Hvězdář a žába

Jeden hvězdář ve dne spal a v noci pozoroval hvězdy. S hlavou
zvrácenou k obloze chodil po kraji a přemýšlel o hvězdných světech.
Zem, po které šlapal, mu nestála za jediný pohled.
Jednou si nevšiml nezakryté studně a spadl do ní. Volal o pomoc,
ale jeho křik slyšela jen žába v blízké kaluži.
„Jak jsi starý a učený, tak jsi pošetilý a směšný,“ smála se žába.
„Chceš vidět, co je na nebi, a přitom nevidíš, co je na zemi.“
„Nemudruj a raději mi přines žebřík,“ odpověděl hvězdář.
„Takový žebřík není, abys po něm vystoupal až k nebi,“ vykládala
žába. „Zapomeň na hvězdy a vezmi si příklad ze mne. Já se držím
při zemi, a když chci vidět nebe, podívám se do kaluže. Podívej, jak
se v ní měsíc zrcadlí…“
Přeli se ještě dlouho – hvězdář ve studni a žába v kaluži. Ale řeč
nikam nevedla. Každý si vedl svou a oba zůstali tam, kde byli.

Tak to bývá, když si někdo
krátkozrace trvá na svém
a nevidí za práh svého domu.