Tisíc a jedna noc

Povídka o králi Šáhrijáru a Šáhzemánovi.

Vypravuje se, že kdysi v pradávných časech za dnů dávno minulých žil na indických a čínských ostrovech král z rodu Sasánovců.
Měl silnou vojenskou moc, veliké sbory životní stráže, mnoho služebníků a skvělou družinu. Měl také dva syny, z nichž staršího ustanovil vládcem ve své zemi, kdežto mladší byl králem v Samarkandu v Persii. Starší slul Šáhrijár, mladší Šáhzemán čili po česku Přítel města a Král času. Po dvacet let vládli bratří ve svých říších spravedlivě svým poddaným, byli veseli a spokojeni, až konečně starší bratr pocítil touhu spatřiti svého mladšího bratra a poručil svému vezírovi, aby k němu odjel a jej přivedl. Mladší bratr bez odkladu svolil a učinil hned přípravy na cestu. Poručil, aby služebníci, životní strážci se stany, velbloudy a mezky vyšli za město, a ustanoviv vezíra správcem říše, vydal se za nimi.
Tu ho napadlo, že v zámku něco zapomněl i vrátil se domů. Přijda domů shledal, že jeho žena za jeho nepřítomnosti si nepočínala tak, jak se věrné manželce chovati přísluší, a že ho obelhala, když se stavěla smutnou s ním se loučíc. Velmi se proto rozhněval a svou manželku krutě potrestal. Na to odcestoval k svému bratrovi. Šáhrijár vyšel mu v ústrety a s radostí jej uvítal. Král Šáhzemán však vzpomínal na truchlivou příhodu, již byl před svým odjezdem zažil, a bolest jeho byla tak veliká, že v tváři velmi pobledl. Jeho bratr se ho vyptával, proč je tak bledý, on však se zdráhal příčinu mu vyjeviti. Aby bratra obveselil, Šáhrijár uspořádal hon. Ale Šáhzemán zůstal doma. Šáhrijár se vydal na lov sám. A tu náhodou spatřil Šáhzemán, že ani bratrova manželka se nechová v nepřítomnost svého muže tak, jak je manželky a královny důstojno, a že svého manžela i ona klame a obelhává, líčíc mu lásku, které k němu necítí. Ba, že si počíná hůře, než jeho vlastní žena, již byl potrestal. „Bože, mé neštěstí je menší než bratrovo!“ Rozveselil se proto poněkud a jeho tváře zase zčervenaly. Toho si povšiml po svém návratu z lovu král Šáhrijár a velmi naléhavě se ho tázal po příčině této změny. Mladší bratr se zdráhal příčinu mu vyjeviti, ale konečně bratru všechno pověděl. Šáhrijár neřekl nic, ale zařídil věci tak, aby se o pravdě bratrových slov přesvědčil. Když se tak stalo, pravil k svému bratrovi: „Pojď, odejděme do světa a hledejme někoho, kdo by byl tak nešťasten jako my. Jinak by bylo lépe nežiti.“ I vyšli tajně zadní brankou z paláce a kráčeli dnem i nocí až přišli k velkému stromu, který stál uprostřed louky na břehu slaného moře. Napili se z pramene pod stromem a položili se, aby si odpočinuli.
Po nějaké době počalo se moře bouřiti. Z vln se vynořila černá postava, zvedla se jako sloup až k nebi a vkročila pak na louku. Bratří se ulekli, vylezli na strom a skryli se ve větvích. Pod strom přišel strašlivý džin, duch obrovské postavy. Na hlavě nesl skříň. Posadil se pod stromem, otevřel skříň a vyňal z ní krabici. Když i tu otevřel, vystoupila z ní dívka, krásná a zářící jako slunce. – Džin k ní promluvil: „O, paní ušlechtilých žen, přeji si usnouti.“ Položil jí hlavu do klína a usnul. Dívka pozvedla hlavu a spatřila bratry ve větvích. I volala na ně, aby sestoupili a když se zdráhali, hrozila, že zbudí ducha, který je usmrtí. Bratři poslechli. Dívka jim pak vypravovala, že ji tento duch unesl v den její svatby a že nechce, aby její krásu kromě něho někdo spatřil. Zavřel ji proto do skříně na sedm zámků a ponořil ji do hlubin moře. „Ale já ho přec ošidím, neboť žena dosáhne všeho, čeho se jí zachce. Již Adam zhřešil pro ženu, ďáblem svedenou. Také vy jste mne spatřili, aniž džin o tam ví. Hle, tyto pečetní prsteny jsou památky od těch, s nimiž jsem se setkala bez duchova vědomí. Přidejte i své prsteny!“ A dívka jim ukázala šňůru, na níž bylo navlečeno pětsetsedmdesát prstenů. I řekli si bratři: „Je-li tomu tak, že žena ošidí tolikrát i ducha, je to pro nás útěchou.“ Vrátili se do zámku a král Šáhrijár kázal svou manželku popraviti. Pak poručil, aby mu přivedli dívku, již pojal za manželku. Ale i tu poručil, když byl uplynul den a noc, stíti. Neboť nechtěl již věřiti žádné ženě, nespoléhal na její sliby, poněvadž její náklonnost měl za pouhý klam.
Tak to činil po tři roky, až lidé naříkali a se svými dcerami prchali. Zase rozkázal vezírovi, aby mu přivedl nějakou dívku, ale vezír nijaké nenašel. I vrátil se domů, naplněn hněvem, bolestí a bázní před králem. Vezír měl dvě dcery, obě krásné, starší se jmenovala Šehrzád , mladší Dunjazád . Starší přečetla mnoho knih a kronik, životopisů králů a dějin různých národů, a shromáždila prý tisíc takových knih. I ptala se otce, co ho trápí a souží, a když jí to otec pověděl, řekla: „Můj Bože, zasnub mne s králem; buďto zůstanu na živu, nebo se obětuji a zachráním dcery jeho poddaných.“ Vezír se ulekl a rozmlouval jí její úmysl. Ale ona pravila: „Nelze jinak, musí tak být!“ I ozdobila se jako nevěsta a odešla ke králi Šáhrijárovi. Dříve však řekla své mladší sestře: „Pošlu pro tebe. Až přijdeš, řekni: „Sestro, vypravuj nějaký příběh, abychom neusnuli!“ Pak budu vypravovati, a Bůh dá, že se tím zachráním!“ Tak se stalo. Šehrzád, přivedena ke králi, plakala, a na jeho otázku, proč pláče, odpověděla: „Máhi mladší sestru a ráda bych se s ní rozloučila.“ Král vzkázal pro sestru, a když ta přišla a se sestrou se zob jímala, prosila starší sestru, aby vypravovala nějakou příhodu. Šehrzád odpověděla: „Ráda budu vypravovati, jestliže tento šlechetný král dovolí.“ Králi se to zalíbilo a pravil: „Vypravuj!“ A tak započala Šehrzád první noci vypravovati pohádku o kupci a duchovi.
Když bylo již k ránu, řekla, že bude dále ještě zajímavěji vypravovati příští noci, jestliže ji král nechá na živu. Král zvědav, jak se příběh skončí, slíbil. Šehrzád dokončila své vypravování o kupci až třetí noci a poněvadž bylo ještě dosti času, načala novou povídku o rybáři, již vypravovala až do deváté noci. Pak započala povídku třetí a čtvrtou a tak vypravovala po tisíc a jednu noc, napjatě králem poslouchána. Když své vypravování dokončila, prosila krále, aby jí dal milost pro tři malé hošíky, kteří se jí zatím narodili. Král dojat zaplakal a pravil, že jí daroval život již dříve, než se jí dítky narodily, poněvadž poznal, že je šlechetná a zbožná. Na rozkaz králův celé město se ozdobilo, chudí byli obdarováni, otec Šehrzádin odměněn skvostnými šaty a povýšen, a po 30 dní se lidé radovali a veselili. Od té doby nedal král popravit již žádnou ženu a zemi své vládl šťastně a dobrotivě. Sestru Šehrzádinu, Dunjazádu, pojal pak za choť král Šáhzemán.