O medvídkovi, který nechtěl jíst

Klikatou cestou od posledního domečku velkého města, se dostaneme do hlubokého lesa. A v tom hlubokém lese, kde voněly borůvky, maliny, lesní jahody a na každém kroku by jste našli houbu, tam, kde zpívali ptáci a u rybníčka bylo slyšet kuňkání žab, žila medvědí maminka Medulda se svým mládětem Brumlou.
Brumla byl chytrý, hravý a pořád vymýšlel nějaké lumpárny. Ale měl jednu velkou chybu, nechtěl jíst. Každé ráno se schovával, když maminka volala:
„Brumlo, snídaně! Med s borůvkami a ovesná kaše!“
A Brumla na to:
„Já nemám hlad! Já si půjdu radši hrát!“ Než se maminka Medulda nadála, už byl pryč.
Jednoho dne, když běhal po lese, potkal veverku Cipku, jak si nosila oříšky.
„Ahoj, Brumlo!“ zvolala. „Nechceš oříšek?“
Brumla se zamračil.
„Ne, fuj! Oříšky křupou a lepí se na zuby!“
Veverka se zasmála:
„Ale já je mám moc ráda. Když jich sním hodně, mám sílu a dokážu skákat vysoko do stromů! Vyšplhám až na vrchol stromu.“
„Mně síla netřeba, mám sílu v povaze, vždyť já jsem přece medvěd!“ mávl tlapkou Brumla.
Jenže jak šly dny, Brumla začal být slabší a pomalejší. Když lezl na pařez, aby se rozhlédl po mýtině, tak mu tlapky klouzaly. Když si hrál s motýlkem a běžel za ním, tak se brzy zadýchal. A když mu jednoho dne začal kručet v bříšku, dělal, že to neslyší.
„To nic, to si jen bříško povídá,“ zamumlal sám pro sebe.
Z křoví se ozval tichý smích.
„To povídání tvého bříška není jen tak samo sebou, to bylo tvoje bříško, které by chtělo něco spapat a tak se tímto způsobem hlásí“ řekla sova Eulálie, která všechno slyšela.
„Kdo nejí, ten nemá sílu. A kdo nemá sílu, ten neobstojí, až přijde zima.“
Brumla se nafoukl.
„Já přece nepotřebuju jídlo! Já mám dost síly i bez něj!“
Sova zakroutila hlavou.
„No, uvidíme…“
Uběhl další týden a podzim klepal na dveře. Listí začalo žloutnout, v lese se ochladilo a všude bylo nepříjemné vlhko. Medulda chystala noru na zimu, nosila mech, co během léta nasušila na sluníčku, přinesla šišky, zatímco Brumla sotva pohnul packou.
„Brumlo,“ řekla starostlivě, „musíš jíst. Brzy přijde zima a my budeme spát dlouhý spánek. Bez jídla ti nebude teplo.“
„Ale mami,“ šeptal medvídek, „já prostě nemám na jídlo chuť.“
Meduldu to trápilo, ale přimhouřila oči.
„Dobře. Tak zkusíme malou hru.“
Vytáhla z doupěte zlatý med, který dostala od lesních včeliček za to, že zahnala vandala, co jim chtěl rozbít hnízdo a postavila ho na pařez před Brumlu.
„Kdo sní první tři lžičky, ten vyhraje!“
Brumla se tvářil otráveně, ale když ucítil vůni medu, zpozorněl. „Jen tři?“
„Jen tři,“ přikývla maminka.
Zamíchal lžičkou medu v misce, olízl ji, a než se nadál, vylízal celou misku.
„Teda… to bylo dobré!“ vydechl překvapeně.
Medulda se usmála.
„Vidíš? Tělo potřebuje jídlo i když si hlava myslí, že ne.“
Od té doby Brumla jedl s chutí. Každé ráno si pochutnal na medu, malinách i rybách, které maminka ulovila.
A když přišla zima, on i maminka zalezli do nory. Brumla byl najedený, v teple a spokojený.
Ještě napůl v polospánku zašeptal:
„Mami… už chápu. Když nejím, nemůžu růst, běhat ani spát. Jíst se prostě musí.“
A Medulda ho pohladila po huňatém kožíšku.
„Ano, zlatíčko. Tělo je jako kamna, když do nich nic nepřiložíš, vychladnou.“
Zdroj Facebook- Pohádky dědy Martina.