O černé kněžně od Těšína

V pověstech lidu v Těšínském Slezsku žije dobrotivá paní, kterou
nazývali „černou kněžnou“. Byla to osoba skutečná, manželka
těšínského knížete Václava, Kateřina Zdeňka, která po smrti manžela
svého provdala se po druhé za hraběte Forgáče ze slovenského
Trenčína. Ale od Těšínska neodloučila se tím nadobro; ráda na
Těšínsku, kde už tehdy, od r. 1579, panoval syn její Adam Václav,
pobývala na svém loveckém zámku v Marklovicích blízko Těšína.
Vypravují o ní, jak byla dobrá ke svému lidu poddanému.
V Marklovicích u lesa měl chalupu člověk chudobný, při chalupě
blízko kus pole, to mu dávalo živobytí. Jednou z jara, když bylo
osení pěkně vzrostlé, našel chuďas pole zdupané, obilí zničeno.
Věděl, kdo asi byl tím škůdcem: zvěř z panských lesů. Slzy lítosti
a zlosti vstoupily tomu člověku do očí při pohledu na zpustošené
pole. Pěstí zahrozil k lesu, zavolal:
„Běda ti, dostanu‑li tě; bude to poslední tvoje hodinka!“
Chystal se, že si v noci škůdce vyčíhá. V lese u Marklovic žila
černá zvěř, ta vycházela za noci na pole a působila tam velikou
škodu. To věděl ten člověk, a když se začalo toho dne stmívat,
ukryl se s puškou na kraji lesa u svého pole v roští. Měsíček vyšel
a poléval kraj modravým světlem. Netrvalo dlouho, z lesa vyšel
veliký divoký kanec a hnal se rovnou do pole. Ten člověk nemeškal,
přiložil pušku k líci, zamířil, stiskl kohoutek, rána zahřměla a zlý
kanec se svalil. Tu střelec vyskočil z roští a hnal se ke zvěři. Viděl,
že byla rána dobrá; kanec byl mrtev. Bylo třeba jej odklidit. Ale
kam teď s ním?
Ale nežli si ten člověk rozmyslil, co se zastřeleným kancem,
vyrazili z lesa dva hajní, kteří tam náhodou byli nablízku, chytili
toho střelce, hned mu ruce svázali a hnali jej na zámek.
„Uvidíš, chlape bídná,“ volal hajný, „co je to po panské zvěři
střílet. S pytláky se okolky nedělají.“
Ten ubožák věděl dobře, co čeká pytláka přistiženého. Na pytlačení
byl tehda trest smrti.
Ale bránil se, že on jen za tu velikou škodu se mstil, kterou mu
kanec na poli způsobil.
„To neplatí,“ hajný na to, „ty panskou zvěř střílet nesmíš. Na
tvou obranu v zámku nedají.“
Také nedali. Na zámku hned byl ten člověk uvržen do vězení,
ani ho poslouchat nechtěli. Řekli mu, že soud bude krátký a on že
bude viset.
Někdo z lidí, kteří viděli, jak toho ubožáka k zámku vedou, běžel
to povědět jeho ženě. Ta div neomdlela leknutím, ale potom se
vzpamatovala, a že půjde za muže prosit. Hned časně ráno běžela
na zámek. V bráně ji zadrželi, nechtěli ji dál pustit, když říkala, že
chce ke kněžně. Naštěstí byla kněžna v nádvoří, chystala se někam
odejet. Zavolala, co se děje, a když zvěděla, kázala, aby k ní ženu
přivedli. Ubohá žena padla před kněžnou na kolena a s pláčem prosila
za život mužův. Kněžna ještě o ničem nevěděla. Vyptala se tedy
svých lidí, co se stalo, a kázala přivésti toho člověka z vězení.
„Proč jsi to zvíře zastřelil?“ ptala se kněžna.
A tu pověděl ten člověk všecko, jak mu zvěř zničila pole, z něhož
bere obživu. Potom se kněžna obrátila k svým lidem a ptala se na
cenu kance. Řekli jí, že tři tolary.
„Jak byste odhadli škodu, kterou černá zvěř na jeho poli působí?“
ptala se kněžna dále.
Chtěli vědět, kolik pole měří a čím je oseto, a když jim ten člověk
pověděl, spočítali, že ročně na tisíc zlatých škody zvěř ta nadělá.
„Teď tedy poroučím,“ řekla kněžna, „aby mu nahrazena byla
škoda taková za deset let. A tobě trest smrti promíjím, protože jsi
bránil svého majetku. Ale trestu přece neujdeš: zaplatíš za kance
tři tolary.“
Snadno bylo tomu člověku zaplatit tu pokutu, když dostal deset
tisíc zlatých. On i žena nepřestávali děkovati kněžně a velebili její
dobrotu. –
„Černá kněžna“ zůstala až do smrti dobrou matkou svého lidu,
a když se s tímto světem rozloučila, oplakávali ji upřímně všichni
poddaní. V závěti své ustanovila kněžna pro sebe zvláštní pohřeb.
Rakev s jejím tělem naložena byla na prostý vůz, do něhož zapřaženy
dva páry volů. Ti vyvedeni byli ze zámecké brány a ponecháno
jim potom, aby šli, kam chtějí. Kde se pak zastavili, tam
byl vykopán hrob a do něho rakev vložena. Tak splněno znění
závěti.
Nad hrobem kněžniným vystavěn byl záhy kostelík, také tam
založena byla osada, jež dostala jméno Kostelec. Říkali, že se
v tom kostelíku na oltáři zjevuje „černá kněžna“ a také v zámku
marklovickém prý ji vídali obcházet se svazkem klíčů u pasu. –
V Těšíně mají dodnes památku po „černé kněžně“; je to hřbitovní
kostelík sv. Trojice nedaleko náměstí, založený kněžnou Kateřinou
Zdeňkou r. 1594 na paměť zlého moru, který v Těšíně
zuřil.