Dřevorubec a bůh Hermes

Dřevorubec kácel stromy u řeky. Jenže mu topůrko vyklouzlo z ruky
a sekera zmizela v hlubině. Chudák seděl na břehu a naříkal.
Bůh Hermes všechno viděl a rozhodl se, že si toho človíčka vyzkouší.
Vstoupil do dravého proudu a vylovil ze dna zlatou sekeru.
„Je tohle tvoje sekera?“ zeptal se.
„Není,“ odpověděl dřevorubec popravdě. „Ta moje nebyla zlatá.“
Hermes položil zlatou sekeru na břeh. Znovu vstoupil do víru
a vylovil tentokrát stříbrnou sekeru. „Je tahle ta pravá?“ zeptal se
dřevorubce.
„Není,“ řekl dřevorubec. „Ta moje byla docela obyčejná.“ Hermes
nechal stříbrnou sekeru na břehu a z vody vytáhl tu pravou, docela
obyčejnou.
„Ano, tohle je moje sekera!“ radoval se dřevorubec a Hermes
pravil: „Protože jsi byl čestný a pravdomluvný, patří ti právem i ta
zlatá a stříbrná. Vezmi si všechny tři.“ Dřevorubec se vrátil do tábora
a vyprávěl, co se mu přihodilo a jaké štěstí ho potkalo. A jak
už to bývá, jeden z jeho druhů mu to štěstí záviděl. Hned se rozběhl
k řece, vhodil svou sekeru do proudu a začal hlasitě naříkat.
Bůh Hermes všechno viděl. Vstoupil do divoké řeky a podal
drvoštěpovi zlatou sekeru. „Je tohle tvoje sekera?“
„Ano, ano!“ volal dřevorubec a sápal se po zlatu.
„Lžeš,“ zamračil se Hermes. „A za trest nedostaneš ani tu svou!“

A stalo se, jak Hermes řekl.
Lháři za trest a vám k poučení.