Rozervaná na kusy 2. díl

Člověk je tvor instinktivní a za každého ohledu myslí na přežití. Než jsem se stačila otočit ke dveřím a popřípadě je otevřít, což by mi umožnilo vyskočit ven, tak mne omráčila tupá rána. Zavládla tma a ticho. Nepamatuji si nic. Ani jak jsem se tam octla, ani kdo mne tam přitáhl a už vůbec jsem netušila, kde se to vlastně nacházím. Hlava mne bolela od úderu tupým předmětem.

Mám na hlavě určitě velkou bouli, bohužel to mohu pouze odhadnout. Mé svázané tělo mi nedovoluje, abych si někam šáhla a prozkoumala to. Všude byla tma. Věděla jsem jen jedno, že tohle je pořádný průser. Ten chlápek v kukle mne odvlekl do nějakého dřevěného stavení. Mezi prkny prosvítalo světlo. Kolem dokola bylo vidět les. Nepamatovala jsem si, že bych při sběru hub narazila na nějakou dřevěnou boudu, a to že tento les znám.

Určitě mne odvezl někam dál od mého rodného města. Byla jsem obmotaná řetězy kolem nohou, pasu i rukou. Nohy jsem měla strčené do nějakých popruhů, takže jsme nedosáhla na zem a pohupovala se v temném stavení dobrý metr nad podlahou. Pusu mi obmotal silnou lepicí páskou, takže jediné na co jsem se zmohla, bylo kňučení. To čekání bylo k nevydržení. Stále jsem doufala, že jde o nějaký nejapný žert těch pitomců ze školy, ti věděli, že jsem chodívala každý den stopovat, stejně jako polovina okresních řidičů, co tady tudy projížděli.

Po dobré hodince úmorného čekání se venku ozvaly kroky. Bylo slyšet praskání větviček. Zanedlouho někdo strkal klíček do zámku a sundal řetěz ze dveří. Dovnitř se dostalo světlo, které mne oslepilo.

Rozpoznala jsem pouze siluetu dvou chlapů, kteří vstoupili dovnitř. Nic neříkali a já se pozvolna rozkoukávala. Oba mněli na hlavách černé kukli. Prohlíželi si mě a jeden z nich ke mně přistoupil. Chytl mne za vlasy a zaklonil hlavu na horu.