Katharina a šama; Setkání

Katharina a šaman; Setkání
Katharina und der Schamane; Die Begegnung

Pohladil ji po vlasech svou velkou dlaní a Katharina ucítila ten známý pocit bezpečí. Nebylo to často, co se dostala do jeho blízkosti a vlastně jej potkávala jen dvakrát do roka, když si u něj smluvila termín, nebo se náhodně (?) ve stejnou dobu potkali u Sarafine, kde léčil lidské duše.

Katharina měla za sebou několik let, kdy hledala sama sebe. Nebylo to v pubertě, tu prožila velmi klidně. Bylo to v letech, kdy jiné ženy již rodily děti a žily rolí matek. Ona žila sedm let ve dvou partnerských vztazích a často lhala. Vědělo o tom spoustu jejich blízkých, ale nikdo jí neuměl pomoci. Hlavně ona sama sobě neuměla pomoci. Byla rozervaná na dvě poloviny. Když nastal ten pravý čas a začaly se kupit další problémy, tentokrát pracovní, a když přestala snášet prostředí velkoměsta, kde nebyly její kořeny... jednoho dne se zhroutila.

Absolvovala psychoterapeutické léčení a začala brát antidepresiva. Zažívala stavy úplného utlumení a žila jakoby za skleněným poklopem. Nesmála se a nebrečela, neměla chuť se milovat a nemilovala ani sebe a ani nikoho jiného. Jedinou výhodou tohoto stavu bylo, že se zastavil kolotoč v jejím mozku, přestala do nekonečna přemýšlet, s kým má vlastně být, jak má vyřešit svou situaci… Zběsile roztočené kolo neustále stejných myšlenek se zastavilo. Otázky zmizely z její mysli spolu s otázkami, kdo jsem a co bude dál… Už se jí nezdálo o konci světa, o povodních a bahnu, ale nezdálo se jí nic, sny zmizely, jako by jen sama plula vzduchem a dívala se na divadlo jménem život tam dole pod ní…

Sarafine znala Katharinu od dětství a vždy se ne náhodou objevila při jejím boku, když bylo potřeba. Celých sedm let pozorovala z povzdáli Katharinino zmatené počínání, ale věděla, že nemůže zasahovat, bylo to Katharinino životní téma. Sarafine byla pro Katharinu věčnou inspirací, velkou učitelkou, pomáhala jí jít vpřed v jejím duchovním vývoji. Byla to právě ona, kdo si nemohl nevšimnout, jak se Katharina vzdaluje svému nitru a pohybuje se světem jako loutka mezi ostatními loutky.

Když nastal ten pravý okamžik, pozvala Sarafine Katharinu k sobě do srubu v horách nad jezerem. Její schopnost vidět věci a situace jinak, ji napověděla, že je čas, aby se Katharina poznala se šamanem. Můžeš zde být tak dlouho, jak budeš chtít, směj se a breč, kdy budeš chtít a jak dlouho budeš potřebovat, křič a házej kameny do jezera, vyviň při tom svou největší sílu, řekla Sarafine svým zvonivým hlasem a mateřsky ji objala. Přijede také šaman na pár dní…, jestli chceš, rezervuji ti u něj termín, dodala nenápadně. Možná má pro tebe nějaký vzkaz…, zaznělo vzduchem téměř šeptem, když odcházela. Kdykoliv se v místnosti objevila Sarafine, vše se rozjasnilo, její dobrá nálada byla příjemně nakažlivá, byla jako víla.

Nikdy ve svém životě Katharina šamana neviděla a ani si nedovedla představit, že by si s ním měla povídat, jak asi takový šaman vůbec vypadá? To mně určitě nějak očaruje, pomyslela si, netušící, že do největšího začarování ji již uvrhly prášky, které s horlivostí každý den polyká…

Byla velmi nervózní, když se jeho auto objevilo před okny domu. Nečekala, že šaman přijede autem, ale asi na koni by taky nepřijel… poklepala si nenápadně na čelo. Šla mu otevřít dveře, ještě pořád oddalovala moment, kdy jej poprvé uvidí. Zaklepal… Otevřela… První setkání, první pohledy, první podání si ruky… Cítila, že se v ní něco hnulo. Nemohla ten pocit zachytit. Byla to setina sekundy klidu a jakéhosi rozbřesku. Jakoby něco bliklo a bylo to zase pryč… Nikdy nepocítila takový stud v přítomnosti muže, jako tehdy, když otevřela dveře a v nich stál ten urostlý mladý muž. Blonďaté vlasy mu splývaly na ramena, na krku měl pověšeny různé kamínky a peří. Nevěděla, jestli se má dívat na jeho hruď… do očí se mu podívala jen letmo, tak moc se styděla. Přesto zachytila jeho pevný a jasný pohled, modré oči, které ji náhle uklidnily.

Jmenoval se Der grosse Bär, Velký medvěd.

Katharina navařila na večer typicky české jídlo pro celou rodinu. Zemlbábu milovala a věděla, že také Sarafine a její muž Punake si vychutnávají s oblibou její sladká jídla. U stolu poznala, že Velký medvěd opravdu není nadpřirozená bytost, bavili se o všem možném a než se rozloučili před spánkem, poděkoval Velký medvěd Katharině za úžasnou večeři, kterou znal ze svého dětství, kdy často pobýval u své babičky, která pocházela z Čech. Tato babička, jak se později Katharina dozvěděla, přivedla Velkého medvěda k šamanismu.

Ještě před večeří přinesl Velký medvěd ke stolu kameny, které jej oslovily na jedné z jeho procházek kolem jezera. Poprosil ducha kamenů, aby k němu přišly ty, které jej mají doprovázet. Byly to dva kameny. Jednomu začala pro sebe říkat Brunclík, byl to malý kámen, který se smál jako koblížek. Druhý vypadal jako lebka. Byl to kámen odevzdání. Tak, jako při umírání odevzdáváme vše, nic si nemůžeme vzít sebou … Kámen odevzdání si Katharina, se svolením Velkého medvěda, vzala sebou do postele, celou dobu ji ten kousek skály neskutečně hřál v ruce.

Tu noc, co spal Velký medvěd v Sarafinině domě a Katharina měla postel o patro výš přímo nad ním, volala šeptem jeho jméno. Odmítala všechny pocity, bylo snazší brát léky a nic necítit. Ale i přesto, že si lék vzala, slyšela to zvláštní volání uvnitř sebe, snad v srdci? Toužila po něm. Nebylo to však ženské toužení po muži. Nerozuměla tomu, hlavou jí prolétla myšlenka…jako bych našla kus své ztracené duše?…. Byla již hluboká noc a dům byl tichý a poklidně oddychoval osvícen paprsky měsíce, který se pyšnil v úplňku. Za jemného cinkání zvonkohry, se kterou si noční vánek pohrával, ta co byla pro Katharinu majáčkem bez světel, majáčkem zvuku ukolébavajícího unavené poutníky životem, se Katharině povedlo na kůži z beránka s kamenem v ruce konečně usnout. Už jen měsíc slyšel její jemný výdech ze spánku, tři krátká slova… bratříčku, chybíš mi…