Balada o Rusalce

Byl krásný letní podvečer po ohnivém dni. Už i v lese bylo sucho a tak se malá žabka vydala hledat příjemnější prostředí, než bylo jako troud suché listí dubového lesa.

Nadřela se jako zvíře, než se dostala až na krajnici vozovky a to co bylo před ní, nevěstilo nic dobrého. Rozpálená asfaltka, na kterou smažil Oskárek celičký boží den! Zvažovala, zda to riskne, protože pokud se nedostane na druhou stranu rychle, bude z ní do západu slunce pečínka. Vrátit se nedávalo smysl, pokračovat bylo nebezpečné. Co má dělat? A slunce na ni pere, což na dobré náladě taky nepřidá, už má žízeň a zůstat tu nemůže. Nerozhodně tam tak přemýšlela, když tu se ozvaly hrůzné zvuky.

Zleva se k ní blížilo něco nepředstavitelného. Nepříjemné až ohlušující zvuky sílily, k tomu se i země otřásala, něco pořádně velkého sem velmi rychle mířilo a vyzvalo žabičku k akci.

Hop - hop - hop a skok. A hop - hop, a hop a skok. Přímo před pravým předním kolem traktoru a těsně i před zadním levým kolem jeho přívěsu. Lomoz pak sice postupně ustal, zato žár kolem ní byl nesnesitelný, nožičky už žabka necítila a jen co smrti unikla o zlomečky sekund a doslova milimetry, už jí hrozila smrt zase. Sebrala síly a dala do toho vše, co v ní ještě zbylo. Hop - hop - hop a hop, hop - hop a skóook. A přistála přímo na vysokých stéblech trávy, na kraji příkopu a že ji stébla neudržela, tak padala dolů do příkopu v sérii kotrmelců a ukázkově metaných kozelců...

Z nevysoké výšky sledoval už hodnou chvíli žabku sokolík, který se nejdříve zavěsil nad okrajem lesa, svým lovným revírem a čekal, zda hraboši přece jen už nevylezou ze svých děr. Jenže pohyb žádný a tak sledoval se zaujetím kaskadérské vylomeniny malé žabky. Hladný byl jako vlk a tak se nakonec rozhodl, že by i žabka byla dobrá, přestože je to fakt odporná flákota, možná tak vhodná ještě jako předkrm. Jenže byla rychlá, podivuhodně rychlá a zmizela mu z očí v potrubí pod příjezdovou cestou k tomu domu s travnatou předzahrádkou. Do kanálu za ní tedy nepoleze, ani náhodou. A tak mrzutě a prudce mávl několikrát svými silnými křídly a posunul se zase zpět na stanoviště na okraji lesa, tam se v děrách ukrývají jiné laskominy.

Žabka prolezla potrubím a dala se hned vpravo do vysokého svahu. Sluníčko se na chvilku skrylo za bílým obláčkem, ale tento horský výstup byl i tak velmi náročný. K vodě už to má jen kousek, zřetelně ji cítí a kdyby bylo více mraků, přísahala by, že někde poblíž musí vydatně pršet. Když se vydrápala až k dřevěnému plotu, prolezla z posledních sil mezi jeho plaňkami a z nevysokého betonového soklíku spadla přímo do mokré, nakrátko posekané trávy...

Kocour Macek se líně protahoval ve stínu na kamenné verandě, právě ho probudil křik smečky dětí, které tudy prosvištěly s burácením, hodným Pendolina. Naštěstí sem větříček přinášel vlhkou osvěžující mlhu ze závlahového systému a bylo tu moc příjemně. Ale ani spát ho už nebavilo. Taky by něco snědl, ranní "kapsičku" už dávno strávil a vyčerpávajícím celodenním nicneděláním mu vyhládlo. Vzpomněl si na misku toho Blešivce od Boudy, tam bývá dobré vařené masinko, a že si tu už nejednou lahůdkově přilepšil. Při té představě se olízl až za uchem. Popošel blíž, Blešivec byl ve stínu boudy, a přestože byla miska dosucha vylízaná, ozvalo se z boudy temné zavrčení, jímž mu dával její obyvatel najevo, že ho velmi nerad cítí. Ba ne s tímto mizerou se zahazovat nebude.

No nic, řekl si Macek, půjdu se tedy aspoň napít, v misce je voda vždycky a čerstvá. Chtěl se napít, jenže to co zahlédl ho zbavilo žízně, hladu i zahálky najednou.

Lehce se mu naježily chlupy po celém těle, oči, které zachytily ten nepatrný pohyb na velkou vzdálenost až vzadu u plotu, už ten bod neopustily. Všechny smysly byly v mžiku mobilizovány k plnému výkonu, aktivovány byly už i drápky a zvíře se přikrčilo a dokonale plastickým a plíživým pohybem směřovalo s těžištěm až u samé země, obloukem podél plotu, mimo vodní příval, ke své kořisti. Prudce vpřed, pak okamžitá zastávka a strnulá kontrola stavu cíle a nové vyhodnocení a příprava výpadu. Statisíce let evoluce a máme tady malého, přesto dokonale efektivního zabijáka, v plné bojové pohotovosti útočného módu, a to přímo v akci.

Pětiletá Raděnka si hrála s panenkou, protože ji větší děti ke svým hrám nechtěly, prý je moc malá. Moc malá! Ale co, sama je vlastně ráda. Ba ne, není! Chtěla by kamaráda, nějakého mazlíčka. A co třeba Macka? No to je teda nápad, chytí si Macina a jen tak ho nepustí, už jí neuteče, jako minule, bude si s ní hezky hrát. A vydala se na verandu, kde byl nejraději. A byla svědkem toho, jak se Macek plíží směrem k plotu u cesty, podél plotu k sousedům, jako indián na lovu. Pak se jukla, kam to vlastně Macek upřeně hledí a nezadržitelně míří a zahlédla ji, malou zelenou žabičku, jak hupká přívalem kapek po zeleném koberci trávníku.

Na rozdíl od Macka to vzala svižně přímo přes vodotrysk k ní a byla o chlup rychlejší a Mackovi jeho kořist vyfoukla doslova přímo před nosem. "Ha, tak kdo je tady malý, Macine!" A bylo vidět, jak se to kocourovi nelíbí, ale musel uznat, že větší bere. Byl mokrý a to se mu taky nelíbilo, zklamaně s ocasem až na zemi odběhl, pryč z toho vodního nadělení. Kdyby ho někdo hledal, tak bude trucovat na verandě...

"Jak se jmenuješ, žabičko? Já jsem Radka." Odpověď však nepřišla, ale dívence to nevadilo, domyslela si, co jí žabka odpověděla. Je to přece Rusalka, celá zarousaná vodou a kousky trávy, kterou děda včera nakrátko sekačkou posekal. Očistila tvorečka od kousků trávy a nečistot a vzala rovnou ke kočárku a panence, které před chvílí opustila. Vůbec jí nevadilo, že je taky trošku zmáčená, stálo to přece za to, ne. Ještě svoji novou kamarádku ani nestačila uložit do kočárku, když se sem přihnaly všechny děti, co jich v domě bylo. Žabičku pevně sevřela v dlani a dala si ji za záda.

"Rady, co to máš, ...ukaž", řekl její bratranec Adam, vůdce dětského klanu. "Viděl jsem Tě, jak jsi oblafla Macina, ...hezky..."

"Neukážu, je to moje nová kamarádka," bránila se chabě Raděnka.

"Ale ukážeš," pronesl Adam temně. Všechny děti se na ni dívaly, upřeně a s otazníkem v očích. Co by ještě před chvílí dala, za tolik pozornosti, ale nyní jí to milé nebylo. Věděla, že bude muset žabku nakonec ukázat a vlastně se s ní i ráda pochlubí. Ale nedá jim ji za žádnou cenu, je to její kamaráda. Jenom její.

"Jmenuje se Rusalka a přišla sem za mnou," a ukázala ve svých dlaničkách malou zelenou žabičku.

V hloučku dětí to zašumělo, jako pod splavem, hned pak bylo zase ticho, jako v hrobě. A taky stejně tísnivě. Všichni čekali, co Adam na to a někteří už se na něj i podívali.

"Rady, dostal jsem nápad, chceš si s námi zahrát bezva hru?" Řekl Adam smírně. Vzít malé Radce žabku násilím nemohl, to věděl, ihned by se rozbrečela a bylo by po ptákách, protože ji teta hlídá, jako ostříž s pařáty surového stisku, už měl tu čest. Bude na to muset jinak. A jeho nejnovější plán byl dokonalý.

"Ano chci, ale Rusalku si nechám," vyjednávala v duchu svých záměrů malá dívenka.

"Jasně, že necháš. Tak jdeme," zavelel Adam, "musíme Rusalku někomu představit, i ona potřebuje kamaráda, to přece chápeš, že jo, Rady?" A šlo se, a šli všichni.

A tak se stalo, že šest, jinak velmi živých a hlučných dětí, sedělo na koberci na zemi, ani nedutalo, některé i zapomínaly dýchat. Napjatě a upřeně hleděly jedním a tím samým směrem a soustředěně sledovaly pohyb malé žabičky, které klouzaly její přední nožičky pořád dokola po skle, uvnitř velkého terária jejich dědečka, který v něm choval...

...hroznýše královského...