Hetéry a jejich svět Alkifrón

51. Glykera Menandrovi

Králův dopis, jejž mi zaslal, jsem si ihned přečtla. Při Kalligeneii, již
nyní vzývám, jakou jsem měla radost, Menandre! Byla jsem
potěšením celá bez sebe a nemohla jsem to zatajiti přítomným. Byla
to má matka, sestra Eufronion a jedna z přítelkyň, ty ji znáš, neboť
často u tebe obědvala, a tys chválil její ryzí attickou mluvu, ale jako by
ses ji bál chváliti, takže jsem tě s úsměvem vřele zulíbala.
Nepamatuješ se na to, Menandre?
Když tedy uzřely neobvyklou radost na mých tvářích i v mých
očích, tázaly se: „Glykero milá, co se ti to tak šťastného stalo, že se
nám teď jevíš duší a tělem i celou bytostí jako proměněna a tvé tělo
se stkví jasem a celá záříš radostným půvabem a tužbou?“
A já jsem pravila: „Mého Menandra zve k sobě král egyptský
Ptolemaios a nabízí mu za to takřka polovici svého království!“ – tak
jsem zvolala mocnějším a prudším hlasem, aby to slyšely všechny
přítomné. A říkala jsem to, mávajíc a potřásajíc ve svých rukou
dopisem s královskou pečetí.
„Raduješ se tedy, že tě opouští?“ pravily. Ale nebylo tomu tak,
Menandre. Naopak, při bohyních, já bych nikterak, ba ani kdyby –
jak se říká – býk na mne lidským hlasem promluvil, já bych neuvěřila,
že Menandros bude kdy chtíti nebo moci zanechat mne, svou
Glykeru, v Athénách a sám v Egyptě žíti jako král v takovém blahu
pozemském.
Ale z dopisu, jejž jsem přečtla, bylo také zjevno, že to král ví,
že je patrně zpraven o mém poměru s tebou a že si tě chce jemně
a obaleně s egyptskou duchaplností dobírati. Mám z toho radost, že
se i k němu přes moře až do Egypta dostala naše láska; a z toho, co
slyšel, musí rozhodně nabýti přesvědčení, že usiluje o věc nemožnou,
dychtí‑li, aby Athény přešly k němu. Neboť co jsou Athény bez
Menandra? A co Menandros bez Glykery? Beze mne, jež mu upravuji
škrabošky, šaty oblékám a v kulisách stojím, tisknouc své prsty
a chvějíc se, dokud potleskem nezazní celé divadlo? Pak teprve si,
při Artemidě, oddechnu a objímajíc tě, tisknu tu tvou vznešenou
hlavu ve svých loktech.
Ale řekla‑li jsem tehdy svým milým, že se raduji, bylo to,
Menandre, proto, že tedy nejenom Glykera, nýbrž i králové z krajů
za mořem tě milují a že až za moře rozhlásila pověst tvé umění.
Egypt, Nil, předhoří Proteovo i úskalí ostrova Faru, vše jest nyní
u vytržení a přeje si spatřiti Menandra, uslyšeti lakomce a milence,
lidi pověrčivé a nevěrné, otce a syny, stařeny a otroky a všechny ty
osoby, které uvádí na jeviště. Uslyší je sice, ale Menandra nespatří,
ač nepřijdou‑li snad do Athén ke Glykeře a neuvidí mé blaho –
Menandra, všudypřítomného svou slávou, an ve dne v noci dlí v mé
blízkosti.
Jestliže však tě přece jímá touha po tamějším štěstí, anebo aspoň
snad po Egyptě, jenž je velkou znamenitostí, a po tamějších pyramidách, zvučících sochách, proslulém labyrintu a po všem ostatním, co je u nich ceněno buď pro stáří, nebo pro umění, prosím
tě, Menandre, nevymlouvej se na mne! Ať nepojmou proto Athéňané
ke mně zášť, kteří už počítají měřice obilí, jež jim král kvůli tobě
pošle. Nikoli, jen odejdi, a nechť tě provázejí všichni bozi i štěstí,
příznivé větry a přízeň Dia, ochránce plavby!
Neboť já tě neopustím. Nemysli si, že to jenom tak říkám: já tě
ani nemohu opustiti, i kdybych snad chtěla! Matku i sestry tu
zanechám, stanu se námořnicí a popluji s tebou. Jsem z těch, kdo
dobře snášejí moře, to vím. A jestliže při trhavém pohybu vesel
ochuravíš, já tě ošetřím v mořské nemoci a jako Ariadne, ale bez nití,
tebe povedu, nikoli Dionýsa, nýbrž Dionýsova služebníka a proroka.
A nebudu na Naxu na mořské pustině tebou opuštěna, slzíc a žalujíc
na tvou věrolomnost. Nechmež takových Theseů a těch zločinů
nevěry dávných lidí! Pro nás je bezpečné každé místo, Athény
i Peiraieus i Egypt. Není jediného místečka, které by nepřijalo naši
lásku v plné celistvosti; a kdybychom i na skále bydlili, chrám
Afroditin z ní učiní naše vzájemná náklonnost!
Jsem přesvědčena, že netoužíš po nadbytku ani vůbec po bohatství
a zakládáš svou blaženost jen na mně a na svých divadelních
hrách. Ale příbuzenstvo, rodiče, přátelé, téměř všichni všudy
potřebují mnoha věcí, chtějí býti bohati a vydělávati. Ty mne nebudeš
nikdy v ničem viniti, ani v malé, ani ve velké věci, to vím dobře,
neboť jsi mi již dávno podroben vášnivou láskou, k té pak jsi nyní
ještě přibral rozvahu, na niž se více spoléhám, Menandre, obávajíc
se pomíjejícnosti vášnivé lásky. Neboť jak je vášnivá láska prudká,
tak je i křehká; kde však je vyrovnána aspoň trochou rozvahy, tam
je už svazek nezlomnější, a přitom není prost rozkoše, zato však
bázlivé úzkosti. Ale o tomto názoru rozhodneš ty sám, jenž jsi mě
často o takových věcech svými pokyny poučoval.
Ale i když mi ty nebudeš nic vyčítati a vytýkati, bojím se attických
„vos“, jež počnou ze všech stran kolem mne bzučeti, kdykoli
si vyjdu, jako kdybych byla zbavila obec athénskou velkého bohatství.
Proto tě prosím, Menandre, sečkej, neodpisuj ještě nic královi!
Ještě se poraď, vyčkej, až se spolu sejdeme s přáteli Theofrastem
a Epikurem. Snad o tom budou souditi jinak než ty. Spíše obětujme
bohům a hleďme zvěděti, co věští žertvy, zda je pro nás lépe odejíti
do Egypta, či zůstati zde. A pošleme také o radu do Delf; je to bůh
našich otců. Bozi budou naším ospravedlněním, ať již učiníme tak
či onak.
A já raději učiním toto: Vím o jedné ženě, jež přišla nedávno
z Frýgie a v takových věcech je velmi zkušená: dovede vnitřním
hlasem věštiti v noci z polohy hvězd a citováním duchů zemřelých.
A netřeba jejím slovům prostě věřiti, nýbrž lze se přesvědčiti
na vlastní oči, jak říkala. Pošlu si pro ni. Neboť musí, jak říkala,
vykonati napřed jakýsi očistný obřad a připraviti obětní zvířata,
silné kadidlo, dlouhý kus sturače, měsíční koláčky a listí divokých
bylin.
Ale doufám, že sem dříve z Peiraia přijdeš. Anebo mi určitě
oznam, dokdy ti není možno spatřiti Glykeru, abych já sama
přispěchala k tobě a onu fryžskou ženu již přichystala.
Jestliže se však sám od sebe pokoušíš usilovně o to, vypuditi co
nejdříve z mé duše Peiraieus, stateček na venkově, Munychii a vše –
já to učiniti, při bozích, nemohu! A ani ty to nemůžeš učiniti, jsa již
se mnou docela spoután. Kdyby ti třebas i všichni králové psali, já
jsem nad ně nade všechny u tebe větší královnou a v tobě mám
milence zbožného a svatých přísah pamětlivého.
Hleď tedy raději, lásko má, přijíti co nejrychleji do města,
abys – změníš‑li snad svůj úmysl o cestě ke královi – měl v pořádku
připraveny své divadelní kusy a z nich ty, které mohou
nejvíce posloužiti Ptolemaiovi a jeho Dionýsovi – ten, jak víš,
není demokratický –: buď „Thaidu“, nebo „Nenáviděného“, nebo
„Thrasyleonta“ nebo „Spor“ nebo „Bičovanou“ nebo „Sikyoňana“
anebo kterýkoli jiný.
Jak, já jsem tak smělá a odvážná, že posuzuji divadelní kusy
Menandrovy, ač jsem jenom prostá osoba? Ale mám tvou lásku,
jež mne činí schopnou i tomuto rozuměti. Neboť tys mne sám poučil
o tom, že se nadaná žena rychle učí od milenců; ale jestliže
láska tak rychle účinkuje, styděly bychom se, při Artemidě, býti
vás nehodny, nechápajíce co nejrychleji. Prosím tě však všemožně,
Menandre, připrav i onen kus, v němž jsi vylíčil mne, abych –
i když se k Ptolemaiovi nedostavím s tebou – aspoň skrze tebe
přece k němu připlula, aby král tím spíše viděl, co u tebe zmohu:
že si s sebou přinášíš svou lásku aspoň v básni, když jsi skutečnou
zanechal v Athénách. Ale ty jí tu nezanecháš, buď jist: než k nám
z Peiraia přijdeš, naučím se povinnostem prvého nebo druhého
kormidelníka, abych tě vlastníma rukama dopravila bez pohromy
na lodi do Egypta, ukáže‑li se to lepším.
A kéž se ukáže, při všech bozích, co nám společně bude na prospěch,
a kéž věští ta fryžská žena o tom, co je prospěšno, lépe než
tvá „bohem nadšená“ dívka! Buď zdráv!