VE FRONTĚ NA KASU

„Ježíš, proč máte tak narvanej košík? Bude válka? Pak tady nemaj bejt takový fronty!“ osopí se na mě chlápek, kterej stojí za mnou ve frontě na kasu.
Ach jo. Zase nějakej vzteklej zevl, kterej není spokojenej se svým životem, a tak se trefuje do ostatních, aby se cítil aspoň o trochu líp.
Jenže já dneska nemám chuť se s nikým dohadovat. Jsem urvaná jak borůvka. Jsem tak utahaná, že mě dokonce nenapadá ani nic vtipně kousavýho. A tak se na něj jen otočím, hodím kyselej ksicht, vytáhnu obočí až k pěšince ve vlasech a s výrazem v očích, kterej jasně říká „Ty si můžeš políbit...“, se otočím zpátky.
Ale jemu to nestačí. Kdepak. Dneska má očividně extra vypečenej den a bezodkladně si na někom potřebuje zchladit žáhu.
„Já jsem se vás slušně na něco ptal, madam. Mohla byste mi taky slušně odpovědět.“
Dělám, že tam vlastně vůbec nejsem.
Odpovědi se mu ale dostalo z vedlejší fronty.
„Jestli jí nedáte pokoj, tak klidně nějaká bitka může bejt. Starejte se radši o sebe!“
Můj otrávenej výraz se obratem mění ve vděčnej.
To mýho ochránce povzbudilo.
„Víte snad, pro kolik lidí nakupuje?“ pokračuje. „Třeba ta dobrá duše vozí nákupy bezmocným dědečkům a babičkám! Není vám hanba? Vy určitě myslíte jenom na sebe, že jo?!“
Ostatní souhlasně pokyvují a častují mě obdivnými pohledy.
Mlčky se zadívám na svůj přetejkající nákupní košík. Domov důchodců by z toho vyžil možná i tejden. Ale tohle je nákup opravdu jen pro nás domů. Většina z toho bude do tří dnů pryč. Zbyde možná mouka, těstoviny, játrová paštika, masox a sáčky do koše.
Jenže svýho zastánce přece nemůžu shodit. Tak jen krčím rameny, skromně pokývám hlavou a nasadím výraz člověka, kterej za svoje dobrý skutky žádný uznání nepotřebuje.
Vlastně ale hrdinka jsem. Věčně totiž bojuju o to, aby mě doma nesežrali i s botama. Takže sláva a všechna čest. Mně. Zdroj Facebook - Hlavně se z toho ne.....