Havran a liška

Havran ukořistil potrhaného zajíčka a usadil se s ním na stromě. Šla
kolem hladová liška. Když se jí nepovedlo kousek masa od havrana
vyloudit, zkusila ho obloudit.
„Už dlouho o tobě přemýšlím,“ řekla. „Jsi krásný a silný, peří máš
černé jako noc a oko jasné jako slunce. Proč tě sněm nezvolil králem
ptáků?“
Havran držel maso v zobáku a samým úžasem zapomněl polykat.
Ta liška má pravdu, pomyslel si. Proč nejsem králem ptáků já?
„Asi proto, že ptáci milují zpěv,“ řekla liška, jako by uhodla, o čem
havran přemýšlí. „Schválně, zkus zazpívat! Ale žádné cvrlikání.
Zazpívej pěkně nahlas, jak se patří k budoucímu králi!“
Havran otevřel zobák a královsky zakrákal.
Maso spadlo lišce k nohám. Jen se po něm olízla. A nad havranovou
hloupostí se usmála a řekla: „Havrane, havrane, hlas máš jaksepatří,
ale rozum ti chybí. Proto nemůžeš být králem.“

A měla pravdu.
Hloupému a ješitnému ptačímu králi
by se i vrabčák vysmál.