí zkontrolovat jak jsem se oholil a že ráda čichá vůni kolínské.
„Není problém,“ řekl jsem, „máš ji v koupelně celou skleničku.“
Když mě pořádně očichala a popusinkovala, zvedla mojí hlavu a zadeklamovala, „vidím, že je vše v pořádku mužíčku, povoluji ti vykonat manželskou povinnost.“
Sklouzl jsem rychle mezi nohy a zabořil tvář lačně do lasturky, líbal jsem krásné kučeravé chloupky, mazlil se s kamarádem a se zvlhlou tváří líbal stehýnka.
Jana křečovitě sténala a svíjela se v rozkoši.
Posunul jsem se nad ni a vpustil veličenstvo do jeskyňky, horké, vlahé, křečovitě se stahující.
Vzájemně jsme se laskali, Jana pánví se tiskla na pracanta a najednou v době nevyšší rozkoše si mě přitáhla ke své tvářičce a žádostivě žadonila, „Jaroušku, že si teď koupíme myčku.“
Objala záda nohama a se zdviženou pánví prožívala hluboko se ponořující kolík.
Několikadenní půst způsobil, že veličenstvo ve stadiu nejvyšší rozkoše obdařilo jeskyňku zásobou mužské vláhy a oba, přitisknuti k sobě hlasitě oddychovali.
Jana mne převrátila vedle sebe, přitulila se a zašeptala, „dneska ti dám mužíčku jedničku, dobře jsi plnil manželské povinnosti.“
Odmlčela se a pokračovala, „za to žes byl tak hodný dovoluji ti koupit mě myčku.“
Ještě chvíli jsme se laskali, líbali až se Janě začaly zavírat víčka, tak jsem zabořil svou tvář do jejích zlatých vlasů, dýchal jejich vůni a usnul.