O BOBŘÍKU FOUSKOVI

Bobr je velmi pracovité a usilovné zvířátko, které žije a staví si své obydlí na vodních tocích, potocích a řekách. Potkat je můžeme, když se svými kamarády pracují na stavbě úplných hradů na vodě. Tito pracovití bobříci je skládají z různých větviček, dřívek i velkých kusů dřeva. Jsou to mezi sebou velmi kamarádská zvířátka, která se mají ráda. Se vším si pomáhají a všechno dělají spolu. Táta bobr nosí dřevo a maminka z něj staví doupě. Vchod má na břehu a východ někde pod vodou, tak aby byla chráněná. Svými ostrými zoubky okusují dřevo tak, aby do sebe zapadlo a tak staví různé stavby, mosty a hradby. A přesně takový byl i bobřík Fousek. Ale ten byl sám, svou rodinu viděl naposledy, když byl malý, protože při jedné velké povodni ho odnesla vlna daleko od rodičů, a on byl ztracený. Jedinou společnost mu dělal krásný barevný motýlek, který poletoval nad jeho hlavou.
Jednoho dne, jak už to bývá, dostal Fousek nápad. Postavím si svůj vlastní domov, velký hrad. Běžel podél cesty do blízkého lesa pro první kousky dřeva. Motýlek třepotal svými křidélky nad Fouskem, nic neříkal ale pomoci mu nemohl. Jakákoliv tříska byla nad jeho síly. Bobřík Fousek se sám sebe ptal: ,,Kdo mi pomůže? Sám to přeci nemohu zvládnout, i když se budu snažit, seč mi síly budou stačit.” a smutně pohlédl na svého kamaráda motýlka. Fousek se ale nevzdával, pokaždé si z lesa přinesl nějaký kus dřeva a když měl na břehu už velkou hromadu, pustil se do těžké práce se stavěním. ,,Jedno dřívko sem, jedno dřívko tam, já si to sám poskládám” prozpěvoval si Fousek a přitom zoubky upravoval jednotlivé kusy dřívek a ty pak ukládal na sebe. Ale vždy, když si myslel, že to půjde, stavba se mu zbortila. Motýlka to moc zlobilo a rozhodl se mu pomoci za každou cenu. Vyletěl do výšky, aby se rozhlédl, zda neuvidí někoho, kdo má ručičky a kdo by Fouskovi mohl pomoci. Létá si a rozhlíží doleva a doprava a co nevidí. Malého bobříka jak si to vykračuje podél řeky. Slétl teda blíž, až se téměř posadil na bobří čumáček. ,,Jééé, motýlek” řeklo radostně mládě bobra. Motýlek nelenil a vzlétl do výšky, ale jen tak, aby ho bobřík následoval. Dovedl ho až k Fouskovi, který se stále snažil postavit si domek na vodě. ,,Ukaž, já ti pomohu, jsem bobřice Setinka” řekla a hned se snažila okusovat dřívka. ,,Já jsem Fousek a budu moc rád, když mi pomůžeš, sám to asi nepostavím” přiznal se. Motýlek byl rád, že mu vyšlo to, aby Fouskovi přivedl pomoc. Seděl a houpal se na blízké kopretině a pozoroval Fouska a Setinku, jak jim jde práce od ruky. ,,Setinko, kde máš rodiče? Přece tu nejsi sama? A víš Ty co? Já se o tebe postarám, dokud se neobjeví.” pověděl Fousek své nové kamarádce. Ale než Setinka stačila něco říci, zpoza vysoké trávy vykoukl její táta bobr a maminka bobřice. ,,Tak tady jsi, Setinko!” zvolali oba současně a utíkali za svou malou dcerkou, která Fouskovi pomáhala. Poděkovali mu, že na ní dával pozor.
A neuvěříte, co se stalo potom, celá bobří rodinka pomáhala Fouskovi postavit jeho velký hrad přes řeku. Motýlek se radoval, jak to vše dopadlo. Jenže to ještě není konec našeho příběhu. Spolu s Fouskem se všichni domluvili, že si společně udělají zásoby na zimu a rozšíří hradby o další pokoje. Všichni žijí společně, Fousek, Setinka a její rodiče i s motýlkem. Tak Fousek našel novou rodinu a byl šťastný.
A to díky své pracovitosti a tomu, že i nezištné kamarádství může být hodně, víc, než si kdo vůbec může myslet. Zdroj Facebook - Pohádky dědy Martina