OSCAR WILDE LADY FUCKINGHAM 5 8. část

Notáři a vykonavatelé závěti provedli soupis majetku a výkaz předložili
novému hraběti – následníku, mladšímu to bratru zesnulého lorda CrimCona. Nový hrabě odměnil Jamese a oba chlapce štědře vysokou částkou za
jejich věrné služby bratrovi. Potom mi řekl, že si je jist, že právě jim vděčí za
získaný šlechtický titul a statky po bratrovi, jichž by se jinak byl dočkal
nejdříve tak za pět až deset let.
»A nedomníváte se, Vaše lordstvo.« navázala jsem tehdy na jeho řeč, že i
já si zasloužím váš vděk? Jak projevíte svou vděčnost malé Beatrici?«
Podíval se na mne velmi podivně a dlouze, jako by nic nechápal. Byl to
pohledný osmadvacetiletý muž, bohužel nadosmrti ženatý s bohatou tlustou
paničkou, ostatně dost hezkou, jež ho obdařila už devíti dětmi a vypadala
ještě na mnoho dalších,
»Jak bych vám to jen vysvětlila, Roberte,« pokračovala jsem. »Vy jste úplně
jiný než váš nebožtík bratr. Vám stačí k uspokojení stále totéž. Každý váš
pohled, každý úsměv patří jen vaši skvělé choti. To on flirtoval s každou jen
trochu líbivější ženou, jež mu přeběhla přes cestu, a většinou každou z nich
dostal. Jak tvrdé musíte mít srdce, že mne ani nepolitujete za to, co jsem
ztratila jeho odchodem!«
Byl tak hezký a přitažlivý a já jsem tak nenáviděla novou lady CrimConovou, že jsem se rozhodla ho svést a jedním tahem tak uspokojit svou
vášeň i zraněnou pýchu.
»Kam tu míříte, drahá Beatrice? Co máte na mysli? Vždyť vy mne úplně
matete!«
»Ach, jste tak citlivý a jemných mravů a já jsem tak opuštěná – a vás ani
nenapadne, abyste mi vtiskl bratrský polibek co důkaz náklonnosti nebo
aspoň soucitu. Vím dobře, že mne lady nemá zrovna ráda, ale já stejně v
několika dnech odjedu do Hastingsu,« řekla jsem, zadržujíc pláč, a hned
potom jsem se rozvzlykala, až srdce usedalo, a slzy z mých sklopených očí
kanuly na jeho ruku, kterou mi chlácholivě položil na koleno, jelikož seděl
vedle mne.
Naklonil se a něžně mě políbil na čelo asi tak, jak libá laskavý strýček svou
neteř školačku. Řekl: »Kdybych jen věděl, jak vám pomoci, jak vás povzbudit,
má drahá!«
»Má drahá!« To už znělo lépe, snad v tom bylo i něco citu. A jak už se ledy
počaly lámat, objala jsem ho a vtiskla jsem mu vášnivý polibek a stále
pobrekávajíc jsem hovořila dál: »Ach, Roberte, vy si neumíte ani představit,
co to znamená být zanechána jen tak, ubohá, opuštěná, nešťastná v tomto
chladném, studeném a nevlídném světě! Cožpak mne nemůžete aspoň
trochu potěšit a věnovat mi třeba jen jeden z těch láskyplných úsměvů, jimiž
už vaše choť musí být přesycena.«
Ztěžka povzdechl a já jsem pocítila, jak mi kradmo klade paži kolem pasu.
Velmi jemně si mne přitáhl k sobě a naprosto nepůsobil dojmem, že by mu
moje polibky, jimiž jsem ho zasypávala, byly nějak proti mysli.
»Kdybyste mne také políbil, o co by přišla vaše lady?«