Jak už to tak bývá, najdou se i mezi zvířátky odlišní jedinci. Malí, velcí, tlustí i hubený, hodní i zlí a tak bych mohl jmenovat spoustu dalších protikladů. Mezi ty, co nebyli zrovna hvězdami rybníčka uprostřed lesa, byla nenasytná ropušice Blanka. Co ta toho snědla. Co Vám, kluci a holky bude vyprávět. Už od mala, co byla malou pulčí slečnou, chtěla být u každého jídla vždy první. To když se podávali výhonky z mladých a čerstvých řas, tak nemohla dospat a ještě za svitu měsíce se postavila jako první do řady. Hned jak se začalo rozdávat, celou svou porci si nacpala do své tlamičky a šup, už zase stála na další porci. Tak se to opakovalo třeba i pětkrát za sebou. Její chuť rostla s jídlem. Čím více toho snědla, tím více jíst chtěla. Však to na ní bylo taky za chvíli vidět. Ve škole se skoro nevešla do lavice, když byl tělocvik, byla vždy poslední, nejen v plavání, ale i v útěku z hladiny ke dnu. To vždy k rybníčku přišli kluci ze školy, potichu našlapovali, aby nevyplašily rybičky a dospělé žáby, a lehli si do trávy u břehu. S nataženou rukou po lokty ve vodě čekali, až se nějaký puleček
opozdí a hurá, radovali se, když ho chytili. No, popravdě nevím, jak se malá Blanička vždy vyhnula jejich prstíkům, ale nikdy ji nechytily.
Týdny utíkaly a obtloustlého pulečka se stala dospělá žába. Nebyla to vůbec žádná krasavice, spíše naopak. Po těle samé ošklivé pupence, její kůže hrála temnými odstíny zelené a hnědé. Oči vypoulené a každý, kdo jí spatřil, otřásl se. Byla to ošklivá ropušice. Ale hlad a chuť k jídlu, to jí zůstalo. Jakýkoliv hmyz, co kolem letěl se musel mít na pozoru před jejím lepkavým jazykem. Ten, kdo si jí nevšiml, skončil přilepený a rychle zmizel v jejím žaludku. Tak se blanka stala postrachem celého okolí. Byla tak nenasytná, že kolikrát slupla i krásného motýlka, nebo včelku, co se nestačila schovat. Ale byli i chytří broučci, kteří měli ve svých kapsičkách kousek hořce. To je bylinka, co podporuje trávení a po které se krká. Když ropušice Blanka takového slupla, věděla hned, že je zle. Nejdříve to v ní zašumělo, pak se milá Blanka nafoukla do obrovských rozměrů, protože o svou potravu nechtěla přijít. Jenže, hořec je hořec a s tím není radno si zahrávat. Ozvalo se hromové krknutí a z útrob vyletělo ven všechno, co ten den pochytala.
A co z toho plyne, kluci? No přece, že když chodíte po celém širém světě, měli byste mít oči otevřené a všímat si každé maličkosti. A že i malý brouček může zaskočit většího a na pohled hrozného protivníka. Zdroj Facebook - Pohádky dědy Martina
PeopleSTAR (0 hodnocení)