O bývalém paláci Lichtenštejnském

V hořejší části Malostranského náměstí stojí rozlehlá budova,
zaujímající celou jeho západní stranu. Je to palác Lichtenštejnský,
jenž ke konci XVIII. století povstal spojením a přestavěním
několika domů tu v řadě stojících. Ty všecky patřily Lichtenštejnům
již koncem XVII. století; dům na nároží ulice Nerudovy, jež
dříve Ostruhovou a předtím ještě Krokevní se nazývala, již dříve
byl lichtenštejnským sídlem. V roce 1620 bydlil tam kníže Karel
z Lichtenštejna, jehož císař Ferdinand II. pověřil po bitvě bělohorské
správou Království českého i vyšetřováním a potrestáním
účastníků českého povstání.
V paláci Lichtenštejnském konány bývaly začasté plesy, které
pro šlechtu pražskou pořádal jeden z knížat Lichtenštejnů. Bývaly
k plesům těm zvány také bohaté rodiny měšťanské, které v tom
obzvláštní vyznamenání spatřovaly, když mohly mezi šlechtou
prodlévati. Rodiče měšťanští pak v pošetilé pýše hleděli, aby se
jejich dcerky nádherou šatů vyrovnávaly šlechtičnám.
Tehda největší z mlýnů malostranských patřil bohatému mlynáři,
jehož dcera, hezká, ale pyšná a nádherymilovná, tuze toužila po
tom, aby byla také zvána do paláce Lichtenštejnského. Ale z nějaké
příčiny nedostávalo se mlynáři pozvání takového a to dceru jeho
nemálo hnětlo. Mlynářka, prostá žena, která bohatstvím nezpyšněla,
domlouvala dceři, ať zanechá těch panských choutek, ať
nedbá na pozvání, ale marná řeč.
„Ďáblu bych duši dala, jen kdybych se na ples dostala a mohla tam
přijít v takových šatech, že by všecky slečny a paní závistí zbledly!“
Tak mluvila mlynářova dcera sama k sobě, chtivost svoji přemoci
nemohla. Nějaký den potom stála ráno u okna ve své komnatě
a hleděla na mlýnský dvůr. Tu spatřila, jak člověk nějaký v šatě
panského služebníka vchází do vrat, a slyšela, jak se po mlynáři
ptá. V ruce nesl psaní, to odevzdal mlynáři, jenž v té chvíli vyšel
na dvůr. Nemeškala a seběhla dolů k otci.
„Tu máš, co jsi chtěla,“ řekl otec, když k němu došla, a podával jí
psaní. Bylo to pozvání na ples v paláci Lichtenštejnském. Zavýskla
radostí nad splněným přáním a hned se k otci lichotila, aby jí dal,
zač by si šaty skvostné mohla pořídit.
Mlynář dal jí nějaké peníze, ale dceři bylo to málo.
„Chci mít takové šaty,“ povídá, „aby se jim na plese všichni podivili.
Však ty mi přidáš.“
Potom se sebrala a odešla do města. Věděla tam o švadleně, která
šila bohatým šlechtičnám. S tou všecko smluvila, jaké šaty jí
ušije a zač budou, a potom doma vymámila na otci hrůzu peněz, až
se matka zděsila. Ale dcera matce i otci dokazovala, že to nadarmo
není, že ona jistě na plese urozeného ženicha najde.
Když potom švadlena den před plesem přinesla ušité šaty, mlynářova
dcera vypadala v nich jako princezna. Tatík peněz nelitoval,
ale matka přece jen bědovala nad tou marnotratností, když počítala,
co se ještě vydalo za střevíčky, rukavičky a jiné věci potřebné k plesovému oblečení.
Ale tu najednou dcera přemýšleti počala, jaké že šperky si vezme
k těm šatům. Měla sama šperky, které od otce dostala, také matka
chtěla jí ze svých půjčit, ale z těch všech nic marnivé dceři se nelíbilo.
Byla by si nejraději koupila nové, ale otec že už prý nedá, že
ho ten ples tak dost stojí. Dcera byla mrzutá, viděla, že nezbude než
vzíti to, co má.
Ráno v den plesu však přišel do mlýna ten panský služebník,
který také pozvání do plesu přinesl; tentokrát nesl skříňku dřevě–
nou a ptal se po slečně. Když přišla mlynářova dcera, odevzdal jí
služebník skříňku zapečetěnou se vzkazem, že pán jeho to posílá.
Ale kdo ten pán je, prozradit nechtěl. Jen prosil, aby slečna lístek
podepsala na potvrzení, že skříňku zapečetěnou odevzdal. Po jeho
odchodu otevřela mlynářova dcera skříňku a spatřila v ní náhrdelník
a náramky s jiskřivými kameny, překrásný šperk. Skákala
radostí. Otec i matka se divili, kdo to poslal. Ale pyšná dcera hned
usoudila:
„Jistě jsem se zalíbila šlechtici nějakému, ten mě chce na plesu
uvidět, a proto mi pozvání i šperky poslal. Uvidíte, jaké budu mít
štěstí!“
Navečer se dcera vystrojila a jela s matkou na ples.
V paláci byla všecka okna osvětlena, kočáry se tam sjížděly,
panstvo z nich vystupovalo a po vyzdobeném schodišti ubíralo se
do sálu zářícího nesčetnými svícemi, z něhož zněla veselá hudba.
Mlynářova dcera pohlížela užaslá na tu všecku nádheru, ale viděla
také, že hosté na ni s obdivem hledí, dobře pozorovala, že ona má
šaty ze všech nejskvostnější. V sále tančili zrovna menuet a mlynářova
dcera byla nedočkavá, brzo‑li pro ni někdo přijde k tanci.
Najednou, kde se vzal, tu se vzal, objevil se před ní kavalír, štíhlý
mladík v černém šatě sametovém, snědé tváře, černých pronikavých
očí. Bylo tehda v Praze mnoho italských šlechticů a mlynářova
dcera myslila nejinak, než že jeden z nich pro ni přišel. Kavalír se
mlčky uklonil, ona podala mu ruku a šli tančit. Mlynářova dcera
byla v sedmém nebi – dosáhla toho, po čem toužila, tančila na
šlechtickém plese mezi urozeným panstvem. A tenhle kavalír, to
jistě bude ten, který pro ni pozvání vymohl a skvostný šperk jí
poslal.
Ale cože její tanečník nemluví? Nemluví, jen se na ni dívá pronikavým
zrakem. Přestali hrát, tanečník se uklonil, vzal mlynářovu
dceru zase za ruku a vedl ji do vedlejší komnaty, kde podáváno
bylo pohoštění. Tam už seděla i stála četná společnost, jedli a pili,
hovořili, a mlynářova dcera dobře viděla, jak zraky všech na ní
spočívají. Nadula se pýchou a kráčela jako páv. Její tanečník vedl ji
však dál, řadou pokojů prošli, až přišli do posledního, kde nebylo
nikoho.
Po celou tu dobu kavalír slovíčka nepromluvil. Pyšné děvče se divilo,
jaký je nesmělý, a když se zastavili v posledním pokoji, myslilo,
teď že konečně promluví. Ale černý kavalír vytáhl ze široké kapsy
šosatého kabátu stočený lístek a mlčky jej podával své tanečnici. Ta
jej rozevřela – a co vidí? Dole v rohu svůj vlastní podpis. Poznává, že
to je lístek, který podepsala služebníkovi, když jí do mlýna přinesl
skříňku se šperky. A nad podpisem, co tam je napsáno? Čte – a hrůzou
se jí dech zatajil. Bylo tam napsáno, že ona duši svou dobrovolně
ďáblu odevzdává v moc za to, že může jít na ples do šlechtického
paláce. Vzpomněla si, že se stalo, co si sama přála.
Dočetla a vzhlédla k svému tanečníkovi. Ten tu stál před ní
s takovým úšklebkem v tváři, že naráz uhodla, koho má před sebou.
Byl to sám ďábel. Vztáhl ruku proti své tanečnici, ta vzkřikla
hrůzou, ale vtom již se skácela mrtva k zemi.
Společnost v saloně zaslechla hrozný výkřik a všecko spěchalo
tam, odkud zazněl. Tam našli mlynářovu dceru na zemi bez ducha;
po jejím tanečníku nebylo ani památky. Nastal hrozný zmatek
a zděšení. Mlynářka omdlela, a když ji přivedli k vědomí, s velikým
nářkem klesla na tělo mrtvé dcery. Hostitel se vyptával, kdo
zná ty ženy, a když se někdo přihlásil a pověděl, že je to manželka
a dcera malostranského mlynáře, dal je dovézti domů.
Černého kavalíra, který tak záhadně zmizel, neznal nikdo. Ale
tušili všichni, kdo to asi byl. Bylo po plese. Hosté se polekáni rozjížděli.
O jiném cestou nemluvili než o tom záhadném neštěstí.
Druhý den byla toho plná Praha, že na plese v Lichtenštejnském
paláci ďábel si vzal duši pyšné dcerky ze mlýna.
V paláci se však zanedlouho počal zjevovati duch mlynářovy
dcery. Obcházel sály a chodbami v půlnočním čase a děsil obyvatele
paláce. Proto se po několika letech majitel z paláce vystěhoval
a prodal jej.