Alenka v Říši Reality

Koukala jsem na malou modrou housenku. Snažila se dostat na konec větve, tam se zakuklit a čekat dokud neroztáhne svá pomněnková křídla a neodletí tam, kde je místo beze jména, protože ty nestvůry ho ještě nenašly a nestačily zničit. Nenávidím je.

Jsou všude kolem mě. Když se procházím ulicí, dívají se na mě, jako kdybych já byla, ta co zničila okolní svět.

Mívala jsem svůj vlastní svět. Svojí Říši Divů, která se mávnutím ruky proměnila v dým z továren, plnou špíny, deprese, bezmoci a hodně prolité nevinné krve. Bílá Královna těžce onemocněla. Dříve, než řekla, kdo bude panovníkem, její srdce naposledy tlouklo a zešedivělo.

Červená Královna, neboli „Krvavá Baba“ dostala to, co chtěla. Zotročila si všechno živé.

Z králíka byl blázen, který řídil celou Říši Divů a nastražoval různé pasti. Na mě.

Z Kloboučníka byly součástky na všech zákoutí Červeného zámku, továrny, v Ztrouchnivělém pařezu.

A ze mě, pouhý člověk vyhozen zpátky do reality.

Nikdo mi nevěřil. Všichni se mě stranili, báli, pomlouvali a otáčeli se zády.

Jenom nějaká paní mě našla na ulici schoulenou a plačící v klubíčku.

Nebylo mi líto, že jsem bez peněz, hladová a nemám kam jít.

Bylo mi líto, že moji přátele už nebyli. Nebyla Říše Divů. Nebyla jsem já.

Ta paní se mě ujala. Obstarala mi oblečení, jídlo, střechu nad hlavou a psychiatra, kterého jsem nenáviděla.

„Jsi v pořádku, Alenko. Musíš zapomenout na minulost a říkat si, kdo jsi teď.“

Jmenuji se Alenka. Je mi dvacet let. Mám svítivě zelené oči a havraní vlasy. Nosím vysoké černé boty s přezkami a černobílé pruhované nadkolenky. Hnědé šaty, které mají různé pásky, korzet. Jsou mi dlouhé doprostřed stehen. Černé saténové rukavice a rodinný náhrdelník, v podobě oblouku směrem dolů. Na hlavě hnědou mašli.

Jsme vhozena do světa, do kterého nepatřím a chci zpátky svojí Říši Divů.

Chci být znovu dítě. Chci se procházet v brnění. Chci být zmatena radami od kočky Šklíby. Chci, aby mě Bílá Královna učila k slušnosti. Chci si v klidu vypít čaj doprovázený vyprávěním Kloboučníka. Chybí mi.

„Alenko? Alenko?“probudí mě z myšlenek doktor.

„Proč je havran jako psací stůl?“

Tato věta mi vhání slzy do očí a doktor leží v kaluži krve. Bez hlavy.

Odcházím s jedinou věcí, vzpomínkou z mého domova. Vorpálový meč je celý od krve. Potřebuji ho vyčistit.

Znovu se hluboce nořím do svých myšlenek. Do té doby než vidím bílou růži, ze které odkapává červená barva… Ne, krev…

Usmívám se.

„Pryč s Krvavou Babou.“zašeptám a zavírám oči.

Ne každá pohádka musí končit dobrým koncem.