Komár, lev a pavouk

Chlubivý komár dráždil spícího lva a takhle se mu vysmíval: „Vstávej,
ty líná kůže! Tobě, že říkají král zvířat? Vždyť umíš jenom kousat
a drápat – a to svede každá rozlícená ženská! Zato já umím bodat
jako dýka a zraňovat jako šíp. Můj hlas, to je jekot válečné polnice,
a moje tělo – to je pochva na dýku, to je luk a šíp! Tak vstávej,
vyzývám tě na souboj!“
A hned začal s pískotem lítat kolem lva a bodal ho do tváří a do
očí a do uší. Lev probuzený ze spánku se rozběsnil, otáčel se na
všechny strany, sekal tlapami, naprázdno cvakal zuby, ale nepatrný
komár mu stále unikal a pískal stále výsměšněji.
Nakonec se lev, ohluchlý z komářího ryku a oslepený vztekem,
docela vyčerpal a nechal boje.
„Zvítězil jsem!“ jásal komár. „Jsem králem zvířat!“ volal a létal
kolem lva ve stále větších kruzích – až narazil na pavučinu nataženou
na stromě.
Čím zuřivěji se snažil vymotat, tím víc se do pavučiny zaplétal.
Pavouk jen pokojně čekal v rohu, až se komár marným bojem unaví.
A když se pyšný bojovník docela vyčerpal a nechal boje jako předtím
lev, pavouk se k němu dosoukal a řekl: „Vidíš, ty válečníku, krále
zvířat jsi vyzval na souboj a malá pavučinka tě lapila!“

A do podobné pavučiny
se jednou chytí a zaplete
každý chvastoun a chlubivec.