OSCAR WILDE LADY FUCKINGHAM 5 4.část

»Nekecej, kanimůro prohandlovaná, o svatební noci mám právo na
panenskou ďouru, nebo snad ne! Ha! Kundičku si nechám na jindy, ha! Drž,
kurvo, nebo tě vyhodím z okna rovnou do moře!«
Bála jsem se, že by byl schopen to udělat, a tak jsem se zaťatými zuby
drželo jak beran. Řvala jsem bolestí, protože se jednak neomaleně dral do
mých útrob, a jednak mě oběma rukama rval za ochlupení. Takovou
komplexní bolest jsem v životě nezažila.
Pak mě objal kolem krku a neobyčejně jemně a láskyplně mě šoustal do mé
panenské řiti. Bolest už ustoupila a já jsem začala pociťovat nevýslovnou a
nikdy nepoznanou slast. Jeho lektvary byly zřejmě účinné, protože už mi
svlažil tlusté střevo třikráte a stále nenasytně pokračoval.
Když se konečně nabažil, řekl: »A teď trochu osvěžení.« Vzal březovou
metlu a začal mě rozkošnicky mrskat. Byla jsem tak znavená, že jsem se ani
nebránila; ostatně nemrskal mne nijak krutě. Po chvíli na mne opět vlezl a
opět si vybral řitní otvor. Nazýval mne svým milým hošíkem a šoustal jako
červený pes. Tak jsem prožila svou svatební noc.
Když jsme se po líbánkách vrátili z pevniny zpět do Anglie, stalo se jednou
při našich milostných hrátkách, že mi můj manžel zavázal oči šátkem a pak
mne pevně připoutal k pohovce. »Ukážu ti teď něco, co jsi ještě, jak
předpokládám, nikdy nezažila.« A začal mne šimrat na pipině holubím
peříčkem. Šimralo to strašně, dráždilo mě to, ale naprosto neukájelo, což bylo
to nejstrašnější. Pochechtával se sadisticky a šimral a šimral. Myslela jsem,
že zešílím neukojeným chtíčem.
»Pro Boha, vraž mi ho tam už!« žadonila jsem. »Nemuč mě, pojď už ke
mně, anebo mi podej aspoň uměláka!«
»Je to opravdu kruté, takhle tě mučit, ty kurvičko, ale působí mi to potěšení.
Ale abys věděla, že jsem v jádru dobrák, přinesu ti toho uměláka z kabinetu.«
Vrátil se hned. Cítila jsem, jak mi rozevírá stydké pysky, ale nevsunul tam
uměláka, nýbrž živý pyj.
»Ách, co to je, kdo to je?« vykřikla jsem.
»Chachá,« smál se vesele. »Hádej! Já to nejsem…«
Měla jsem stále zavázané oči a byla jsem připoutána.
»Tys nepoznala Jamese? Chachá! Tys opravdu nepoznala Jarnese?« Smál
se, až řičel. Radoval se jako blbec, že jsem nepoznala Jamese. To byl jeho
komorník. Sňal mi šátek z oči a já jsem zjistila, že mne skutečně šoustá
James. Tvářil se uctivě a provinile, ale šoustal, prasák.
»Líbej ji, Jamesi, vraž ji jazyk do huby! A přitlač! Nic ji nešetři! Až ke krčku
děložnímu, Jamesi, nebo ti snížím plat!« Můj choť byl neobyčejně rozjařen,
plácal Jamese přes zadek a hnětl mu šourek. Přitom vykřikoval: »A to se na
to podívejme, jak se lady Beatrice ještě dovede styděn To je sranda. to je
legrace! Už dlouho jsem se tak nepobavil!«
Moje námitky nic neplatily, James poslouchal jen svého pána. Jamesova
snaha mě za chvíli přiměla k povolnosti, ba ke spolupráci. Vzpomněla jsem si
na náš večírek v Crecy House, když jsme si užívaly se služebnictvem, a opět
jsem se cítila jako v náručí tak dokonale vyvinutého Charlieho.