Hetéry a jejich svět Alkifrón

50. Menandros Glykeře

Při eleusinských bohyních, při jejich mystériích, jak už jsem ti při
nich často přísahal, Glykero, mezi čtyřma očima: nijak se nevyvyšuji
ani se nechci odloučiti od tebe, když ti toto pravím a píši. Neboť
co by mne mohlo bez tebe sladkého potkati? Čím bych se mohl
pyšniti více než tvou láskou? Vždyť se mi bude i naše nejvyšší stáří
zdát mladostí pro tvé způsoby a tvou povahu! Kéž spolu prožijeme
mládí, spolu zestárneme a spolu také, při bozích, zemřeme, jen
když budeme cítiti, Glykero, že umíráme spolu, aby žádného z nás
neprovázela do podsvětí závist, že ten, kdo zbyl na živu, okusí ještě
nějakých jiných radostí! A já si jich nepřeji okusiti, když by už tebe
nebylo: neboť jaká radost by mi pak ještě zbývala?
Ležím churav v Peiraiu – však ty znáš mé obvyklé návaly churavosti,
již ti, kdo mne nemají rádi, nazývají rozmařilostí a zhýčkaností
–; a co mne přimělo k tomu, abych ti dopsal do města, kde dlíš
kvůli Demeteřině slavnosti dožínek, je toto.
Dostal jsem od egyptského krále Ptolemaia dopis, v němž
mne všemožně prosí a zve k sobě, slibuje mi královsky, jak se říká,
poklady celého světa. Mne a Filemona – neboť i jemu prý dal doručiti
dopis, a Filemon sám mi ten svůj dopis zaslal; je ovšem méně
závažný a skvělý – vždyť není psán Menandrovi. Ale o své vlastní
věci se postará a poradí se o nich on sám. Já však nebudu čekat na
žádné rady: ty, Glykero, tys byla vždy mým nejvyšším soudem, mým
areopagem i héliaií a vším jsi mi, při Athéně, byla a také nyní budeš.
Posílám ti tedy králův dopis, abych tě neobtěžoval dvakráte, kdybys
to čtla i v mém i v jeho psaní. Copak jsem se rozhodl mu odepsati,
to ti chci povědět.
Plouti a odejíti do Egypta, do království tak vzdáleného a odlehlého,
na to, při dvanácti bozích, ani nepomýšlím. Ale ani kdyby tu na
blízké Aigině ležel Egypt, ani pak by mne nenapadlo, abych opustil
své království lásky tvé a samoten bez Glykery se v četném zástupu
Egypťanů díval na lidnatou pustinu. Jeť pro mne sladší a bezpečnější
oddávati se raději tvým loktům než sloužiti na dvorech všech velmožů
a králů, kde je nebezpečna přílišná otevřenost, pohrdání hodno
pochlebování a nevěrna přízeň štěstí. Ani skvělé nádoby theriklejské,
drahocenné poháry, zlaté číše a všechen ten přepych královských
dvorů, závist u nich budící, nechci zaměniti za každoroční svátek
Džbánů, za Lenaje v divadle, za včerejší slavnost vína, za gymnické
závody v Lykeiu a posvátnou Akademii, nikoli, při Dionýsovi a jeho
bakchickém břečťanu, jímž chci raději než Ptolemaiovým diadémem
býti ověnčen před zraky Glykery sedící v divadle!
Kdepak v Egyptě spatřím shromáždění národa a hlasování? Kde
spatřím suverénní lid těšící se takové svobodě? Kde zákonodárce
s břečťanovými vínky na velebných vlasech? Jaké shromaždiště
rady obecní? Jaké volby? Jaký svátek Dušiček? A Kerameikos, ago-
ru, soudy, krásnou Akropolis, vznešené bohyně, mystérie, sousedku
Salaminu, úžinu mořskou, Psyttaleii, Marathon, v Athénách celou
Hellas, celou Ionii a všechny Kyklady?
Toto vše a spolu i Glykeru mám opustiti, odejíti do Egypta,
abych nabyl zlata a stříbra a bohatství? A s kým ho budu užívati?
S Glykerou, od níž mne dělí přes moře taková dálka? Nebude to
pro mne bez ní chudobou? A uslyším‑li, že svou vznešenou lásku
přenesla na jiného, nestanou se mi popelem všechny ty poklady?
A umíraje vezmu s sebou do hrobu jen svůj žal, kdežto mé bohatství
se stane kořistí těch, kdo mají moc páchati bezpráví?
Či je to něco velkého býti společníkem Ptolemaiovým, velmožů
a podobných lidí zvučných jmen, jejichž přátelství je tak nestálé
a nepřátelství tak nebezpečné? Rozhněvá‑li se na mne Glykera,
strhnu ji prostě k sobě a zulíbám; hněvá‑li se dále, ještě prudšími
projevy ji přiměji k smíru; je‑li však velmi rozladěna, rozplývám
se v slzách. A potom ona už nesnese mého žalu a pak mě už sama
prosí, ona, jež nemá ani vojáků, ani průvodců, ani stráží: neboť já
jsem jí vším.
Je snad něco velkého a podivuhodného spatřiti krásný Nil? Což
není něco velkého spatřiti i Eufrat? A cožpak i Dunaj? Nejsou‑liž
mezi velkými řekami také Thermodon, Tigris, Halys? Kdybych
měl viděti všechny tyto řeky, utone v nich život můj a Glykeru
vidět nebudu! Arci, Nil je krásný, ale je pln dravých zvířat a nelze
se ani přiblížiti k jeho vírům, když v něm číhají tak veliká nebezpečí.
Mé přání jest, králi Ptolemaie, aby se mi dostalo mohyly a hrobu
v otcovské půdě! Mé přání jest věnčiti se stále attickým břečťanem,
každoročně zpěvem u oltáře velebiti Dionýsa, slaviti posvátné
obřady mystérií, předváděti o každoročních svátcích v divadle
nějaký nový kus a při tom se smáti, radovati, býti v úzkostech, báti
se a vítěziti! Filemon nechať je šťasten a nechť si užívá, až přijde
do Egypta, i toho štěstí, které čekalo mne: nemáť Filemon žádné
Glykery a snad ani takového štěstí nebyl hoden.
Tebe však prosím, má drahá Glykero, abys ke mně po slavnosti
dožínek na mezku letem pospíšila. Dosud nikdy jsem nezažil slavnosti
tak dlouhé a tak nevčasné. Demetero, odpusť mi to milostivě!