Troja

Květen 1873

Slunce postoupilo po obloze, ale muž klečící mezi kameny jeho žár nevnímal.
„Tady někde to musí být!“ bručel si pod vousy.

Vykopávky pokračovaly pomalým tempem a objevitel ruin bájného města byl nespokojen a sám pomáhal prokopávat se stoletými nánosy s cílem odkrýt nejen město, ale i legendární poklad krále Priama.
Nakonec to vzdal a ve slunečním žáru šel se ukrýt do chladivého stínu. Avšak náhle se s ním zatočil svět, zalapal po dechu, svezl se na zem a upadl do temnoty bezvědomí.

září 1250 př.n.l.
„Co tu sedíš, rychle na hradby!“ proběhl kolem něj muž v plné zbroji. Byl oblečen jako trojský válečník, v ruce třímal oštěp a u pasu se mu houpal meč.

Muž vstal a nevěřil svým očím! Proboha! Místo ruin se kolem něj do výše tyčily pevné zdi a kolem něj se s pokřikem hnalo množství bojovníků. Užasle pohlédl i sám na sebe. Byl oblečen do téhož oděvu i zbroje. Kde se tu, proboha, vzal?
„Co je s tebou, Achile?“ ucítil plácnutí do ramene. Otočil se a spatřil zubícího se zarostlého bojovníka.
„Kdo jste?“ otázal se. „A jak je možné, že vám rozumím?“
„Co jsi pil, Achile, jsi při smyslech?“ divil se bojovník.
„Jsem Heinrich Schliemann, archeolog a tohle je nějaký zlý sen, nebo co!“ rozčileně mával rukama muž.
„Brachu, brachu. Tebe ta medovina nějak zmohla,“ konstatoval muž nad tou řečí.

Heinrich rezignoval. Seznal, že je v dávné Tróji, stovky let před naším letopočtem a nic s tím nenadělá.
„Už jsem v pořádku…ufff… brachu, no, jsi přece…“ snažil se muži napovědět.
„Přece Hektor,“ pousmál se muž. „Pojď, Řekové zaútočili na hradby!“ a pobídl ho k běhu.

Na hradbách už stála celá trojská armáda. Na pláni pod hradbami se jako mravenci valily šiky řeckých bojovníků a táhly za sebou přepadové dřevěné věže, beranidla a žebříky na zdolání hradeb.
Vstříc jim letělo mračno šípů, ale nevypadalo, že by je to nějak zastavilo.
Teprve k večeru, po marné snaze zdolat hradby, se útočníci stáhli a zanechali za sebou hromady mrtvol.
Také obránci měli ztráty, ale spíše zanedbatelné.
Heinrich vyvázl bez zranění a nakonec usoudil, že záhadným posunem časových rovin se dostal do Troje a vtělil se do postavy nějakého Achila, skutečného trojského vojáka.

***

Večer se konala válečná porada.
Trojané řešili, proč je Řekové napadli. Achil se chtěl blýsknout a použil znalosti z Homérovy Íliady.
„Jsou tu přece kvůli Heleně, král Meneláos ji chce zpět.“
„Uštkla tě kobra, že žvaníš takové nesmysly? Koho zajímá nějaká otrokyně?“ rozohnil se král Priamus, statný, asi padesátiletý muž přísného vzezření. „Tu jsme dostali přece darem spolu s dalšími za naše zboží. Spíše nás touží pokořit a rozšířit své državy. Vždyť je tu snad celé Řecko! Sparťané, Athéňané, Thébané!“
Achil se stáhl. Pochopil, že celá Íliada je jen snůška bájí, ač na reálném základě.
Výsledkem porady bylo, že vojsko časně ráno provede výpad z hradeb a zažene Řeky do moře.
„Tak a teď se půjdem pobavit, co říkáš?“ objal Hektor Achila kolem ramen a vedl křivolakými uličkami pryč.

Achil netušil, kam míří, až došli k honosnému domu, mladý otrok jim otevřel a uvedl do sálu, kde již vládla uvolněná zábava.
Proti tomu by Achil nic nenamítal, kdyby osazenstvo netvořili jen samí muži. A ti, nejenže jen nejedli a nepili, ale také se zaobírali sami sebou. A to dost důvěrně! Líbali se, objímali a nejedni už splynuli i v kontaktu nejtěsnějším! Na Achila šly mdloby.

To Hektor se bavil bez zábran. Právě uvolnil svůj úd před obličej otroka, který mu ho hned poslušně začal sát.
„No tak, Achile, dej mu do těla! Jak to máme rádi,“ máchl Hektor rukou k otrokovu pozadí.
„Já bych radši nějakou konkubínu,“ hlesl Achil a Hektor se zatvářil překvapeně.
„Ty a žena? To slyším prvně. Jsi dnes opravdu nějaký divný. No běž si…“ a sám si otroka otočil zády k sobě a s heknutím mu do zadku vrazil tvrdý ocas.

Achil vyšel ven, ale nevěděl, kam se vydat. Asi zaleze někam do ústraní, usne a doufá, že se zase probudí do svého světa. Vtom si všiml nějakého muže stojícího ve stínu.
„Neboj se,“ promluvil neznámý klidným hlasem. „Chci si s tebou promluvit.“
Muž postoupil do světla. Byl to jeden z členů vojenské rady.
„Jsem Agnus. Slyšel jsem tě dnes na poradě, vyprávět o Heleně, že ji chce zpět král Meneláos. To je vskutku zajímavá myšlenka, kdes na to přišel?“
„Četl jsem jednou nějaké básně a tam se pravilo o krásné Heleně, která byla unesena… a její král ji chtěl zpět. Nevím, jak mě to napadlo, byla to hloupost,“ zabručel neochotně Achil.
„Básně pravíš?“ otázal se Agnus. „A nejmenovalo se to náhodou Íllias?“
„Jak to víš?“ vyhrkl Achil zděšeně.
„Protože jsem autor,“ zahučel muž. „A už vím, kdo jsi. Ty nejsi z tohoto světa. Tak jako já. Já jsem napsal ten epos, jsem Homéros a ne Agnus. A ty nejsi Achil. Kdo tedy jsi?“

Achil byl překvapen, že není ve svém údělu sám, ale ze setkání s Homérem úplně ztratil řeč. „Já..já…jsem Heinrich Schliemann, německý archeolog, na vykopávkách Troje jsem upadl a probudil jsem se tady, nechápu to.“
„Nerozumím příliš tvé řeči, ale budiž. Jsi člověk z budoucnosti, jako já. Dám ti radu. Neopovažuj se znova použít slova mých básní! Těší mě, že má díla přežila do vašich časů, ale ne vše je pravdou. Sám jsem tuto dobu nezažil a nyní vše vidím na vlastní oči. Až se vrátím zpět, napíšu to jinak.“
„Jak jste se sem dostal?“ zajímalo Achila.
„Strojem času, jak jinak,“ ušklíbl se Agnus. „Jak ses sem dostal ty? Uvedl jsi do pohybu stroj času, někde tam ukrytý nebo v rozvalinách, jak jsi říkal, zahrabaný. Já taky. Nevím ani jak, ale najednou jsem upadl a ocitl se tady. A stroj času tu někde je. Hledám ho už půl roku, co tu jsem.“
„Stroj času nemáme ani my,“ podivil se Achil, „kde by se tu vzal?“
„Z Atlantidy,“ odtušil Agnus, „ ti mají různé takové věcičky.“
„Atlantida? Kde to je?“

„Bože! Vy lidé z budoucnosti jste tak hloupí a nevědomí. Neznáte Atlantidu? Velkou zemi na západě za Heraklovými sloupy, pohořím, jemuž se tak říká. Za mých časů už se s Atlantidou neobchodovalo, ale zde jejich výměnný obchod jen kvete. Dávají jim zajímavé věci a berou si hlavně otrokyně. Tvrdí, že se u nich nedostává žen. Olivový olej, zbraně, nic moc je nezajímá. Vše prý mají daleko lepší. Já sám jsem je ještě neviděl, ale král Priamus na ně často vzpomíná. Ale už mě bolí jazyk z toho mluvení. Půjdu tě seznámit se skutečnou Helenou a ne s tou z mého díla, pojď!“

***

A zakrátko se muži ocitli v jiném paláci. Zde se to hemžilo muži i ženami a nevázané veselí se tu odehrávalo hromadně, před zraky ostatních.
„Pojď dál, tohle není pro nás,“ Agnus vedl Achila do jiné místnosti. Zde se nacházely též ženy, ale ne celé! Těla měla zasunutá v otvorech ve stěně a na odiv dávaly jen nohy a klín. Zbytek těla nebyl vidět. Některé ženy stály nebo klečely zády do sálu, jiné ležely na zádech s poloroztaženýma nohama.
„Co to znamená?“otázal se Achil.
„To jsou ženy, které chtějí obšťastnit, ale nechtějí být poznány, rozumíš?“ vysvětloval mu Agnus. „Jsou vesměs vdané, a jsou manželkami patricijů a senátorů, kdoví… Pokud máš peníze, můžeš se zde ukojit dle libosti.“
„Já…já nemám peníze,“ blekotal Achil a ohledával se po těle.
Agnus se jen zachechtal. „Nemáš, protože jsem tě právě před chvílí okradl. Musíš si váček hlídat, schováváme ho tady,“ ukázal mu to správné místo.

Náhle se odněkud vynořil hlídač a správce oné tajemné místnosti a mlčky jen nastavil dlaň. Když muži zaplatili, správce kývl a rukou mávl směrem k ženám.
„Jsou vaše,“ zahučel a zmizel.

Oba muži kráčeli kolem žen a hodnotili jejich odhalené půvaby. Náhle Agnus zastavil, uvolnil si ocas, pozvedl ležící ženě nohy a tvrdě do ní vnikl. Za stěnou se ozvalo tlumené zasténání a pak už se dvojice rozvzdychala v rytmickém mrdání.
„Och..och..och,“ sténala neznámá žena.
„Ugh..ty…děvko..uh…uh…jo…seš…úzká,“ funěl Agnus a usilovně přirážel mezi roztažené nohy.
Achil si také vybral jednu, ale hodlal ji nejdříve ochutnat. Zaklekl ji mezi nohy, roztáhl je a pak zarostlý klín přejel jazykem.
„Áááách!“ zasténal hlas a tělo se zavlnilo. Jak se štěrbina rozevírala, tím více žena sténala a uvolňovala šťávy. Tělem házela do stran, a když jí polaskal klitoris, vykřikla už hlasitě.
„Ano…ano…áááách!“

Dál už Achil na nic nečekal a prudce do ní vnikl. Hladce projel až na dno za jejích slastných výkřiků a sténání a pak už ji rytmicky projížděl a nohy ji držel zvednuté za kotníky do výšky. Žena vřískala rozkoší a zjevně si to velice užívala.
Agnus zatím domrdal první ženu a nyní zezadu vnikal do klečícího těla jiné ženy, která to doprovázela slastným hekáním.
Achil ještě párkrát přirazil a cítil, jak do ženy pumpuje semeno. Ta to doprovázela houkavými zvuky a cukáním těla v návalech rozkoše a vyvrcholení.

„Tak kterou teď?“ zeptal se ho zpocený Agnus a stále mrdal svíjející se tělo pod sebou.
„Jsem utahanej,“ odvětil Achil.
„A co Helena, tu by sis nedal?“ nadhodil Agnus.
„A jak…jak…ji najdu?“ zablekotal Achil, kterému se nad tou představou ocas znovu začal stavět.
„Zajdi za správcem,“ poradil mu Agnus a aniž se udělal, našel si další ženu a zarazil do ní stále ztopořené péro.

***

„Helenu, říkáte?“ zaskřehotal správce. „No jistě. Zrovna je sama. Tak jen dál,“ a postrčil ho do nějakých dveří.
Achil vešel dovnitř. Místnost byla zařízena prostě. V podstatě tam bylo jen velké lože a u stěny byl stolek, sedátko a na něm obdivuhodně krásná černovláska jemných rysů a drobné štíhlé postavy.
Po vstupu Achila se postavila, usmála a mezi rty ji zasvítily bílé zuby.
„Jsem Helena a ty?“ pronesla příjemným hlasem.
„Achil,“ zachrčel v okouzlení a dívka mu pokynula k loži. „Pojď a neztrácej čas.“

A šla mu sama příkladem, když uvolnila sponu na lehkých šatech a stanula před ním nahá. Měla krásné souměrné tělo s menšími pevnými prsy a tmavým zarostlým, ale upraveným klínem.
„Ty jsi konkubína?“ otázal se Achil jaksi zbytečně.
„A co myslíš?“ otázala se Helena s úsměvem, popošla k němu a pomáhala mu ve svlékání.
„Jsi krásná…. jako princezna,“ vydechl Achil a cítil její ruku na ocase.
„Možná jsem někdy někde byla, ale teď jsem jen tvoje,“ zastřeně pronesla, dřepla si na bobek a začala ho kouřit.
Olizovala mu naběhlý žalud, jela mu špičkou jazyka až ke kořenu a zase zpět a pak ho vsála do úst, sevřela rty a začala si ho pouštět do krku, co nejvíc to šlo. Achil jen opojeně funěl a jen díky tomu, že už se jednou vystříkal, tu neskutečnou masáž vydržel. Helena po chvíli ustala s kouřením a ulehla na záda s roztaženýma nohama.
„Pojď do mě,“ vydechla, ale pak překvapeně vyjekla, když ji místo ocasu mezi nohy zabořil obličej a začal ji lízat. Tohle jí nedělal skoro nikdo a Helena prožívala neskutečnou rozkoš. Začala sténat a podvědomě rozevírat nohy víc od sebe.
Achil hltavě slízával uvolňované šťávy a jak se otevírala víc a víc, vnikal do ní jazykem co nejhlouběji. Pak už to nevydržel a jazyk nahradil, jako kámen tvrdým, čurákem. Helena jen vydechla a přijala ho v sobě až po kořen, třebaže ji na konci bolestivě narazil na dno.
„Ano…ano…chci tě…celého…dobrý bože…áááh,“ sténala a vzdychla nad razancí a hloubkou přírazů do maxima vydrážděného Achila.
Ten drsně plenil lůno nádherné ženy, ke které mělo přístup jen málo mužů. Teď se pod ním svíjela, sténala, vzdychala a třásla se v návalech slasti. Vášnivě se líbali, potom ji Achil drsně polaskal bradavky mezi zuby a mačkal její rozkošná pevná prsa, až se náhle Helena vzepjala a v momentě se Achil ocitl na zádech a dívka na něm.

Teď měla ocas v sobě zaražený opravdu hluboko, ale hned začala odsedávat a v blížícím se vrcholu mu zaryla prsty do hrudi a rychle pohybovala jen pánví.
„Júúú…úúú,“ hučela a pak silné stahy přiměly Achila k vyprázdnění koulí a semeno jí proudilo přímo do dělohy. Nato se svalila vedle a oba hluboce oddychovali.

Pak Helena vyskočila. „Kdykoliv budeš chtít, budu tady,“ prohodila a nahá odběhla pryč.
Achil pochopil, že je konec a potácivě se navrátil do místnosti, kde Agnus drsně plenil klín už kdoví kolikáté ženy.
„Tak co, měl ses, brachu?“ zasmál se, když si všiml potácejícího se Achila.
„Jsem úplně vyřízenej, je to divoká šelma,“ pronesl ztěžka.
„To se ví. Mě stačí tyhle vdaný kurvičky, viď kotě,“ plácl ženu před zadek a šel ocas zarazit do další.
„Kolik jich obšťastníš?“ zajímalo Achila.
„Někdy dvacet. Nesmíš moc stříkat. Jen protáhnout a jít dál,“ vysvětloval mu Agnus a po pár přírazech se přesunul mezi nohy nějaké korpulentní ženy. Doširoka je roztáhl a za hlasitých stenů za stěnou ji drsnými přírazy mrdal až do výstřiku.
„Óóóó…úúúh!“ ozvalo se zevnitř, jak se žena udělala a Agnus do ní pumpoval svou dávku.

Když odcházeli, místnost už se zaplňovala více muži, takže přítomné ženy si jistě přišly na své. Agnus Achilovi vysvětlil, že Helena je zde nejluxusnější a tudíž nejdražší konkubína. Dnes ji měl zdarma, protože tam byl první zákazník.
„Achila…tedy toho původního, ženy vůbec nepřitahovaly. Byl jen na chlapečky. Správce byl překvapen, že jsi tam se mnou. Napodruhé už bys musel zacvakat dost velkou sumičku. No, aspoň jsi pořádnej chlap,“ plácl ho přátelsky po zádech.
„A jakou Helenu jsi dal do té své Iliady?“ zajímalo Achila.
„No tuhle. Jenže měl jsem jiné informace. Že to byla žena krále Meneláose a ne konkubína a zamilovala se do Parida, přitom ten je naprosto neschopnej impotent a tak dále. Hlavně, že se to dobře prodává a čte,“uzavřel Agnus a odvedl Achila do kasáren, kde zalehli k posilujícímu spánku.

Ráno bylo rozhodnuto, že armáda provede výpad z města na Řeky a zažene je do moře. Pokud to nedopadne, ustoupí zpět do bezpečí hradeb.

„Neboj se,“ říkal Agnus trochu nervóznímu Achilovi, „Když padneš, stejně se zase narodíš. A už do své doby. Tady to ber jako návštěvu.“
Ale Achila to moc nepovzbudilo. Sice poznal, že pravý Achil byl drsný válečník, ale i tak se hodlal spíše držet vzadu.

Výpad byl veden ze dvou bran tak, aby Řeky dostali do kleští. Ti byli skutečně zaskočeni proudem bojovníků, řítící se na ně z otevřených bran.
Ale velitelé Odysseus, Meneláos, Achilleus a Agamemnón svolali své vojáky a napřáhli se k obraně.
Hned nato se armády prudce srazily. Kov řinčel o kov, ozval se křik raněných a umírajících.
Hektor bojoval jak lev, srážel hlavy a probodával těla Řeků svým mečem a obratně vykrýval štítem útoky a obrana levého křídla zakolísala. Útok byl příliš prudký a hlavně nečekaný.
Řekové začali ustupovat a to byla jejich záchrana. Jakmile opustili svůj tábor, většina Trojanů přestala bojovat a začala kořistit. Stany Řeků byly plné jídla, různých potřeb, ale i konkubín, stálého to doprovodu každého vojska. Byly to vesměs otrokyně, které doposud byly po vůli Řekům, nyní musely být po vůli Trojanům. Ti se na ně lačně vrhali a střídali se na nich v celých houfcích. Dívky hekaly a sténaly pod drsnými přírazy dobyvatelů a trpělivě snášely svůj osud.
Při ústupu je vojáci zatáhli sebou do města a naplnili tak místní nevěstince novým „zbožím.“

Řekové na pravé straně se ubránili a v kruté řeži se Achilleovi podařilo zabít Hektora. Přes vykrytí štítem se Achilleus bleskově přemístil a sekl Hektora přes záda. Ten se zapotácel a upustil štít. Agnus, bojující mu po boku, se mu snažil pomoci a stáhnout ho z boje, ale jeden řecký bojovník mu zabodl do těla oštěp a vzápětí Hektorovi Achilleus proklál mečem tělo. Oba muži tak zemřeli společně.
Achil tuto scénu neviděl a jejich smrt zaznamenal až po návratu do města. Ten den padlo mnoho bojovníků, a tak se obě strany dohodly na dvoudenním příměří.

***

Achil se cítil osaměle. Agnus alias Homéros mu toho měl ještě hodně co vysvětlit, ale byl mrtvý. Půl roku tu byl, hledal stroj času, aby se vrátil do své doby a nyní padl. No nic, za pár set let se narodí a napíše Íllias zrovna tak, jak ho zná celý svět.

Na vojenské radě byl další výpad zamítnut a nastalo vyčkávací období. Achil dostal žold a dny tak trávil zpravidla v nevěstincích a potulováním se po městě.

***

Poslední dějství

Koncem třetího měsíce obléhání se stala podivná věc. Řekové zmizeli a na pobřeží zůstal jakýsi dřevěný model koně v obří velikosti a s přiloženou zprávou, že jde o dar Trojanům za chrabrou obranu.
Achil věděl své, ale mlčel a sledoval nadšené obyvatele, jak koně vlečou do města.

Když se setmělo, nedalo mu to, aby se tiše nepřikradl a nepřiložil ucho na stěnu. Samozřejmě, že uslyšel slabý hovor. Uvnitř byli ukrytí Řekové. V tomhle se Ílliada nemýlila.
Přemítal, zda má změnit dějiny a Troju zachránit, ale usoudil, že je to příliš ošemetná věc a rozhodl se, nechat to být a vyrazil utratit zbylé peníze za Helenu.

Sotva vstoupil do pokoje, povalil ji na lože, šaty na ni roztrhal a hned do ní prudce vnikl. Helena stihla zareagovat, když už byl v ní zaražený až po kořen.
„Ach..dobrý bože… co…to …děláš?“ vzdychla překvapeně, ale slastně.
„Mám tušení, že dnes v noci se naše cesty rozejdou a já si tě chci ještě užít!“ odvětil Achil a tvrdě ji plenil prudkými a hlubokými přírazy.
„Ach…ano..udělej…mi…to….oooáách…bože…tvrdě…to….miluju..úúú,“ hekala mezi přírazy a s doširoka roztaženýma nohama mu umožňovala co nejhlubší pronik.
Když jí pak zvedl nohy a zapřej si je o ramena, křičela už částečně bolestí.
„Oáách…jsi..opravdu úúúh…. hluboko… už…to…skoro..bolí,“ kňučela, ale zároveň jí prostupovaly vlny rozkoše.

V poloze zezadu se pak změnila ve skutečnou šelmu. Hlasitě ječela, sténala a hekala, prudce mu šla naproti a chtěla stále víc a víc. Při orgasmu ji ocas dál nemilosrdně rytmicky mrdal, že ji přiváděl do nových a nových vrcholů, až už byla skutečně vyřízená. V závěru ji Achil povalil na záda, nalehl na ni, vášnivě se jí přitiskl na rty, v rukách ji až bolestivě stiskl prsa, prudce přirazil a uvolnil stavidla semene. Mohutné výstřiky jí naplnily dělohu po okraj a zbytek poté ji ještě čůrkem vytékal z překrvené a rozmrdané pochvy.

Tu noc ji Achil zkrátka pomiloval tak divoce a vášnivě, že pak ležela jak hadrová panenka, neschopna čehokoli.
Jen vytřeštěně zírala do stropu a vnímala dohasínající záblesky orgasmu a rozkoše, které ji poskytl vrchovatou měrou.

***

Bylo po půlnoci, když se Achil zjevil na kraji náměstí a očekával věc příští. Nečekal dlouho a náhle se odklopil bok koně a vyskákala skupinka Řeků ozbrojených jen meči. Tiše a nenápadně se vydali k bráně a Achil s odstupem za nimi.

U brány se strhla krátká bitka, která skončila smrtí obránců a pak už se se skřípotem začala brána otvírat. Veřeje se rozevíraly a za okamžik už se číhající řecké vojsko vlilo do spící Tróje jako mohutná řeka.

První obránci útok zaregistrovali až u hlavního náměstí a hned vyhlásili poplach, jenže to už bylo marné.
Rozespalí obyvatelé vybíhali do ulic a většinou hned padli probodnuti mečem a vzápětí útočníci vnikli i do jejich příbytků. Vojáci z kasáren se ihned sešikovali k obraně královského paláce, zatímco ve městě se zatím rozpoutalo peklo.
Zdivočelí Řekové rozjeli kolotoč násilí a plenění. Kdo se nebránil a třeba jen choulil v koutě, byl bez milosti zabit.
Obyvatelé prchali zoufale všemi směry, ale zdálo se, že není úniku. Trojská armáda nakonec přece jen vnikla do města, ve snaze uvolnit průchod obyvatel do paláce, ale mnoho toho již nepořídila. V patách zoufale prchajících obyvatel se řítili i Řekové a bylo nutno průchod uzavřít.

Achil, skrytý v temném koutě mezi domy, sledoval běsnící Řeky vláčící ulicí křičící ženy, jak je zatahují do domů a v celých tlupách se na nich ukájí. Posléze vychází s ranci lupu, zatímco ženy už se neobjevily. V jednom domu je našel, ležící v rozervaných šatech, s roztaženýma nohama a z klína vytékajícím spermatem zhanobitelů. Žily, ale prožitým utrpením nebyly schopny pohybu.

Achilovi se úzkými průchody a uličkami podařilo dostat až k palácové obraně a s hrůzou v očích vyprávěl, co viděl. Muže to povzbudilo k ještě větší nenávisti a bylo jisté, že obranný val tak určitě odolá.
Hlavní ulice se naplnila divoce křičícími útočníky, kteří se valili proti sešikovaným oddílům. Když se voje srazily, nastal masakr.
Trojané, vědomi si zoufalé situace, bojovali doslova o holý život, Řekové zase v touze pokořit to hrdé město, které jim tak dlouho vzdorovalo a zotročit jeho obyvatele.

Velitel obrany Petroklés zašel za králem Priamem.
„Vaše veličenstvo. Obrana již dlouho nevydrží. Je poslední možnost opustit palác. Je třeba ale jednat rychle!“
Král kývl a svolal všechny, kteří odejdou. On, jeho syn Paris, rodina padlého Hektora a několik věrných služebníků.

***

Mezitím ve městě...

Muž jen hekl a ztuhl ve smrtelné křeči. Zpod těla se vyhrabala Helena a ze zad mu vytáhla vraženou dýku.
„Ještě ji budu potřebovat,“ jakoby podala vysvětlení mrtvému nahému tělu řeckého válečníka, který s mnohými dalšími obsadil nevěstinec a zadarmo si zde užíval z nepřeberné nabídky. Tento muž losem vyhrál Helenu, ale místo tělesné rozkoše se během aktu dočkal smrtelného bodnutí.

Helena opustila tajným východem svou komnatu a vřavou dobývaného města se proplížila až do paláce, kde znala každou uličku i tajné chodby.
Když ještě byla konkubínou krále Priama i prince Hektora, rozhodně nemarnila čas a veškeré objevy si uložila do paměti, že až přijde potřebná chvíle, využije jich.
Jakmile zaslechla zprávu, že král s rodinou je v bezpečí a na cestě z města, hned přesně věděla, kde jsou.

Zpět v paláci...

Helena proběhla zahradou a u zdi královského paláce vlezla do hustého trnitého křoví. Tam byl totiž ukryt tajný východ do zahrady. Ve výklenku bylo křesadlo i louč, a tak vybavena osvětlením pospíchala chodbou dál.
Jakmile narazila na dveře, otevírala je velmi opatrně. Tam bylo schodiště, které vedlo z paláce dál pod hradby, až za město a tudy také bude určitě unikat královská rodina.
Helena se zaposlouchala, ale kromě tlukotu vlastního srdce nic neslyšela. Ale přece! Od paláce slyšela hluk hovoru. Ukryla se zpět do chodby, čekala a v ruce svírala dýku.
Hluk se přibližoval. Pak slyšela i hlasy. „Pospěšte si, prosím, Vaše Výsosti.“

Sotva výprava přešla, Helena se vydala za nimi. Chodba byla úzká a všichni museli jít za sebou jeden za druhým.
Helena poslednímu v řadě zakryla pusu a vrazila mu dýku mezi žebra. Postava se tiše sesula, ani nehlesla. Byla to nějaká služebná otrokyně, Helena si jen vzala její plášť a pospíchala za ostatními. Chodba je opravdu vyvedla za město, kde ve shluku velkých balvanů byl maskovaný východ.
Všichni pohnutě hleděli na město ozářené vznikajícími požáry, kde se odehrávalo poslední dějství dramatu.

Helena předstoupila před krále Priama a odkryla svou tvář. Ten jen ztuhl překvapením.
„Za sebe a všechen lid z Kallithei,“ vykřikla Helena a vrazila mu dýku přímo do srdce, aniž tomu mohl kdokoli zabránit.
Teprve poté padla mrtva pod meči královy tělesné stráže.

Král Priamus byl mrtvý a Paris se rozplakal jako malé dítě.
„Otče! Já…ti..říkal, že ta …Kallitheiská děvka nám přinese zkázu!“
„Co to meleš,“ vyjela na něj Mínea, vdova po Hektorovi. „Tuhle děvku nám poslal přece král Meneláos darem. Byla to jeho nejvzácnější konkubína.“
„To není pravda,“ oponoval Paris a přestal fňukat. „Tu mu Hektor unesl! Proti její vůli! Ještě na lodi se s ní potěšila celá posádka a pak ji měl s naším otcem jako osobní konkubínu, dokud je neomrzela. Proto tady Řekové jsou!“
„Kvůli konkubíně mého manžela?“ uštěpačně opáčila Mínea.
„Spíš je to záminka. Ona byla královská princezna. Když můj otec vyplenil Kallitheu, královská rodina se někde ukryla. Jenže pak přišli Řekové a Helenu, jako vzácnou trofej, dostal Meneláos. Jednak ji měl jako milenku, jednak jako prostředek k vyjednávání s její domovinou. Kallithea pak sloužila Řekům jako poddanská provincie a odváděla jim roční dávky. Když teď Helenu ztratili, Kallithea by patřila nám a to Řekové nemohou připustit! Teď už je to stejně jedno!“

Všichni s úžasem poslouchali nad propletencem celé té události, kvůli níž muselo město padnout.
Když pohřbili Helenu i Priama do společného hrobu, velení se chopila Mínea, která oznámila, že Parise ustanovuje svým novým manželem za mrtvého bratra a skupinka se dala na pochod do neznáma.

***

Konec obrany

Poslední boj teď probíhal přímo v jednotlivých místnostech paláce a útočníci jako kobylky se vrhali na vše, co mělo nějakou cenu. Také otrokyně s jekotem marně prchaly z dosahu jejich chtivých rukou a nejedna už vzdychala pod jejich přirážejícími nadrženými ocasy.

Achil se dostal do sklepení, kde mu vojín Sifonnos šeptem prozradil.
„Vše je stejně ztraceno, je čas myslet na sebe. Zde je uložen královský poklad. Poberem, co unesem a zmizíme.“
Achil přikývl, neboť znovu se v něm projevila duše archeologa a rozběhli se temnou chodbou. Dveře do pokladnice už byly otevřené a rabování bylo v plném proudu. Než dorazí Řekové, každý se snažil pro sebe urvat něco z uložených cenností.

Achil zůstal ohromeně stát. Na vlastní oči spatřil bájný Priamův poklad, který tak usilovně hledal v troskách Troje. Teď pochopil, proč žádný nenašel. Byl prostě rozkraden. Nyní však měl jedinečnou možnost spatřit truhly se zlatem, hromady šperků, váz a soch. To všechno tu dosud bylo, ale brzy již nebude. Nakonec i on podlehl mámení zlata, pobral, co unesl a hnal se ven, proklouznout vřavou boje pryč z města.
Už byl nahoře, když do něj vrazil nějaký voják. „Uhni, brachu!“
Achil se chtěl něčeho zachytit, ale hmátl do prázdna a zády spadl na schodiště a svět mu potemněl.

***

Když otevřel oči, skláněla se nad ním krásná dívka.
„Heleno, tys přežila?“ promluvil Achil a uvědomil si, že mluví německy.
„To není Helena, ale Alya. Stále blouzníte. No, po té ráně do hlavy se není čemu divit,“ ozval se hlas a před očima se mu objevil Ralf Hoeppner, lékař jeho archeologického týmu.
„Já…nejsem tam….jsem tady,“ Heinrich si pomalu ujasňoval stav věci. Ano, byl zpátky ve svém světě.

„Ano, jste tady a buďte rád, že jsme vás našli včas. Slunce by vás upeklo, jak jste tam ležel v bezvědomí,“ konstatoval Ralf.
„Měl jsem strašný sen,“ vzdychl Heinrich a ohmatával si obvaz na hlavě.
„Hm. Vůbec je to celé zvláštní. Měl jste ránu vzadu na hlavě, jako byste spadl dozadu a o něco se uhodil, jenže nic takového tam v okolí není. Je tam jen zavalené schodiště do podzemí, ještě ho nemáme odkryté,“ dumal Ralf a Heinrich jen tiše povzdechl. „Nebudeme se tam hrabat, stejně tam nic není.“