Ty vzpomínky ...

Nevím proč se tam pořád vracím, proč chodím na ta místa, kde jsem byla s ním. A zase jsem to dnes udělala... Zase jsem tam byla a vzpomínala na něj, vzpomínala a zase se mi leskly oči. Zavřela jsem je a představovala si, že tam je se mnou, že ho objímám, že se mne dotýká...
Tak strašně mi chybí, chybí mi úplně všechno, jeho vůně, jeho doteky, jeho polibky, jeho hlas, jeho smích. Tak moc si přeju dostat ho ze své hlavy pryč, zapomenout na něj. Copak ale člověk jen tak dokáže zapomenout na něco, co tak miluje? Co mu tak schází?
Procházela jsem se, dívala se na Prahu, z té výšky, dřív jsem ani nevěděla, že mám kousek od práce tak nádhernou vyhlídku. Byla jsem tam s ním tolikrát. Tolikrát jsme tam spolu obědvali, na lavičce, na trávě. A tolikrát za poslední dobu jsem tam chtěla už nejít ... ale nikdy jsem to nedokázala.
Chvíli jsem chodila a pak se posadila na lavičku, dnes foukal strašný vítr, tenkrát, když jsem tam byla s ním, bylo sluníčko, teplo. Tenkrát jsem měla krátkou sukni a tílko, on mne tam hladil po stehnech a líbal na klíčních kostech... Pak se postavil, já stále seděla a on mi přejížděl po krku, oběma rukama. Rovnoměrně. Po krku, po klíčních kostech, po pažích. Já zakláněla hlavu a dívala se mu u toho do očí. Pak se sklonil a políbil mne, nejdřív jemný polibek na mé zavřené rty a pak přišel ten klasický jeho nádherný a silný polibek, to nejnádhernější líbání, co jsem kdy zažila ... Nevydržela jsem to dlouho, musela se zvednout, silně ho obejmout. A říct, strašně tě chci, tady a teď ... Rozhlídli jsme, ale všude bylo tolik lidí. Ale také hodně stromů a keřů. Tak jsme se nenápadně přesunuli a snažili se být neviditelní, doufám, že se to povedlo, ale v tu chvíli mi to stejně bylo jedno.
Opřel mne o strom a jeho ruka byla během několika vteřin pod mou sukní, i pod mými kalhotkami. Měl tak šikovné prsty. Nestačila jsem se pořádně ani nadechovat, nejen tím, jak mne líbal, ale hlavně tím jak se mi to líbilo. Netrvalo to déle než pár minut a přivedl mne k vrcholu...
Nostalgie, vzpomínky, láska. Ty společné obědy s ním, mi tak moc chybí ...