Hetéry a jejich svět Alkifrón

43. Zlomek bez nadpisu

… pozvala nás nedávno na venkovské sídlo svého milence pravíc,
že je dlužna oběť nymfám. Statek je vzdálen od města malou hodinku
a je to vlastně sad či zahrada; jen malý kus orné půdy se prostírá
u dvorce, ostatek jsou samé cypřiše a myrty – opravdu, majetek
milovníka, má drahá, nikoli sedláka!
Hned naše cesta nám poskytla nejednu kratochvíli; brzy jsme
totiž škádlily navzájem jedna druhou nebo své milence, brzy zase
si z nás tropili žerty lidé, které jsme potkávali. Nikias, ten nemrava
– nevím, odkud se vracel – volá na nás: „Kam se rojíte? Čí statek
jdete vyžrat? Blažené místo, kam se ubíráte: to bude mít fíků!“
I zahnala ho Petale nevázanými posměšky na útěk; proklel nás,
a vynadav nám necud, ztratil se. My pak jsme trhaly pyracanthy,
sbíraly pryskyřníky a anemonky – a najednou jsme byli na místě:
cesta nám skotačením uběhla, ani jsme to netušily.
Hned jsme se daly do oběti. Nedaleko dvorce bylo skalisko, jehož
vrchol stínily vavříny a platany; z obou stran jsou hustá křoví myrtová
a jako objetím ovíjí skálu břečťan vrostlý do jejího povrchu. Ze
skály kanula křišťálová voda. Pod skalními výčnělky bylo postaveno
několik nymf a nad nimi se skláněl Pan, jako kdyby číhal na Najády.
Naproti nim jsme narychlo nakupily oltář, pak jsme naň položily
polénka a obětní koláče a zabijeme nejprve slavnostně bílou slepici.
Potom jsme ulily medoviny, zapálily v ohníčku kadidlo, pomodlily
se vroucně k nymfám a ještě vroucněji anebo neméně vroucně
i k Afroditě a prosily jsme, aby nám dala nějakou kořist lásky.
Konečně jsme dostaly chuť na jídlo. „Pojďme do domu,“ pravila
Melissa, „a uložme se ke stolu!“
„Ne!“ zvolala jsem. „Při těchto nymfách a Panovi zde, nikoli!
Vždyť vidíš, jak je roztoužen: rád by nás tu viděl rozjařené vínem!
Ale pohleď zde to místečko pod myrtami kolem dokola, jak je zroseno
a pestře ozdobeno bujnými květinami! Na tomto trávníku chci
raději spočinout než na oněch kobercích a měkkých poduškách!
Při Diovi, takové sympozion zde uprostřed venkovských půvabů
pod širým nebem, to je věru něco jiného než ta sympozia v městě!“
„Ano, ano! Máš pravdu!“ zvolaly.
Hned jsme tedy nalámaly tisových i myrtových ratolestí, rozestřely
své pláště po zemi, a tak narychlo zřídily lehátka.
Půda byla kyprá lótem a jetelem. Uprostřed zdobilo ten obraz
něco hyacintů a přepestré květiny. Slavíci, usedajíce v jarním listoví,
sladce a žvatlavě klokotali a kapky, kanoucí tiše ze skály, jako by se
potila, dopadaly měkounkými údery, což se pěkně hodilo k našemu
jarnímu sympoziu.
Víno nebylo zdejší, nýbrž italské, onoho druhu, jehož sis koupila
šest soudků, jak jsi říkala, v Eleusině, velmi sladké a v hojném
množství. A měly jsme vaječník třesoucí se jako zadnička, řízky
z něžného kůzlátka a domácí slepice; potom rozmanité moučníky,
jednak medové koláče, jednak lívance – říkají tomu, tuším, pytie
a skoleky – a vše, co nám venkov za jarní pohody štědře uděloval.
Potom bez ustání kolovaly číše; míra přípitků nebyla stanovena,
mimo tři poháry na lásku. Neboť obyčejně, není‑li o sympoziích
nuceného pití, praskne na to při ustavičném připíjení více. My
jsme se tedy zavlažovaly malými sice doušky, ale ráz na ráz jeden
za druhým.
A byla tam Krumation, pištkyně z Megar, a Simmiche zpívala
milostné písně k jejímu doprovodu. Radovaly se nymfy u zřídla.
Ale když povstala Plangon, jala se tančiti a rozvířila boky, byl by
jí Pan málem skočil ze skály na zadnici.
Hudba nás ihned rozdráždila, naše mozky byly poněkud namočeny;
však ty mi rozumíš. Mačkaly jsme ruce svých milenců,
uvolňujíce jemně jejich prsty v kloubech, a dováděly jsme při víně.
A kterási z nás políbila milence, zvrátivši se na znak, a dovolila,
aby vložil ruku na její ňadra; a jako by se byla docela bez úmyslu
odvrátila, otírala se spodkem svého kyčle o slabiny mužovy.
V nás ženách se už probouzela vášeň a v mužích také. Vykrádaly
jsme se tedy odtud a maličko opodál jsme našly stinné křoví, svatební
ložnici, jež byla vhod naší bujné náladě z vína. Tam jsme si
odpočívaly od pití a s neuvěřitelnou horlivostí jsme se vrhaly do
těchto „ložniček“. A potom jedna svazovala myrtové ratolesti, jako
kdyby si pletla věnec, a ptala se: „Hleď, má drahá, sluší mi?“ Druhá
se vracela s květy fial, pravíc: „Jak pěkně vonějí!“ Jiná pak, vytahujíc
ze záňadří nezralá jablka, ukazovala je: „Podívej se, co mám!“ Jiná si
slabě prozpěvovala, jiná trhala listy z ratolestí a žvýkala je, jako by
se upejpala. A co bylo nejsměšnější: všechny jsme přece povstávaly
a odcházely za týmž cílem a chtěly jsme to jedna druhé skrývati;
a muži přicházeli z druhé strany do křoví za námi.
Když jsme si tak potají trochu smlsly lásky, byla pitka obnovena;
a už se nám nezdály nymfy hleděti na nás tak jako dříve, zato však
Pan tím sladčeji. K snědku byli zase takoví malí ptáčci, chytaní do
sítí, koroptve, velmi sladké hrozny v mestu a zaječí zadečky; dále
byli mlži a ústřice přinesené z města, zdejší hlemýždi, hříbky rostoucí
v jahodí a sisarové kořínky v octě a medu, posilující žaludek;
ještě pak – a to jsme snědly s největší chutí – locika a celer. Jak veliké
lociky, myslíš!? Nedaleko byla zahrada. „Tuto vytáhni! – Ale mně, při
Diovi, tamtu! – Ne, tu ne: tamhletu,“ – tak jsme každá volaly na své
služky. Byly tam jedny dlouhé, s krásnými listy, druhé pak kučeravé,
kadeřím podobné, ale krátké a jejich listy byly zbarveny jakýmsi
žlutavým leskem: takové prý má Afrodita ráda.
Když jsme tedy touto jarní zeleninou osvěžily své žaludky, chmelily
jsme velmi bujně, až už jsme se ani nechtěly jedna před druhou
skrývati, aniž s ostychem pokradmo užívati lásky: do takového
třeštění nás přivedlo připíjení. Nenávidím sousedovic kohouta:
svým zakokrháním ukončil naše pijácké veselí.
Mělas této pitky – neboť byla bujná a slušela milostné společnosti
– užíti aspoň z poslechu, když už jsi nemohla užíti toho pijáckého
vyražení sama. Chtěla jsem ti tedy v psaní vše zevrubně oznámiti
a věnovala jsem se tomu velmi ochotně. Ale ty, byla‑lis opravdu
churava, hleď, aby se ti vedlo lépe; pakli sedíš doma, očekávajíc
příchod svého milence, je nesmyslné sedět proto doma. Buď zdráva!