Rozervaná na kusy 1. díl

Nedělala jsem to poprvé a už vůbec jsem se nebála. Na rady zbytečně ustaraných rodičů puberťák stejně nikdy nedá a v tomhle jsem nebyla výjimkou. Peníze na vlak jsem jako vždy investovala do zásadnějších věcí, než do lístku, který by mě přepravil domů.

Toho dne jsem na silnici čekala hodně dlouho, projíždělo velmi málo aut a prozatím byla k mé smůle všechna plně obsazená. Procházka přírodou dokázala přivést na zcela jiné myšlenky. Bylo mi čerstvě osmnáct a čtvrtý ročník se schyloval ke svému zdárnému konci. Domů jsem to měla asi 25km přes les a nebylo jediného dne, kdy by mi někdo nezastavil. Nehostinný hvozd, tyčící se z obou stran připomínal přesně ty hororové lokality plné děsu a útrap.

Jenomže to bylo jen ve filmu. Já tento les znala jako své boty. Chodívala jsem do něj s rodiči od raného dětství. Vyzbrojení košíky se naše odpolední procházka proměnila v úpěnlivý boj o každou houbu s místními sběrači.

Konečně zastavilo auto. Bílá oprýskaná dodávka, určitě v něm bude sedět mladý kluk, který potřebuje společnost. Většinou tyto dodávky řídí mladí kluci, ti dostávají na vyjetí staré plechovky, aby nezničili ty nové.

Popoběhla jsem si a nastoupila do dodávky. Musela jsem pořádně zabrat, abych dokázala dveře zavřít, dost možná ani zavřít nešly, tedy úplně. Mé první slova byla ve smyslu díků a směru, kam bych chtěla zavést. Podívala jsem se směrem k řidiči a polilo mne horko. Strach, hrůza a šok z toho, kdo seděl vedle mne a držel se volantu. Rodiče měli pravdu, stopování se nemusí vyplatit a měli bychom ho využívat jen v těch nejzávažnějších chvílích.

Určitě se nevyplácí pokoušet štěstí. Mne toho dne štěstěna opustila. Byl to poslední stop, který jsem v životě udělala. Muž měl na hlavě černou kuklu a v ruce zbraň. Jakmile spatříte, že je vaše maličkost v nebezpečí, tak vás to přiměje se zachránit jakýmkoliv způsobem.