Labuť a husa

Jeden boháč choval na své zahradě labuť a husu. Husa se hlasitě
ráchala v rybníčku, zatímco labuť se tiše kolébala na hladině jezírka.
Vždyť také labuť tu byla pro potěchu oka a husa pro potěchu
žaludku.
Přes den se husa a labuť skoro nepotkaly, ale v noci je sluha zaháněl
pod jednu střechu. Byly tak v bezpečí před zloději a nočními
dravci.
Husa rychle tloustla a přibývala, už byla skoro tak veliká jako
labuť, a tím si také uspíšila svůj osud. Boháč se jednou v noci rozhodl,
že chce mít příští den husu na pekáči.
Sluha se hned sebral, že husu přinese a na zítřek ji připraví. Vzal
si jen nůž, na svíčku zapomněl. Potmě popadl husu za krk, že ji na
místě podřízne – a v tom uslyšel krásný zpěv.
To labuť zpívala svou píseň smrti. To labuť zpívala, protože si ji
sluha ve tmě spletl s husou a chtěl ji podříznout…
A ta píseň jí zachránila život. Sluha poznal svůj omyl a pánovi
přinesl na pekáči, co na pekáč patří.

A kdo chce věřit, uvěří,
že hudba a krása zahánějí smrt.