OSCAR WILDE LADY FUCKINGHAM 1

ÚVOD
Laskavý čtenáři, sotva je zapotřebí, abych se omlouval za to, že svěřuji tisku
toto milostné a galantní vyprávění mladé patricijské dámy, z jejíchž prožitků,
jak si troufám být jist, bude mít každý opravdový milovník chlípného čtení
stejnou nebo i vyšší míru potěšení než tvůj pokorný služebník.
Hrdinka těchto pamětí patřila (běda, patřila!) k nejpůvabnějším a
nejkouzelnějším příslušnicím svého pohlaví na britských ostrovech, byla
obdařena neobyčejnou vřelostí povahy a tak mimořádnou nervní citlivostí, že
byla zcela bezbranná před svůdným vlivem nejdelikátnějšího stvoření božího
neboť Bůh stvořil člověka, to jest muže, k obrazu svému a jeho prvním
přikázáním bylo: Milujte se a množte... (Genesis 1,28).
Přirozený pud našich dávných předků jim vnukl, že pohlavní obcování je ten
nejpříhodnější způsob uctívání, jejž mohou nabídnout svým božstvům, a já
vím, že ti z mých čtenářů, kteří nejsou bigotními křesťany, se mnou budou
souhlasit, neboť rozhodně nemůže být žádným hříchem hovět přirozeným
choutkám a co nejvíce se těšit z těch rozkošných pocitů, k jejichž prožívání
nás Stvořitel tak bohatě vybavil.
Ubohé děvče! Nežila dlouho, a jestliže tak neúnavně využívala těch pár let
svého motýlího života, kdo by po ní mohl hodit kamenem!
Zpracoval jsem toto vyprávění z útržkovitých zápisků, jež v útlém balíčku
svěřila oddanému komorníku, který po jejím náhlém a předčasném skonu v
mladém věku třiadvaceti let vstoupil do mých služeb.
Jako autor jsem si vědom, že neobratnost mého slohu může snad někoho
poněkud urážet, avšak nicméně doufám, že má upřímná snaha poskytnout
laskavým čtenářům potěšení z četby je mi dostatečnou omluvou.
Sebastian Melmoth
1
Můj milý Waltře, jak Tě miluji! Leč běda, nikdy se to nedovíš, dokud
neodejdu navždy. Sotva si můžeš domyslet, když mne tak postrkuješ na
invalidním vozíčku, jak něžná příchylnost zalévá srdce ubohé souchotinářky
nad hrobem. Jak dychtím sát sladkosti lásky z Tvých rtů, hladit a laskat Tvůj
mocný pyj a cítit v sobě jeho škubavé pohyby! To však se už nikdy nemůže
stát a jediné vzrušení, jež mne ještě očekává, bude má smrt. Mohu jen
vzdychat, když pohlížím do Tvé laskavé tváře, a tiše obdivovat nádherné
rozměry mého miláčka, jež dokazuje ten velikánský svazek klíčů, co stále
nosíš v kapse. Ty vskutku máš klíč klíčů, jehož žhavé přirážení by odemklo
každou panenskou komůrku.
Je to bláznivý nápad, abych Ti tu vypsala historii některých mých milostných
dobrodružství, avšak jedna z těch mála radostí, jež mi zůstaly, je hroužit se
do vzpomínek na minulost a domnívat se, že opět prožívám ty vzrušivě pocity
chlípných hrátek, jež mi jsou už odepřeny. Chovám tu naději, že vyprávění o
mých bláznovstvích a ztřeštěnostech Tě aspoň trochu pobaví a přispěje k
tomu, že na mne v příštích letech zcela nezapomeneš. Chtěla bych Tě, drahý
Waltře, požádat, aby sis v duchu vždy představoval Beatrici
Fuckinghamovou, až budeš v objetí svírat své budoucí milenky. Dělávala
jsem to obdobně, kdykoli jsem nemohla dostat toho, po němž jsem toužila,
ale nebývalo to často.
Můj důchod skončí s mou smrtí, a tak nemá smyslu, abych psala nějakou
závěť, ale u těchto zápisků z mého života najdeš pár set liber, což jsou
všechny mé úspory. Najdeš tam také hustou kadeř tmavohnědých chloupků,
jež jsem pro Tebe ustřihla z huňaté kštice své hrmy. Jiní přátelé by snad
ocenili spíše kučery z mé hlavy, ale Ty budeš mít suvenýr z posvátného
místečka lásky.
Svého otce, markýze Fuckinghama, si vůbec nepamatuji. Ba dokonce
pochybuji, zda mám opravdu tu čest považovat ho za rodiče, protože to byl
vetchý stařík a ze soukromých dopisů, jež si posílali s mou matkou, vím, že si
byl téměř jist, že za hezkou holčičku, jež mu porodila má matka, vděčí spíš
urostlému lokajovi; v jedné poznámce praví přímo, že by mohl prominout
cokoli, co se stalo, kdyby plodem jejích pletek s Jamesem byl syn a dědic,
aby po jeho smrti nepřipadly statky a šlechtický titul jeho nenáviděnému
bratranci, a žádal ji, aby ho nechala v klidu dál pěstovat celer a petržel, co by
nakonec mohlo přivést věci více v soulad s jeho přáním.
Ubožák zemřel brzy poté, co napsal tento dopis, a moje matka, od níž jsem
chytila tyhle hrozné souchotě, mne v útlém věku zanechala co úplného
sirotečka s bídným důchodem dvacet tisíc liber a se šlechtickým titulem, pro
nějž byla tato částka zcela nedostatečná.
Moji poručníci bylí opatrní šetřílkové a v osmi letech věku mne poslali do
školy; za školné a za školní potřeby vydali ročně kolem 150 liber, dokud
neuvážili, že je na čase uvést mne do světa, takže můj malý kapitálek zatím
nabyl na úrocích.
První čtyři roky školy proběhly bez zvláštních příhod; jen jednou za tu dobu
se mi stala taková nepříjemnost, o níž chci vyprávět, neboť tehdy jsem
poprvé zakusila pěkný výprask březovou metlou.
Slečna Birchová, ředitelka školy, byla sice dost shovívavá, avšak ráda
udělovala tělesné tresty vždy, když se domnívala, že opakované přestupky by
mohly vážně narušit kázeň a charakter jejích žákyň, kdyby okamžitě
nezasáhla. Bylo mi tak kolem devíti let, když jsem našla zalíbení v kreslení
různých obrázků na školní břidlicovou tabulku. Slečna Penningtonová, jedna
z našich učitelek, byla mrzutá a přísná pětatřicetiletá stará panna a právě ona
ve mně probouzela výtvarné schopnosti karikaturisty. Kresbičky tajně
putovaly mezi žákyněmi a byly příčinou nemístného hihňání a značné
nepozornosti při vyučování.
Jednoho odpoledne slečna Birchová usnula za stolkem a stará Pennka byla
zaujata vyučováním. Posedla mne náhlá inspirace nakreslit dvě nestydané
kresbičky: jedna z těch starých panen seděla na nočníku a druhá, sukni
vyhrnutou, si ulevovala na louce.
První spolužačka, jíž jsem to ukázala, málem vyprskla smíchy, dvě další
byly zvědavy na příčinu její veselosti a hned jí nahlížely přes rameno, když tu
náhle, aniž jsem stačila tabulku vzít a obrázky setřít, stará Pennka se na
tabulku vrhla jako jestřáb na myš a vítězoslavně nesla tu kořist slečně
Birchové, jež se zatím probudila. Při prvním pohledu na ty necudnosti se
nemohla ubránit úsměvu, ale okamžitě ho potlačila.
»Ta mladá dáma to musí odpykat, slečno Penningtonová,« řekla slečna
Birchová důstojně. »Už posledně zlobila s těmi svými hanbatými obrázky, ale
tohle je opravdu příliš. Takhle by pokračovala dál – a tomu zabráníme.
Zavolejte Susan, ať mi přinese březovou metlu! Musím jí ztrestat, dokud se
mi pění krev, protože jsem příliš laskavá a mohla bych jí to ještě odpustit.«
Vrhla jsem se na kolena, prosila jsem o milost a slibovala jsem: »Nikdy, už
nikdy neprovedu nic takového!«
Slečna Birchová řekla: »Na důsledky jsi měla myslet, než jsi vůbec začala
kreslit obrázky tak oplzlé! Pouhá představa, že jedna z mých mladých dam je
schopna takových výtvorů, mne děsí. Nemohu dovolit, aby se ti v hlavě honily
takové nepřístojné představy Snad se mi podaří je z tebe vymrskat.
Slečna Penningtonová se zlým pohledem zadostiučinění mne uchopila za
zápěstí, čímž mě přinutila povstat, zrovna když se objevila Susan, statná
macatá dívka kolem dvacítky, s hrozivě velkou metlou z březových proutků
pečlivě svázaných červenou sametovou stužkou.
»Nuže, Lady Beatrice Fuckinghamová,« pravila slečna Birchová slavnostně,
»poklekni, vyznej svou vinu a polib metlu.« Vzala metlu od Susan a napřáhla
ji ke mne gestem královny, jež podává žezlo k políbení svému poddanému.
Ve snaze překonat nevyhnutelné a co možná přispět ke zmírnění trestu
jsem poklekla a s nepředstíranými slzami viny v očích jsem ji prosila, aby byla
tak shovívavá, jak jen jí její smysl pro spravedlnost dovolí, protože jsem si
vědoma, že si zasloužím to, co se mnou hodlá provést, a že hluboce želím
toho, jak jsem ji svou kresbičkou urazila a pohoršila. Políbila jsem metlu a
odevzdala jsem se svému osudu.
Slečna Penningtonová řekla zlomyslně: »Hle, slečno Birchová, jak rychle
vzbuzuje pohled na metlu pokryteckou lítost!«
A slečna Birchová dodala: »To docela chápu, slečno Penningtonová, ale
snažím se sladit přísnou spravedlnost s milostí v pravý čas. A teď, ty
nestydatá umělkyně, vyhrň si vzadu sukni a vystrč svůj zadeček k potrestání
zaslouženému právem.«
Chvějícíma se rukama jsem si vyhrnula sukni i spodničku; pak jsem si
musela rozepnout i spodní kalhotky. Položily mne na lavici, Susan stála přede
mnou a držela mi obě ruce, zatímco stará Pennka a francouzská
vychovatelka, která právě vešla do třídy, mne držely každá za jednu nohu,
takže jsem byla beznadějně ukřižovaná.
Slečna Birchová se s pohnutou vážností rozhlédla po třídě pomrskávajíc
metlou: »Nuže, vy všechny mladé dámy, budiž vám toto zmrskání varováním.
Lady Beatrice si zajisté zaslouží tuto potupnou ostudu za své nevkusné, ba
měla bych upíše říci sprosté obrázky. A teď – švih – budeš – švih – ještě –
švih kreslit – švih – něco – švih takového? Tumáš, tumáš, tumáš! To tě naučí!
Ach, ty ječíš? Tumáš, přidám ti!« Březová metla byla vedena hrozitánskou
silou. Moje jemná pokožka mne každým švihnutím pálila víc a víc. »Au, au,
auvej! Pane Bože! Madame, slitování! Au, au, už nikdy, nikdy to neudělám!
Aááh, áááh, to je k nevydržení!« Křičela jsem, ječela jsem, řvala jsem při
každém švihnutí metly. Zmítala jsem se, kopala, ale nebylo to nic platno, jen
jsem se úplně vyčerpala tou marnou snahou.
Slečna Birchová konstatovala: »Musíš to vychutnat do dna, aby ses
polepšila, ty zpustlé děvče! Kdybych ti to prominula, brzy bys mi znemravnila
celý ústav. Chachá, zadeček ti už pěkně napuchl, ale já ještě nejsem
hotova!« A řezala mne se vzrůstající zuřivostí.
Zahlédla jsem její obličej, který obvykle býval bledý, ale teď se zruměnil
vzrušením a její oči neobvykle jiskřily. »Chachá,« pokračovala ve svém
pedagogickém výkladu. »mladé dámy, střezte se mé metly, abych ji
nemusela používat častěji! Jen pověz, lady Beatrice, jak se ti to libí? Jen
řekni, ať všechny zvíme, jak je to hezké!« A při každém slově mne švihala
zas a zas.
Bylo to hrozné. Měla jsem pocit, jako bych už byla rozsekaná na kousky, a
metla pálila, jako by byla rozžhavená doběla. Zdálo se mi, že co nevidět už
musím zemřít. Mé ječení přešlo v hysterický řev, jenž postupně slábl a přešel
v temné skučení. Pak jsem zřejmě omdlela, protože už si nepamatuji nic než
to, že jsem nabyla vědomí v posteli a můj ubohý zadeček mne pálil a škubalo
mi v něm bolestí. Trvalo to celých čtrnáct dní, než zmizely všechny následky
tohoto ukrutného mrskání.
Když mi bylo dvanáct, byla jsem zařazena ke starším dívkám. Dostala jsem
veselou spolubydlící jménem Alice Marchmontová. Byla to hezká buclatá
blondýnka s velkýma smyslnýma očima a s tílkem pevným a hladkým jako
slonovina. Zdálo se mi, že se jí docela zamlouvám a hned druhou noc jsem
spala v její posteli s ní. Líbala mne a muchlala tak milostně, že jsem z toho
nejdřív byla poněkud zmatena, neboť si na mě dovolovala tolik, až mi srdce
bušilo jako zvon, a přestože byla zhasnuto, cítila jsem, jak mi tváře planou
studem, když mi na rty tiskla horké polibky, a jak mi šmejdila rukama po
nejintimnějších partiích, chvěla jsem se jako sakura ve vichřici.
»Co se tak chvěješ, milá Beatrice?« tázala se. »Čeho se bojíš? Vždyť mi
můžeš dělat totéž, je to tak krásné! Strč mi jazyk do úst, to je velký podnět k
milování a já tě tolik chci milovat! Kde máš ruku? Sem, sem mi ji dej. Necítíš
ty chloupky, jež mi začínají rašit na pipince? Tobě taky brzy porostou. Šimrej
mě prstem na štěrbince, tady, přesně tady.« A tak mne Alice uvedla do umění
masturbace tím nejněžnějším milostným způsobem.
Můžeš si domyslet, drahý Waltře, že jsem byla učenlivá žačka, třebaže ještě
tak mladá. Její dotyky mi bouřily krev, když mi sála jazyk, byla to slast. »Ach,
ach! Přitlač, přitlač!« A pojednou jsem cítila, že mám prsty vlhké od něčeho
horkého a lepkavého. Vášnivě mne zlíbala a najednou ochabla.
»Co je ti, Alice? Vždyť jsi mi potřísnila prst, ty hnusné děvče!« šeptala jsem,
hihňajíc se. »Pojď a šimrej mě taky, začíná se mi to docela líbit.«
»To je v pořádku, miláčku, jen mne stále miluj za to, že tě učím tak
příjemným hrám,« řekla, vsunula mi ruku mezi stehna a prostředníkem mě
začala šimrat na štěrbince. Působilo mi to takové potěšení, že jsem si sotva
uvědomovala, co se děje, a celou mne ovládl jakýsi sladce chlípný toužebný
pocit. »Ach, ach! To je krásné! Ještě, ještě! Rychleji, přitlač!« Málem jsem
omdlela rozkoší, když mne přivedla k mému prvnímu panenskému orgasmu.
Příštího večera jsme opakovaly tuto nemravnou zábavu a Alice odněkud
vytáhla jakousi věc podobnou klobáse; bylo to vyrobeno z měkké kozlečí
kůže a vycpáno pěkně dotvrda. Požádala mne, abych to do ní zasunula a
pohybovala tím sem a tam. Ležela jsem na ní a ona mě třela jako předtím, a
já jsem měla jazyk v jejích ústech. Byla to nádhera. Nemohu ti ani vypovědět,
jak vyváděla, zdálo se, že jak pohybuji tím nástrojem, dohání jí to k vrcholné
rozkoši, vzdychala a vzlykala a sténala: »Ach, ach, ááách! Můj milý
chlapečku! Umrtvuješ mě tou rozkoší! A vyronila pozoruhodnou dávku
milostné šťávy přímo na mou pracovitou ruku.
Když jsme se aspoň částečně zklidnily a vzpamatovaly, zeptala jsem se jí,
co mínila tím, že mne nazvala svým milým chlapečkem.
»Ach, Beatrice,« odpověděla, »už jsem příliš ospalá, ale zítra večer ti budu
vyprávět svůj příběh a vysvětlím ti, čím to je, že moje pipinka je s to přijmout
do sebe tuhle věc, zatímco ta tvoje ještě nemůže. Vzdělám tě trochu víc ve
filozofii života, drahoušku. Teď mi dej pusinku a budeme spinkat.«
Jistě si, milý Waltře, dovedeš představit, jak jsem byla zvědavá a
nedočkavá. Sotva jsme zavřely dveře našeho malého pokojíku, zvolala jsem:
»Tak Alice, honem do postele, hořím netrpělivostí vyslechnout tvůj příběh!«
»Uslyšíš ho, drahoušku, ale nech mne svléknout v pohodě. Nemohu přece
do postýlky skočit jen tak, musím si zkontrolovat své něžné ochlupení. Jak se
ti líbí, Beatrice? Svlékej se, měly bychom si je porovnat,« řekla, shodila ze
sebe poslední kousek spodního prádla a prohlížela si svou půvabnou nahotu
ve velkém nástěnném zrcadle. Brzy jsem stála zcela nahá vedle ní.
»Máš rozkošně našpulenou pipinku, Beatrice,« pronesla důvěrně, když
pohlédla na můj mons Veneris. »Dokonale doplňujeme jedna druhou – já ji
mám blond a ty budeš brunetka. Podívej se, moje chloupky povyrostly už na
půl palce!« Zdálo se, že to nebude mít konce, a pozbyla jsem trpělivosti.
Navlékla jsem si noční košili, vlezla jsem do postele a prohlásila jsem, že slib
o vyprávění příběhu nebyl nic než pustá lež a že už jí nikdy nedovolím aby
mne milovala, dokud neukojí mou zvědavost.
»To od tebe není hezké, že pochybuješ o mém slibu,« vykřikla, skočila za
mnou do postele, vyhrnula mi noční košili a začala mě plácat přes zadek,
čemuž se vesele smála.
»Tumáš, tumáš, abys už nikdy nepochybovala o daném slovu mladé dámy!
A tumáš ještě! A teď ti budu vyprávět svůj příběh, třebaže bys zasloužila,
abych tě nechala čekat až do zítřka.«
Po chvilce, jen co jsme se pohodlně uvelebily, začala vyprávět.
Příběh Alice Marchmontové
Žila byla kdysi na venkovském zámku asi desetiletá holčička Alice. Její
rodiče byli bohatí a bydleli v krásném velkém domě s velkou zahradou a
pěkným parkem. Holčička měla bratra o dva roky staršího. Maminka měla
svou holčičku velmi ráda a tolik se o ni bála, aby se jí nepřihodilo nic zlého,
že ji nikdy nepouštěla z dohledu, pokud o ni nepečoval komorník William,
jenž býval jejím společníkem při dětském skotačení v parku.
William byl hezký a úpravný muž kolem třicítky a setrvával v domě už od
svého dětství. Alice měla Williama velmi ráda a často mu sedávala na
kolenou, když jí v parku na lavičce předčítal pohádky. Spřátelili se tak, že
když spolu byli o samotě, oslovovala ho »milý Williame« a jednala s ním jako
se sobě rovným.
Alice byla zvídavé děvčátko a často Williama uváděla do rozpaků zvláštními
dotazy zejména z oboru přírodopisu, například jak zvířátka dostanou mladé
nebo proč je kohout tak krutý a skáče na ubohé slepičky klofaje je ostrým
zobákem a tak dále.
»Děvenko,« říkával zmatený William, »Nejsem slepice ani kráva. Jak to
mohu vědět? Neptej se na takové hlouposti.« Ale Alicí tím neodradil a ona
dále naléhala. »Ty to, Willie, víš a nechceš mi to říci! Chci to vědět!« Leč její
snaha po poznání vycházela naprázdno.
Tak to šlo nějaký čas, až bylo Alici kolem dvanácti let. Tu připadla na něco,
co ji předtím nikdy ani nenapadlo. Uvědomila si tehdy, že William pod
záminkou nějakých povinností se vždy mezi sedmou a osmou hodinou ranní,
to jest asi hodinku před snídaní, pravidelně vzdaluje a uzavírá se ve své
komoře. Když se Alice odvážila a zaťukala na dveře, vždy byla zevnitř
zastrčena závora a vstup jí byl odepřen. Klíčová dírka byla zakryta, a tak se
nedalo nic dělat. Avšak naše chytrá Alice přišla na to, že by do té Williamovy
tajemné komnaty mohla nakouknout, kdyby se dostala do chodby na druhé
straně. Chodba sice byla na obou koncích uzavřena zamčenými dveřmi,
protože se nepoužívala, ale zvenčí měla asi čtyři stopy od země okénko,
které bylo zajištěno jen obyčejným háčkem. Stačilo jen vyrazit jednu malou
tabulku skla – a cesta byla otevřena. To Alice šikovně provedla a nemohla se
dočkat příštího rána, aby do Williamovy svatyně nahlédla z druhé strany
dveřmi, jež sice také byly věčně zamčeny, ale byly částečně prosklené. Bylo
to tak vzrušující těšit se na to, až zjistí, co tam vlastně William dennodenně
provádí.
Nazítří vstala Alice časně ráno a řekla své komorné, že se ještě před
snídaní půjde proběhnout na čerstvý vzduch do zahrady. Zatím však
pospíšila k rozbitému okénku, otevřela je a prolezla do staré chodby. Zula si
botky a tiše se plížila k proskleným dveřím. Sklo bylo dosti zašlé, ale velká
klíčová dírka nebyla zakryta a ve vyschlém dřevu dveří objevila několik škvír,
takže měla poměrně dobrý rozhled po celé místnosti.
William nebyl přítomen, ale brzy se objevil s košíkem jídelních příborů ze
včerejška a počal třídit a počítat lžíce, lžičky, vidličky a sklenky. Byl s tím brzy
hotov; vzal pak z poličky jakousi knížku a se zaujetím se v ní listoval. Vtom do
místnosti vešla Lucy, nejhezčí z našich služebných, a řekla: »Zapomněl jsi
tam ještě nějaké příbory, aby ti nechyběly.«
William se na příbory ani nepodíval, chytil Lucy kolem pasu, vtiskl jí hubičku
na tvář a řekl: »Čekám tu na tebe; věděl jsem, že ty příbory přineseš.« Ukázal
jí rozevřenou knížku: »Co říkáš téhle poloze? Líbilo by se ti to tak?«
Lucy se dívala se zájmem, ale zčervenala až po kořínky vlasů. Knížka
dopadla na podlahu. William si přitáhl dívku blíž a snažil se jí rukou šmátrat
pod sukněmi.
»Ne, ach ne!« vykřikla a pak dodala tišeji: »Dnes ne, víš, dnes to nejde,
snad zítra. Dnes musíš být hodný. Tady máš závdavek, ale už musím běžet.«
To řekla a vjela mu rukou do rozkroku, což jsem bohužel neviděla pořádně.
Pak uskočila a nedbajíc Williamovy snahy zadržet ji, prchla z komory.
William byl zřejmě rozčilen. Vrhl se na pohovku a reptal: »Ta potvora, ta
mrcha! Zítra jí dám co proto!«
Alice, jež bystře pozorovala všechno, co se v komoře děje, spatřila
nesmírně překvapena, že William má rozepnuté kalhoty a z nich mu trčí
jakási dlouhá tvrdá věc, obdařená rudou hlavou. William to uchopil jednou
rukou a zdálo se, že váhá, zda to opět zastrčit do kalhot, ale najednou to
počal třít nahoru a dolů. »Že jsem se nechal tak vyrajcovat, já blbec! Ah, ah!
Nedá se nic dělat, prostě musím! Ruka pracovala stále rychleji. Líce mu
zčervenaly, oči měl vyvalené a za několik okamžiků mu z toho něco vystříklo;
bělavé kapky mu potřísnily ruce i kalhoty a některé dostříkly až na podlahu
téměř dva yardy daleko. Tím skončila jeho extáze. Ležel bez pohnutí asi pět
minut, pak vstal, pečlivě se utřel do ručníku a vyšel z komory.
Alice z toho byla celá pryč, ale přes to všechno, co viděla, pudově cítila, že
to zdaleka není celé tajemství, jež skrývá Williamova komora. Hned si řekla,
že tam nazítří přijde zase a bude sledovat, co budou William a Lucy spolu
provádět.
William s ní šel na procházku jako obvykle, usedli na lavičku a William jí
předčítal. Alice mu seděla na kolenou a v hlavince jí vrtala neodbytná otázka,
kam se poděl ten dlouhý tuhý předmět, který viděla ráno. Předstírajíc
nebeskou nevinnost dotýkala se jakoby maně Williamových kalhot tu i onde v
naději, že nahmátne tu strašlivou věc, ale dospěla k závěru, že William má v
kapse jen zmuchlaný kapesník.
Následujícího rána číhala Alice opět na své pozorovatelně u dveří v
zamčené chodbě a brzy spatřila Williama s košíkem příborů, jež hned odložil
a pln netrpělivosti se nemohl dočkat Lucy. »Tak kde sakra je?« bručel
nahněvaně. »Už mi stojí jako tágo!«
V tu chvíli vklouzla do komory Lucy a pečlivě zamkla dveře. Vrhla se
Williamovi do náruče, zasypala ho polibky a šeptala: »Ach jak jsem se na to
těšila! Jak jsem po tom toužila. Je to strašné zbavit ženskou každý měsíc
potěšení a radosti po několik nekonečně dlouhých dnů!«
Chvatně rozepínala Williamovy kalhoty a vytáhla tu věc, kterou Alice už
znala. »Nespěchej tolik, Lucy,« huhlal William, neboť ho svými polibky přímo
dusila, »nepokaž všechno tou svou netrpělivostí. Nejdřív musím zlíbat tvé
hnízdečko!
Pevně ji objal, položil na pohovku a vyhrnul jí sukni a spodničku. Alice viděla
buclatá bílá stehna, ale nejvíce ji upoutala jasně rumělková pootevřená
štěrbinka, jež jakoby zvala k návštěvě; nad ní se černal huňatý pahrbek
Venušin jako chumáč kudrnaté koudele.
William hbitě poklekl a přisál se ke štěrbince svými rty; líbal ji tak vášnivě, až
to mlaskalo. Dívce to působilo nesmírnou rozkoš, vzdychala a sténala, až to
William nevydržel, vecpal se Lucy mezi bělostná stehna a jedním rázným
pohybem vrazil svůj mocný nástroj do zející štěrbinky, až byl celý ponořen v
dívčiných útrobách. Lucy vyrazila jen: »Ha!«
Chvilku leželi bez pohnutí, jako by vychutnávali své tělesné spojení, pak
Lucy mrskla zadečkem a William se také rozhýbal. Bitva byla zahájena.
Alice ze své pozorovatelny dobře viděla mocný mužský nástroj pohybující
se sem a tam jako ocelový píst parní lokomotivy. Naběhlé a správně
prokrvené stydké pysky se při každém povytažení svíraly jako v obavě, aby
jim nebyl odebrán ten pouťový cukrový špalek, a hojně slintaly mazlavou
pěnu. Pohyby se k nepříčetnosti zrychlovaly, až najednou oba milenci strnuli
v křečovitém objetí tak pevném, že připomínali jediné báchorečné zvíře se
dvěma hřbety. Alice přesto zahlédla pramínek smetanově tekutiny líně
vytékající z dívčiny štěrbinky, jak oba znaveně a netečně leželi zmoženi tím
krutým milostným bojem, v němž nebylo poražených.
William byl první, kdo porušil to uklidňující ticho: »Lucy, od zítřka musíme
být opatrní. Víš přece, že se vrátí Mary, ta slídivá stará ježibaba. Pak už
nebudeme mít tolik příležitosti.«
Lucy opáčila: »Ty mizero, teď už je mi úplně jedno, jestli nás někdo chytí.
Zkrátka to musím mít za každou cenu!« Znovu ho objala, líbala ho na ústa,
nohy mu ovinula kolem pasu a opět se pod ním začala zmítat. Jakkoli to byl
statný a urostlý muž, zdálo se, že váha jeho těla je úplné nic ve srovnání s její
milostnou dychtivostí.
William se všelijak vymlouval a obával se, že ho budou postrádat, ale nic
platno. Lucy věděla, co chce, a Wiliam byl brzy schopen i ochoten si to
zopakovat. Bylo to snad ještě zběsilejší než prve. Avšak přesto nemohl
William skrýt svou nervozitu a vytáhl svůj zmáčený instrument ze zpěněné
pipiny, hned jakmile se smísily obě milostné šťávy jejich vášnivé lásky.
Lucy vyskočila a upravila si oděv, ale poklekla na zem k Williamovi, chopila
se jeho povadlého údu a počala ho usilovně sát. To Williamovi jistě dělalo
dobře, neboť silně zrudl v obličeji; když Lucy přestala, viděla Alice, že mu
zase stojí tak pevně, jako stožár admirálova velitelského korábu.
Lucy řekla, tiše se smějíc: »Tak, chlapče, teď tě opustím; mysli na mne až
do zítřka. Nemohla jsem si odpustit, abych si tě trošku neoblízla, protože i
mně to působí potěchu.«
Naposled políbila Williama na ústa a zmizela jako liška v houští. William za
ní zamkl dveře a Alice se tiše vzdálila a pospíchala na snídani.
Bylo krásné májové ráno. Brzy po snídani šla pak Alice jako obvykle s
Williamem na dopolední procházku do parku. Horká krev v ní jen vřela a Alice
nesmírně dychtila po takových radostných zážitcích, jichž, jak se domnívala,
má Lucy až až. Sešli dolů k jezírku a Alici napadlo, že by se mohli projet v
krytém člunu. William odemkl loděnici a pomohl jí nastoupit na pěkný
rozměrný člun s polokabinou, jež byla vybavena čalouněným křesly,
kobercem a poduškami.
»Tady ve stínu je příjemně,« řekla Alice. Pojď sem taky Willie, chvilku tu
posedíme, a než si vyjedeme po jezírku, přečteš mi něco zajímavého.«
»Jak si přejete, slečno Alice,« odpověděl William zdrženlivě, vlezl do člunu a
posadil se na složené pokrývky.
»Trochu mne bolí hlava... Mohla bych se o tebe opřít?« řekla Alice, odhodila
klobouček, opřela se o polštář a položila hlavinku Williamovi do klína. »Cože
jsi dnes tak upjatý, Willie? Dobře víš, že se mi nelíbí, když mi říkáš slečno.
Klidně mi říkej třeba Lucy.«
Ve Williamovi by se krve nedořezal. Alice to přímo vychutnávala a
pomyslela si: »Vypadl bys z vlastních kalhot, kdybys jen tušil, co jsem viděla
za dílo mezi tebou a Lucy!«
Zavrtěla hlavou v jeho klíně, dívala se vzhůru na něj a radovala se z
hlubokých rozpaků, do nichž ho vehnala. Potom položila ruku schválně na ten
zmuchlaný kapesník co měl v kapse, a pokračovala: »Myslíš, Willie, že někdy
budu mít tak hezké nohy jako Lucy? Neměla bych už začít nosit dlouhé šaty?
Začínám se stydět, že ukazuji lýtka vysoko.«
Komorník William se nemohl vzpamatovat z údivu, z nesmírného a náhlého
údivu, protože to všechno najednou spadlo jakoby z nebe. Zážitek ranní
milostné epizody s Lucy před snídaní byl v jeho mysli ještě příliš živý, že
zmínka o ní a nadto Alicina dívčí ručka spočívající něžně na jeho kapse se
zmuchlaným kapesníkem, vzbudila v jeho bujné krvi náhlý příval bujné touhy,
a jakkoli se ho snažil potlačit, cítil, jak jeho neukázněný úd počíná svrbět, a
byl si téměř jist, že Alici nemůže ujít, jak nabíhá. Mírně se odsunul a tak suše.
jak jen mohl, se zeptal: »Nechcete, abych vám předčítal. Alice? Dnes nějak
zlobíte.«
Alice vzrušeně, s neobvyklým ruměncem ve tváři, řekla: »Ty chlape špatná,
teď mi řekneš, co chci vědět! Jak přicházejí děti na svět? Co je ten záhonek
petržele, o němž lékaři a sestry tvrdí, že se z něho vyklubou děti? Není to
náhodou ten kudrnatý porost pod ženským břichem? Lucy ho má taky a já
jsem viděla jak jste ho ráno líbal, pane!«
William byl na omdlení. Na čele se mu perlil smrtelný pot. Nebyl mocen
slova a Alice mu šeptala »Dnes ráno jsem viděla všechno, Willie, všechno
jsem viděla! A viděla jsem také, jakou rozkoš jí působila ta tvoje věc s rudou
hlavičkou. Musíš mi vysvětlit to tajemství a já to nikomu neřeknu. Tady máš tu
obludu, kterou jsi do ní tak zběsile strkal. Musím to vidět a sáhnout si na to!
Vida, už to ztvrdlo, jen jsem na to šáhla! Chachá, je to legrační. Vyndám ho,
jako to udělala Lucy« Rozepnula ubohému Williamovi poklopec a vytáhla
odtamtud ten bujný nástroj lásky. Políbila tu červenou sametovou hlavičku a
řekla: »To je sladká věcička, tak heboučká na dotyk. Ach, musím se s ním
trochu pomazlit.«
Jen dotyky a laskání působily na jeho smysly jako žár plamene. Pozbyl
vlastní vůle i řeči a jen se mlčky poddával choutce svévolného děvčete, ale
prostě si nemohl pomoci, nemohl se zdržet a ani se zdržet nechtěl, až mocný
proud semene vystříkl z údu a skropil jí ruce i obličej.
»Ó,« vykřikla. Přesně to jsem viděla včera ráno. Cáká to také tak do Lucy?«
William, zbaven napětí se poněkud vzpamatoval. Vytáhl čistý kapesník,
pečlivě otřel Alicin obličej a ruce, uklidil pyj na patřičné místo a bědoval:
»Pane Bože to je v hajzlu! Co jste to udělala, Alice? To je strašné! Nikdy už s
vámi nesmím jít na procházku.«
Alice se rozplakala. »Ach Willie, nebuď tak zlý! Myslíš, že to někomu
prozradím? Jen se chci o to potěšení podělit s Lucy. Ach, líbej mě, jako jsi
líbal ji a už o tom dnes nebudeme mluvit.«
William nemohl odmítnout tak vábný požadavek, ale uložil si značnou
zdrženlivost, ačkoli jeho milostná vášeň ho nutila k pravému opaku. Po
pravdě řečeno tu ližbu odbyl.
»Jak nádherné je cítit tvůj jazyk právě tam! Jak krásně mne šimrá a hřeje.
Ale moc pospícháš a už jsi přestal, ačkoli právě teď to začalo být ještě hezčí,
můj Willie,« žvatlala Alice objímajíc ho a líbajíc.
»Pomalu, miláčku, nesmíš být tak hrr! Je to přespříliš nebezpečná hra pro
tak mladé děvce. Hlavně si dej pozor před lidmi, jak se na mne díváš a jak se
mnou mluvíš,« řekl William opětuje její panenské polibky. Cítil zcela jistě, ze
proti tomuto milostnému pokušení je úplně bezbranný.
»Aha,« řekla chápavě Alice. »Ty máš strach z Lucy. Ale to lze snadno
zařídit. Zasvětíme ji do všeho. Zbavím se nějak své komorné a požádám
matinku o Lucy. Není to bezvadný nápad, Willie? A všechno zůstane jen mezi
námi třemi.«
William si už srovnal myšlenky a musel obdivovat moudrost té mimořádně
prohnané dívky. Alicin nápad horlivě chválil a pak se chopil vesel a vypluli na
jezírko, aby zchladili svou rozohněnou krev a zklidnili horečné bušení dvou
láskyplných srdcí.
Po celé další dva dny pršelo a počasí nepřálo procházkám v parku. Tohoto
mezidobí využila Alice k tomu aby vnukla své matce výměnu komorných. Tak
se Lucy stala Alicinou komornou.
Pokojík komorné měl dvoje dveře: jedny na chodbu a druhé přímo do
komnaty mladé dámy.
Toho dne, co měla Lucy poprvé spát v přilehlém pokojíčku, přemýšlela na
lůžku o svém novém postavení komorné a hlavně o tom, bude-li mít nějakou
příležitost aspoň občas se sejít s Williamem. Tu ji volala Alice. Ve chvilce byla
u ní: »Co račte, slečno Alice, není vám chladno? Tyhle noci jsou teď tak
sychravé.«
»Máš pravdu, Lucy, tys na to kápla. Nevadilo by ti, kdybych tě pozvala k
sobě do postele? Zahřeješ mě.«
Lucy vskočila do postele natotata a Alice se jí schoulila v náruči jakoby pro
zahřátí, ale ve skutečnosti proto, aby cítila obrysy její pěkné postavy.
»Dej mi pusinku, Lucy,« řekla. »Shledávám, že tě budu mít raději než tu
můru Mary. Nemohla jsem ji vystát.« Lucy se k ni něžně přitiskla a Alice ji
položila ruku na ňadro. »Máš velikánské bradavky, Lucy. Rozepni si košilku,
ať si je mohu ohmatat.«
Nová komorná měla chytlavou náturu a dovolila své mladé paní všechny
důvěrnosti. Alice jí šmejdila rukama po celém těle dychtivě a zvídavě, aby
vychutnala jemnost jejích pevných ňader, pružného břicha a oblých boků.
Aliciny dotyky ji bouřily krev a vzbuzovaly v ní chlípné pocity. Vzdychala a
líbala svou mladou paní opět a opět, zas a zas.
Alice šeptala: »Máš nádherný zadek, Lucy! Zadeček jak se patří. Máš tak
pevné nepoddajné svalstvo! Jů – a to ochlupení! Kdes to všechno sebrala?
To narostlo samo?«
Lucy sténala: »Och, prosím slečno, nechte toho, vždyť za dva tři roky
budete taky taková. Když mi to začalo růst, polekala jsem se, připadalo mi to
tak nepřirozené.«
Alice: »Jsme obě dívky, není tedy nic špatného na tom, že se navzájem
dotýkáme. Sáhni si také, abys poznala ten rozdíl.«
Lucy: »Och, slečno Alice,« a tiskla Alicino nahé břicho k sobě, »neumíte si
představit co cítím, když se takhle dotýkáme!
Alice, usmívajíc se: »Je to snad hezčí, než když se tě dotýká komorník
William, drahoušku?« Přitom jí prstíkem cuchala ochlupení na hrmě.
Lucy: »Že se nestydíte, slečno! Snad si nemyslíte, že bych mu dovolila, aby
na mne byť jen sáhl...« Leč neznělo to přesvědčivě a z hlasu táhla nejistota.
Alice: »Neboj se, Lucy, nikomu nic neprozradím. Ale viděla jsem všechno
skrz škvíry ve starých prosklených dveřích. Všecičko to, co se dělo ve
Williamově komoře. No, a protože to tajemství znám, chci se té zábavy
zúčastnit také.«
Lucy: »Och, pane Bože! Slečno Alice, to že jste opravdu viděla? Budu
muset okamžitě opustit váš dům!«
Alice: »Ale, ale žádné strachy, Lucy, neboj se, nikdo se nic nedoví! Ty přece
víš, že na Williama nedám dopustit a nikdy bych mu neublížila. Jenže ho
nemůžeš mít celého jen pro sebe samu. Vybrala jsem si tě za komornou,
abych předešla tvým žárlivým podezřením a abychom své tajemství uchovali
před prozrazením.«
Lucy byla rozčilena k nepříčetností: »Cože, to nehorázné prase si na vás už
něco dovolilo? Slečno Alice, já ho snad zabiju, já ho zabiju!«
Alice: »Klid, Lucy, klid! Nekřič tak nahlas, někdo tě uslyší! Ještě mi nic
neudělal, ale já jsem si dobře všimla, jakou ti působí rozkoš, když ti vsunul tu
věc do pipiny? Jsem rozhodnuta zkusit to taky, a to co nejdříve! Nebuď
žárlivá, vždyť můžeme být šťastni všichni tři dohromady a vesele si užívat.«
Lucy: »To by vás usmrtilo, drahoušku! Ten jeho ohromný klazan by vás
roztrhl vejpůl!«
Alice: »Jdi, ty brepto! Já se nebojím, že by se mi něco stalo.« A vřele jí
líbala.
Lucy také stvrdila dohodu polibkem a pak spolu strávily velmi láskyplnou
noc plnou všech způsobů milostných polibků, šimrání, hlazení, laskání a
něžných dotyku, a Alice se od své společnice naučila téměř všechny báječné
něžnůstky, jež provádějí děvčata mezi sebou, až konečné usnuly jedna druhé
v náručí.
Brzy se vrátilo hezké počasí a Alice s Williamem si opět vyšli na procházku
do parku. Prošli hustým remízkem na odlehlém konci a usadili se na malé
travnatě mýtince, kde je nemohl nikdo překvapit. William s sebou prozíravě
vzal velký deštník a dlouhý plášť ze silné látky, aby si Alice mohla sednout
bez obav z nachlazení.
»Ty starý dobráku,« řekla Alice, a sedajíc si, stáhla si ho k sobě po bok.
»Když už teď chápu všechno, je jen na tobě, abys ze mne udělal ženu, jako
jsi ji udělal z Lucy. Prostě to musíš udělat, Willie, musíš mi dopřát tu
zkušenost a rozkoš!« Rozepnula mu kalhoty a vzala do ruky jeho již
ztopořený pyj. »Je tak rozkošný, tak miloučký! Neumíš si představit. Willie,
jak toužím pocítit jeho žhavý střik ve svých útrobách! Vím, že to bude bolet,
ale nezabije mne to. Čeká mě nebeská rozkoš, vím to; vzbudíš ve mně totéž,
co v Lucy.«
Williamova vůle se zmítala mezí dvěma ohni. Nemohl odolat, nemohl se
vzepřít: bylo to nad jeho duševní i tělesné síly.
»Jak to uděláme?« otázala se Alice věcně
»Lehneš si na mne.«
William si mlčky lehl na záda a umístil si Alici tak, že mu klečela nad
obličejem; to proto, aby jí nejdříve mohl zvlhčit pipinku jazykem. Klečela k
němu zády a stále se držela jeho trčícího klacku. Williamův jazyk jí něžně
šimral a dráždil a ona se mu zadečkem tiskla k obličeji a rukama se stále
držela za ten mohutný ocas. Tak Alice dosáhla svého prvního panenského
orgasmu v témž okamžiku, kdy William ejakuloval jako islandský gejzír.
»Tak Alice, to bychom měli.« řekl William. »Oba jsme dobře připraveni. Ale
kdybych si na tebe lehl, mohl bych podlehnout vášni a ublížit ti. Mnohem lepší
bude, když si sedneš na mne, namíříš si ho rovnou do štěrbinky a pak budeš
zlehýnka přisedat tak, jak budeš sama chtít a jak ti dovolí pocity bolesti nebo
chtíče. Úspěch pokusu bude záviset na míře tvého odhodlání.«
Alice: »Uvidíš, že odhodlání mi nechybí.« Udělala vše podle Williamova
návodu, nasadila si krví nalitý žalud na poševní vchod a pomalu přisedávala.
Bolelo to, leč Alice nedbala, až v ní zmizela celá rudá hlava i s límečkem.
Zavrtěla prdýlkou a v náhlém rozhodnutí přisedla ještě níž. Projela jí strašná
bolest, jako by jí nějaká zvířecí příšera zuby i drápy rvala vnitřnosti. Málem
omdlela a musela si chvilku oddechnout. Postoupila asi o dva palce.
»Alice, ty milá Alice,« zašeptal William jako u vytržení. »ty jsi tak primová
holka! Jde ti to dobře, výborně. Ještě jedno takové přisednutí a stanu se
jediným vlastníkem všech tvých milostných půvabů.«
»Ať třeba umřu, nedbám bolesti!« šeptala. »Pomoz mi, Willie, pomoz mi,
miláčku.« A chystala se k třetímu přisednutí. William ji uchopil za boky.
Odhodlaná dívka zaťala zuby, stiskla rty, zavřela oči a rup! V tu ránu byla
naražena až na kořen Williamova kůlu. V mrákotách padla Williamovi na hruď
a její vytrysklá panenská krev byla nezvratným důkazem krvavé povahy
milostných dobrodružství.
Komorník William, zmazán a zkrvaven, se vymanil, a protože se pro tento
případ vybavil vším potřebným, stal se milosrdnou sestrou ošetřovatelkou.
Alice s hlubokým povzdechem otevřela oči, usmála se a řekla: »Ten poslední
doraz byl strašlivý, ale už je to za námi. Proč jsi ho vytáhl? Okamžitě ho tam
vrať a dopřej mi toho hojivého obstřiku, který, jak mi řekla Lucy, brzy zhojí
všechny utržené rány.«
William ji zlíbal, jemně zavedl svůj pyj do její zmučené pipinky, nikoli však
úplně, a počal se pomalu a opatrně pohybovat vzhůru dolů, vzhůru dolů, ven
a dovnitř, dovnitř a ven. Začalo to působit. Tření se zjemnilo a William
pociťoval, jak se Alicina pochva mírně stahuje a zase povoluje, což ho brzy
přivedlo k dalšímu vrcholu rozkoše. Náhlým prudkým pohybem pronikl až k
děložnímu krčku a vystříkl svou milostnou životní tresť do jejích útrob. Ještě
několikrát sebou škubl a zůstal oslaben přívalem slastné únavy.
Leželi oba v těsném objetí bez jakéhokoli pohybu a vychutnávali svou
vzájemnou blízkost a tělesnou hmotnost. William ho pak vytáhl a batistovým
šátkem pečlivě otřel Alicinu panenskou krev nejprve z její pipinky a potom i ze
svého již poněkud znaveného bimbasa. Když ukládal zkrvavený šátek do
kapsy, prohlásil hlasem, jenž se chvěl dojetím, že si ho navždy schová jako
drahou památku na rozkoše, jichž mu tak láskyplně a dosyta poskytla.
Komorník William se pak toho dne rozumně zdržel dalších milostných
hrátek, a když si oba odpočinuli, vrátili se z vycházky. Alice vůbec nelitovala
své oběti, kterou přinesla na oltář Venušin; cítila se velmi šťastna, že si
zajistila polovinu lásky milého a věrného Williama.
Leč tu již číhala krutá ruka osudu!
Jak náhle nepředvídané okolnosti zabrání uskutečnění těch nejkrásnějších
záměrů směřujících ke štěstí! Téhož dne doporučil rodinný lékař Alicinu otci
delší léčebný pobyt v jižní Evropě. Otec se rozhodl, že Williama vezme s
sebou. Alicina matka měla přijet za nimi, jakmile budou obě děti přijaty do
vhodné internátní školy.
Lucy a její mladá velitelka se navzájem utěšovaly, jak jen mohly za těchto
žalostných okolností. V několika dnech se správy domu ujala stará teta, Alici
poslali do školy a ona teď, milá Beatrice, spočívá v tvém náručí. Můj bratr
studuje v koleji a vídáme se jen o prázdninách.
Měla bys, milá Beatrice, požádat své poručníky, aby ti dovolili strávit příští
prázdniny u nás. Představím tě Frederickovi, jenž, ačli se nemýlím, je
obdařen podobnými sklony k chlípnosti jako jeho drahá sestřička.