Labutí píseň

Jeden cizinec přišel odněkud, kde neznají labutě. Natrefil na člověka,
který mu byl ochoten labuť prodat.
„Je to vzácný pták,“ dozvěděl se. „Labuť si člověk chová pro okrasu
a proto, aby se potěšil jejím krásným smutným zpěvem.“
Cizinec ji s radostí koupil a přivezl do svého domu se zahradou
a jezírkem. Labuť ani jednou nezazpívala, ale cizinec se nezlobil.
Věděl, že ke zpěvu i člověk musí mít tu pravou náladu a příležitost.
Až jednou dostal vzácnou návštěvu a chtěl se zavděčit také něčím
vzácným. Došel tedy k jezírku pro labuť, protože si myslel, že právě
teď je ta pravá příležitost, kdy by se měla pochlubit svým uměním.
Ale labuť kejhala jako husa. Ke zpěvu se nedala uprosit. Byla
z toho ostuda a cizinec na labuť zanevřel.
Za čas ho probudil krásný smutný zpěv. To labuť umírala a smutnou
písní se loučila se životem.
„Byl jsem to ale hlupák,“ pomyslel si cizinec. „Kdybych ji místo
proseb pohrozil tehdy nožem, určitě by mým hostům zazpívala!“

Ať už měl pravdu, nebo neměl, jisté je,
že někteří lidé udělají ochotně po zlém to,
co nechtějí udělat po dobrém.