U nás v Míchově 8 Vše se točí kolem dětí.

Byla neděle. Červencové sluníčko rychle prohřívalo beztak již teplý vzduch.
Tajemník Zdeněk Malý seděl u snídaně a jeho žena něco krájela na kuchyňské lince.
„V pátek se u nás v ordinaci stavila Alena Konigová.“
„Ale, nějaké potíže?“ zeptal se,“ už to myslím čeká každou chvíli, bříško má jako soudek.“
„Poslouchej Zdeněčku, co se díváš po jinejch ženskejch, jedna ti nestačí?“ zažertovala.
„Doufám že nemá nějaké potíže?“ zeptal se s obavou a tiše Arnoštovi záviděl.
„Ale ne, to víš je horko, otékají ji nohy, tak se přišla poradit.“ Povzdechl si, „stejně tomu pacholkovi závidím, nakonec se jim to povedlo.“
Sedla si ke stolu a upřeně ho pozorovala.
„Tobě vadí, že nemáme rodinu?“ začala zkoumavě.
„Ale ne, Helenko, musíme to brát s rozumem, když musíš být v ordinaci, nemůžeš být na mateřské.“
„Uhýbáš Zdeněčku, ještě jsi neřekl jestli ti to vadí.“
„Co to do tebe vjelo?“ podivil se.
Tiše řekla, „víš, mě to začíná také vadit.“
Vstal, přistoupil k ní a přitiskl ji k sobě, „miláčku, musím to nechat na tobě, je to tvoje kariéra.“
Hladila mu ruku a rozhodla „ode dneška vysadím antikoncepci a uvidíme.“
Usadil se vedle ní a zeptal se „co Jiřinka s Honzou?“
„Honza uvažuje že začne stavět, aby měli něco vlastního na bydlení, do té doby to budou muset vydržet,“ povzdechla.
„Pokud přijde jiný doktor, bude muset byt uvolnit.“
„Poslechni Helenko, nebylo by lepší, kdyby koupili tu starou faru?“
„Tu barabiznu?“ podivila se.
„To neříkej, byl jsem si to omrknout, poctivé zdivo, omítka se shodí a udělá nová, dispozičně pro ně jako dělané, podívej,“ a začal na papír kreslit představu opravené fary.
Vydechla, „Zdeňku, ty jsi snad architekt, to je krása.“
„Vždyť jsem skoro byl a to víš geny k tomu.“
„Volám k Jiřině, aby přišla,“ rozhodla se a zvedla telefon. „Sváčková, to jsi ty Helenko?“ ozval se udýchaný hlásek.
„A jejda Jiřinko, já jsem vás asi vyrušila, omlouvám se,“ zrudla Helena.
„Nic se neděje, co potřebuješ?“ zaprotestovala Jiřina.
„Seberte se a přijďte hned k nám, Zdeněk přišel na řešení vaší bytové krize,“ nařizovala a Jiřina se udiveně zeptala, „jak víš že je tady Honza?“
„Poznám ti to na hlase, tak dělejte.“
Seděli nad papíry s nákresy, obdivovali nápad s přestavbou a nakonec se Honza zeptal, „na jak dlouho to vidíš?“
„Podívej, jak se vyřídí koupě, tam by neměly být potíže, zavolám majitelovi stavební firmy se kterou spolupracovali rodiče. Je jako můj strýc. No a když se nenajdou zádrhele, tak do zimy jste ve vlastním.“
Honza se podíval na Jiřinu zčervenalou štěstím a vydechl „teda to až se dozví Arnošt, to bude něco.“
Vypili společně ještě kávu a Jiřina s Honzou se omluvili, že to musí doma ještě probírat.
Jakmile zmizeli, Helena se zasmála, „probírat, to tak, dokončit to v čem byli vyrušeni.“
„Ale, ale, Helenko, tady někdo závidí?“ zašklebil se na ni.
„No a?“ řekla vyzývavě.
Přitiskl ji v náručí, políbil a zašeptal „ale dělat to takhle po ránu?“

„Po ránu je to prý nejlepší,“ namítla mlsně „a potom, musíš se zacvičovat, víš co to dalo Konigovým práce.“
Sotva vešli do ložnice, shodili ze sebe oblečení a škádlíce se padli na postel.
Přitiskla se k němu, převrátila na záda a přisála se mu na rty. Dusil se dlouhým polibkem, lechtal ji pod žebry, vyzkoušel všechny možné triky, ale nepomáhalo to. Nechala ho vydechnout, sjela s líbáním na zarostlou hruď a mazlila se s chloupky.
Zrak ji sklouznul do mužova rozkroku a s mlsnotou obdivovala vztyčeného vetřelce, připraveného k boji.
Jako ještěrka se přesunula na něj a vetřelce pevně sevřela mezi nohy.
Nechala ho pomalu klouzat přitisknutého na lasturku roztouženou slastným očekáváním.
Zatím co ho dole dráždila, neopoměla manžílka kousat, líbat a lechtat špičkou jazyka na nose.
Když ztuhla, vydechla a se zaúpěním se přitiskla do klína, pochopil, že je na řadě a opatrně ho zavedl do jeho pracovny.

Pozvedla se, dosedla a pak v záchvatu doznívajícího vzrušení začala klouzat. Znovu se propracovávala k vrcholu, sténala blahem až posléze stáhla svojí dírku a vybuchla v záchvatu orgasmu.
Tváře červené vzrušením, hlavu hluboko zakloněnou dozadu, sténala a rychle se přirážela do mužova klína. Proud tekutiny zaplavující nitro a jeho zasténání, vybičovalo ji ke slastnému výkřiku a potom se zhroutila, celá rozechvělá na jeho hruď.

Přitisknutá tváří, slastně přijímala poslední útoky ve svém nitru. Vzdychla si, „bože to bylo krásné.“
Zatím co odpočívali po namáhavé práci, Jiřinka nohama objímala Honzovi záda a sténala blahem pod útoky do svého nitra.
Náhlý pocit prázdna a vzápětí sprška chladivých kapek na bříško, doprovázené jeho zasténáním ji vrátilo do reálu.
„Tak se těším, až budeme spolu bydlet v novém,“ vzdychla si, „pak se už nebudeme muset krotit.“
„Jak to?“ zeptal se překvapeně, “ona se prohibice bude rušit?“ Políbila ho a zašeptala „jsi moc zvědavý miláčku“ a zmizela do koupelny.
Krásné počasí a blížící se poledne zaplnilo jídelnu i terasu penzionu Na výsluní.
Květa s mámou kmitaly mezi kuchyní a jídelnou, táta ve výčepu roztáčel a roznášel pití, no a Mirek jako šéfkuchař hbitě chystal jídlo na talíře.
Pomalu se blížila druhá hodina z poledne a hosté se začali zvedat.
„Uf, dneska byl tanec,“ znaveně vzdychla máma, „ještě že tě Květuško tady máme.“
„Vážené osazenstvo, máme skoro prázdno, tak se v klidu najezte,“ zaúkoloval jako obvykle ostatní otec, který nakoukl do kuchyně.
Najedli se, Květa vystřídala tátu a pak se ženské daly do umývání nádobí a Mirek si dělal pořádek v zásobách.
„Zítra musím dokoupit zásoby, dneska mně to s nimi pořádně hnulo,“ povzdechl si.
„Ale taky to hnulo s tržbou, ještě hodně takových návštěv,“ slastně si povzdechl táta.
Večer se Květa přitiskla k Mirkovi, „mě tady s vámi tak krásně, Mirečku, konečně mám vlastní domov a nejsem jako kůl v plotě.“

Leželi spolu, tiskli se k sobě, líbali, když ucítil ve svém klíně jak se tam tiskne něčí nožka.
„Ty jsi toho neměla dost na place?“ zeptal se škádlivě.
„Tam se takové věci přece nedělají,“ namítla.
Převrátila se na záda a zaprosila,“pojď.“
Sklouzl mezi rozevřené nohy, políbil hebkou lasturku, zabořil se obličejem a mazlil se s malinkým hráškem své milované.
Hladila mu vlasy, vzrušeně dýchala, když pojednou odstrčila hlavu z klína, pozvedla se a táhle zasténala.
Tělo se vzepjalo křečí, chroptivě dýchala a klín se zdvíhal v křeči orgasmu.
Rozvášněný vjel do vlhka svojí milé, vydechl blahem a tvrdě zaútočil na lůno.
Zaťala prstíky do ramen, trhaně dýchala, když pojednou tiše vykřikla, objala nohama jeho tělo a prudce mu šla vstříc.
Musel jít ven, cítil to, ale její nohy zaklesnuté na těle mu bránily. „Musím ven miláčku, povol,“ zasténal, neudržel se a vychrlil vše dovnitř.
Zůstali přitisknutí a zaklesnutí u sebe a vyrovnávali se ze vzniklou situací.
Toto zatím nechtěli, alespoň ne tak brzy.
Položili se vedle sebe, hladil její hebké tělíčko a plánoval „ musíme se stavit v Míchově a domluvit termín svatby, teď to už nemůžeme odkládat.“
„Neblbni Mirečku, neplaš se, uvidíme za měsíc, za dva, jestli je to pravda. A potom, trvá to dosti dlouho než se dítě narodí, to v klidu všechno stihneme.“
Přitiskla se a poprosila, „zahřej mě nožičky, mám je tak studené,“ zastudila ho nohama a zašeptala „už se mě chce moc spinkat.“ Políbil ji, přikryl a společně usnuli.


Julius Robbertos 2013