Kohoutek Kokrháček

„Kikiriki!“ zvolal kohoutek Kokrháček své slečny na dvůr malého stavení. Slepičky se slítávaly ze všech koutů dvorku.
„Dámy, povídal jsem si u boudy s Punťou…“ Kohoutek chtěl pokračovat, když ho přerušil křik, který se dral od vedlejší kůlny, před kterou se skládal kompost na hromadu.
„Počkejte!“ volala jedna slepička, která se odtamtud belhala na shromáždění. Byla to slepička, která slyšela jen na jedno ucho, viděla jen na jedno oko a kulhala na pravý pařátek.
„No jo,“ zlobil se Kokrháček. Jednooko opět neslyší a dostaví se jako vždy poslední. Že mě to už vůbec nepřekvapuji.“
„Omlouvám se,“ začervenala se. „Rozhrabala jsem jedno místečko a našla tam hotový ráj plný žížal. “Zavzpomínalo jednooko.
Všechny slepičky se začaly hlasitě smát.
„Doufám, že jsi se dobře posilnila.“ Pogratuloval ji Kokrháček a pokynul ji, aby se zařadila.
„Teď, když už jsme tady všichni, můžu pokračovat. Včera večer se náš kamarád Punťa procházel okolními loukami a narazil na stopy lišky.
„Né!“ křičely slepičky jedna přes druhou strachem.
„Musíme zavést výjimečný stav. Odteď nebudete chodit samotné, ale vždy nejméně po třech. V případě napadení musíte okamžitě ostatní varovat. Punťa mi slíbil, že si nachystá místo na východní straně od lesa. Také bude provádět častější obchůzky,“ uklidňoval nastalou situaci Kokrháček.
„To je strašné,“ povídaly si slepičky mezi sebou.
„To je vše, co jsem Vám chtěl povědět. Můžete si jít teď každá po své práci. Nezapomeňte však chodit minimálně po třech.“ Nabádal slepičky kohoutek.
Sluníčko bylo již přímo nad hlavami, když slepičky začaly s párováním. Foukal slabý chladnější vítr. Naštěstí vál zrovna od lesa, takže dnes by se měl Punťa dozvědět o nezvaném hostu na dvorku dřív než jej uvidí.
K večeru už byl Punťa natažený na staré dece, kterou si přitáhl z boudy a díval se směrem k lesu. Začalo se rychle stmívat. Pejsek si přehodil jednu tlapku přes druhou a pozoroval objevující se hvězdy na obloze. Hvězd přibývalo čím dál více, když se však na noční obloze začal objevovat i měsíček, ovládl oblohu pro sebe. Díky měsíčku bylo široké okolí krásně osvícené. Pejsek se po dlouhých minutách rozhodl, že si na chviličku odpočine.
Jakmile se ve stavení zhasla všechna světla a lidé se odebrali na kutě, mlsný lišák Zrzek ze rozhodl vyrazit. Opatrně a tiše našlapoval trávou v domnění, že nepozorovaně vnikne do dalšího kurníku. Po sousedovy od vedle byl na řadě právě ten, který hlídal pejsek Punťa. Brzy potom, co Zrzek vstoupil na louku, Punťa zavětřil. Pejsek se probral a pelášil přes dvorek do kurníku a domluvit se s Kokrháčem na tajném plánu. Potom běžel do domu, co mu jen tlapky stačily a probudil svého páníčka. Ten už věděl, co má Punťa na srdci a po tmě se vykradli tiše ven. Majitel statku si vzal sebou pušku a naládoval si pepřovými kuličkami. Kokrháček ve smluvený okamžik vběhl doprostřed dvorku a lehl si na zem.
„Neměj strach, nic se ti nestane,“ zašeptal Punťa Kokrháčovi.
„Tobě se to řekne, ty tady nemusíš ležet,“ strachoval se kohoutek, ale potlačil v sobě strach a zůstal nehybně ležet.
Lišák Zrzek se pomalu a tiše vplížil ke stodole. Využil jejího stínu a pokračoval kolem zdí blíž ke dvorku. Na rohu stodoly se znovu ještě porozhlédl, a když viděl, že je vše bezpečné pomalu našlapoval ke kohoutkovi. Už se chtěl radovat z tak snadného úlovku, když se ozvala
ohlušující rána. Pán domu vystřelil ze své pušky pepřové kuličky, které se zabořily do liščího kožichu. Tak rychle jako teď ještě nikoho neviděli upalovat. Na nějaký čas měli všechna zvířátka ze dvorku od Zrzka pokoj. Věděli však, že se zase jednoho dne vrátí, neboť je zkrátka nepoučitelný.