PŘÍSAHÁMBAČKU, ŽE HO ZABIJU!
Z vašich příběhů - Přísahámbačku, že ho zabiju!
Psal se rok 2019 a s manželem jsme se chystali odjet na dovolenou do Švédska.
Můj milovaný muž je člověk veskrze racionální a systematický. Všechno, co dělá, má svůj řád, hlavu i patu. I tak mě tenhle inteligentní člověk dokázal dostat do stavu, kdy jsem ho chtěla umlátit pantoflem - debila!
Chystali jsme se na cestu. Venku bylo vedro k padnutí, takže můj drahý pobíhal kolem auta jen v domácích kraťasech. Ukládal do kufru poslední zavazadla.
To je totiž výhradně jeho práce. Já bych tam tašky prostě naházela, zatímco on má mimořádné nadání pro skládání puzzle. Každý kufr musí přesně zapadnout, každá taška mít své místo. Výsledkem je dokonale využitý prostor. To bych já samozřejmě nikdy nedokázala. A nikdy jsem se s ním o to ani nepřela.
Zatímco jsem si v klidu něco vyřizovala na dvoře, ozval se od auta řev plný peprných nadávek, při kterých by se začervenal i zkušený dlaždič.
„Ku*vadop*delepráce! Ty debilní trenky nemají kapsu!“
Nakoukla jsem přes plot.
„Co se děje?“
„Co asi?! Nemám kam dát klíče, tak jsem je držel v ruce, někam mi zapadly a teď jsou v p*deli!“
Šla jsem za ním, abych ho podpořila.
„Tak když ti vypadly do kufru, musí tam někde bejt, ne?“
Řval jako tur. „Nejsou, už jsem to prohledal!“
Rozhodla jsem se pomoci.
Nejdřív jsem klekla pod auto. Nic. Tak jsem se jala přehrabovat kufr.
Můj muž v tu chvíli připomínal papiňák těsně před výbuchem.
„Co děláš! Vždyť mi to celý přeházíš! Ti říkám, že tu nikde nejsou!“
Sápal se mi po rukou jako sup, abych už nehnula ani s jednou jedinou taškou – fakt magor.
Protože jsem velmi toužila po klidném odjezdu, snažila jsem se najít jednoduché a rychlé řešení.
„Hele, auto má bezklíčkový startování. Když jsou klíče někde uvnitř, normálně odjedeme. Navíc mám v kabelce náhradní. Takže cajk, ne?“
Oči se mu podlily krví.
„Náhradní jsou mi na ho*no. Když je klíč uvnitř, auto nepůjde přece zamknout, viď?!“
Stále jsem se snažila být v klidu. „Ale vždyť ho po cestě zamykat ani nepotřebujeme. Vždycky u něj jeden z nás zůstává se psy.“
Na okamžik jsem si myslela, že jsem zvítězila.
Omyl. Po chvilce přemýšlení zase začal štěkat.
„Ale na Hökhultu ho snad zamykat budeme, že jo?! Asi ho nenecháme votevřený, že ne!?“
Začalo mi cukat levé oko. Dlaně se mi samy zatínaly v pěsti a já ho v tu chvíli chtěla zabít. Přísahámbačku, že jsem ho opravdu chtěla zabít!
Ale nakonec jsem se ovládla a snažila se o miloučký tón.
„No jistě, miláčku. Ale až dorazíme na Hökhult, tak tam přece vyložíme všechny věci z kufru. Ty klíče určitě najdeme.“
Umanutě si založil ruce na prsa. „Ne! Dokud je nenajdu, nikam nejedeme!“
To už ve mně bouchly saze a začala jsem vztekle vyhazovat tašky z kufru auta na zem. Snažila jsem se dostat k té největší vzadu, která byla jediná otevřená.
Na mého psychopata šel infarkt. S výrazem šílence mi trhal tašky z ruky, že je to nesmysl, protože do tý velký tašky se klíče rozhodně dostat nemohly. Naběhlé žíly na krku i čele mu mocně tepaly.
„Nech toho!“ cedil přes zuby. „Tam bejt prostě nemůžou, měl jsem je v levý ruce, taška je napravo!“
„A co jako?“ řvala jsem mu do obličeje.
„Co jako! Asi to, že tam logicky bejt NE-MŮ-ŽOU!“
Přes všechen jeho odpor a bojkot jsem se konečně dostala k velké kostkované nákupní tašce IKEA. Hrábla jsem do ní.
A vytáhla klíče.
Nastalo ticho.
„Nemůžou tady bejt, jo?! Fakt nemůžou?!“ zvedla jsem je vítězoslavně nad hlavu.
Můj náhle zkrotlý muž na ně nevěřícně zíral. „Ježíškunakřížku, jak je to možný?“
Konečně jsme mohli odjet. Kufr byl znovu dokonale uspořádaný a můj muž byl celou cestu jako mílius.
A já? Chvíli jsem ještě bublala, ale uvědomila jsem si, že na sebe můžu být nesmírně pyšná. Nezabila jsem ho! Zdroj Facebook - Hlavně se z toho ne.....
PeopleSTAR (0 hodnocení)