Myš a žába

Na břehu rybníka se potkaly myš a žába. Myš znala jen své políčko,
ale byla zvědavá na svět kolem. Žába znala svůj rybník a pár louží,
ale uměla báječně řečnit.
Kvákala a kvákala, až nakonec svou známou přemluvila, že ji
naučí plavat. Přivázala si ji dlouhým motouzem k noze a pak obě
skočily do rybníka.
Žába byla ve vodě doma, vesele se potápěla a na myš zapomněla.
Vůbec si nevšimla, že tu ubožačku stáhl vír ke dnu.
Docela na ni zapomněla. Dál se potápěla a plavala, bavila se s jinými
žábami, prokvákala tři dny. A třetí den se to stalo…
Co se stalo? Třetí den se utopená myš ve vodě nafoukla a vyplula
na hladinu. Vznášela se tu jako měch, než ji spatřil luňák.
Sjel z oblohy, myš v letu vylovil – a s ní i žábu. Vždyť byly stále
motouzem přivázané k sobě! A tak luňák sežral myš i žábu, protože
luňák bývá pořád hladový a cizími příběhy si hlavu neláme.

Ale vy se nad tím příběhem zamyslete.
Kdo uvede druhého svou bezstarostností do nebezpečí,
sám na sebe si nebezpečí přivolá.