Bajka o orlovi a kuřatech

Kdysi byla kuřecí farma na úpatí velké skalnaté hory. Byla to jedna z nejlepších farem. Zanícení farmáře pro kuřata neznalo mezí. Každý večer po večeři bylo farmářovým zvykem vylézt na úpatí hory, odkud přehlédl celou svou farmu. Jednoho večera stál na kolmém útesu, když za sebou uslyšel křik hladového ptáka. Farmář se otočil a našel malé orlí mládě, patrně opuštěné a odsouzené zemřít. Farmář se rozhodl orla vzít s sebou na farmu, pečovat o něj a až bude zdravé vrátit ho zpět obloze. Umístil malého orla do jednoho výběhu s kuřaty a začal ho krmit. Orel se brzy uzdravil, každým dnem mohutněl a nabíral síly. Nikdy se však nepokusil uletět z ohrady. Farmář si všiml, jak divoké stvoření se opravdově těší z pobytu se zdomácnělými kuřaty. Jídlo, hraní a spánek s kuřaty poskytovalo orlu vše, co chtěl. Pro orla se život jevil naplněný. Týdny přešly a orel vyrostl do plné velikosti. Nadešel čas vrátit ho do přírody, jak si farmář předsevzal. Myslel si, že malý skok bude vše, co orel potřebuje, aby letěl. Farmář zvedl orla a hodil ho vysoko nad hlavu. Orel mimoděk rozprostřel svá křídla a právě chtěl letět. V tom udělal chybu - pohlédl dolů směrem ke kuřatům, s nimiž strávil takovou rozkošnou dobu. Najednou ztratil výšku, stočil se dolů směrem k ohradě s kuřaty a přistál s neohrabaným žuchnutím. Farmář byl pobavený, ale také rozhodnutý. Znovu vzal orla, vylezl na blízký žebřík a hodil orla nahoru, co mohl. Orel opakoval stejnou chybu. S pohledem na kuřata zase přistál s trapným žuchnutím do prachu kuřecí farmy. "Tenhle pták si myslí, že je kuře", zavrčel farmář. Tentokrát vzal orla za krk, přešel na druhou stranu budovy, vylezl na střechu a pokračoval ve vyhazování orla do vzduchu, co nejvýše. Z orla létala pera, zuřivě třepotal křídly a právě chtěl uletět. Když v tom se znovu podíval na zem, kde uviděl kuřata, a zase břicho orla padlo do prachu ohrady. "Já se vzdávám", zařval farmář, "tento hloupý orel si myslí, že je kuře". A tak se vzdal pokusů přimět orla létat. Byl by to konec příběhu, nebýt procházejícího cizince. Ohromený pohledem na orla, šel se zeptat, co se tu děje. Farmář vysvětlil celé dění: nalezení opuštěného orla, jeho ošetřování i uzdravení, a neschopnost donutit orla létat. "Já vím, jak přimět orla k letu", pravil cizinec, když vše vyslechl. "Nechte mě to, prosím, zkusit". Farmář souhlasil. Přesvědčila ho jistota v hlase neznámého. Cizinec s největší péčí sebral orla a nesl ho zastrčeného pod paží směrem k hoře a začal nebezpečnou cestu k jejímu vrcholu. Výstup na horu není žádný snadný výstup, zvláště, když je nesen dospělý velký orel. Stoupání na horu je podobné cestě života. Podél cesty jsou všechny současné výzvy. Tato hora nebyla žádnou výjimkou. Byly tam úzké nebezpečné cesty, drsné skály, padlé stromy, hrozivé útesy. Pro cizince to znamenalo probíjet se celý den a noc k vrcholu hory. Za svítání nakonec dospěli k svému cíli. Cizinec strnule hleděl do zmatených očí orla a rozkázal mu silným hlasem: "Ty to umíš, jsi orel, rozprostři svá křídla a leť. Ty patříš nebesům!" A hodil orla vysoko nad hlavu. Jak orel začal stoupat k nebi, opakoval chybu a podíval se dolů. Tentokrát byl však příliš vysoko, aby mohl vidět farmu, ohradu nebo dokonce kuřata. Tehdy se v orlovi staly podivuhodné věci. Pocítil sílu větru pod svými křídly a náhle si uvědomil nekonečnou příležitost, neuvěřitelný pocit vzrušení, síly a svobody proudící skrz jeho tělo. Pak ještě uslyšel hlas cizince jak naposledy volá: "Ty to umíš orle, rozprostři svá křídla a leť. Ty patříš nebesům!" A poprvé porozuměl tomu, co cizinec říká. Orel si nakonec uvědomil, že jeho osud je na obloze a letěl bez námahy výš a výš. Poslal pozdrav směrem k cizinci máváním křídly, jakoby chtěl říci "děkuji". Než si to cizinec uvědomil, orel zmizel. Orel se již nikdy k farmě nevrátil a ani cizinec se zde již nikdy neobjevil. Jsou však večery, kdy farmář na své pravidelné večerní obchůzce slyší ve větru radostný křik orla přicházející z oblohy nad horou. Tak končí příběh orla, který si myslel, že je kuře.