OSCAR WILDE LADY FUCKINGHAM 5 14. část

Snažil se ji
převrátit na břicho. Šlo to ztuha. Zdráhala se.
»Roberte, Roberte, že se pro Boha nestydíš, a neříkej mi Cecko, Beatrice
uslyší ty tvoje sprosťárny. Nikdy mne takhle nezneužiješ! Nikdy!« Zakryla si
tvář rukama a rozvzlykala se.
»Ale já to chci a ty si breč, jen si breč jako pitomá nána! Každý otvor tvého
macatého těla je můj, mám na to papíry! Tvůj brekot mne jen povzbuzuje, a
jestli se budeš vzpouzet, tak ti jich pár vrazím a budeš poslušná jako
beránek.«
Bránila se ze všech sil, ale ženská síla se brzy vyčerpá, takže nakonec
ležela na břiše a nohama klečela na podlaze. To byla příhodná poloha.
Robert ji žertovně popleskal, roztáhl jí nohy, uchopil ji za výstavní hýždě, plivl
si na žalud a vyrazil dobývat tu panenskou pevnost Kakapur.
Sténala bolestí a ponížením a Robert zápolil s nepoddajným svěračem, to
jest sfinkterem.
»Ach, och, to bolí, to pálí, vždyť mě roztrhneš Roberte, prosím tě, pro Boha!
Ach, au au au, chrr, chrr, Kriste Pane, už je tam!« Cecilie zoufale hekla.
Robert si oddechl úlevou, chvilku setrval v klidu a pak začal rozvážně
píchat. Věděl své.
Lady Cecílie ležela lhostejně a odevzdaně. Leč pouze zpočátku. Brzy
začala spolupracovat a Robert ji zpředu pilně zpracovával oběma rukama.
Cecilii se to zalíbilo. K vrcholu rozkoše dospěli společně, ale nepřestali a
závěr druhého čísla byl velmi vášnivý – o lady Cecílíi se pokoušely mrákoty a
Robert jí ležel na zádech bez dechu zcela vyčerpán.
Když se poněkud vzpamatovali, převrátil ji Robert zase na záda a ještě
chvíli odpočívali. »Postupně si vyzkoušíme všechny ty dobré nápady,
popsané ve francouzské knížce. Už nebudeš chodívat s bubnem, milá
Cecilie, nebudeš mít nasypáno pod kožíškem, už nebudou žádné děti a
přitom si budeme vesele užívat! A teď mi vycucneš pinďoura, dokud mi ještě
stojí,« dodal jakoby nic a podával jí ho k ústům.
»Ne, nikdy! Takhle mne zneužívat a ponižovat nebudeš! Takového čuňstva
se nedopustím. Je to hnusné a nechutné samo o sobě a nadto sis ho ještě
ani neumyl, co ses vyřádil v mém zadečku!« Oči měla plny slz, vzlykala a
vypadala tak bezbranně. Avšak v Robertově tváři nebylo ani stopy po
nějakém soucitu.
»Toho nedbám ani za mák! Teď mi ho vymlaskneš, drahá! Tak jen do toho,
netvař se tak blbě, miláčku, a chutě do díla. Shledávám, že jsem po celou
dobu od našeho sňatku až dodnes byl až příliš laskavý pošetilec, jejž ani
nenapadlo využívat svých manželských práv na všechny údy tvého těla. Ale
jedeme dál, má milá Cecko! Nastav pusinku a snaž se usilovně. Uvědom si,
že to všechno, co ti laskavě věnuji, musíš vděčně spolknout!«
Nacpal jí ten svůj trčící klacek, zbrocený ještě z té předchozí bitvy v hnědém
bunkru, mezi váhavé rty a odněkud vytáhl ohromný umělý pyj z indického
kaučuku, dlouhý dobrých dvanáct palců, namastil ho vazelínou a nasadil ho
Cecilii na vchod poševní.