O vojsku v Čantorii

O vrchu Velké Čantorii, přes nějž na Těšínsku vede nyní hraniční
čára mezi Československem a Polskem, taková je pověst jako
o Blaníku i některých jiných vrších a skalách v Čechách a na Moravě;
dříme prý tam vojsko, které jednou ve zlých časech vyjde národu
svému na pomoc, až bude nejhůř.
Přišel kdysi do kovárny ve vsi pod Čantorií neznámý pán a objednal
si tři sta podkov. Smluvili se, kdy budou podkovy hotovy, a pán
slíbil, že toho dne přijde pro kováře. Vskutku také přišel. Kovář
naložil podkovy na ruční vozík a jel s pánem na Čantorii. Tam byl
vchod do skály, kovář vjel za pánem dovnitř, do velké síně, kde jako
ve stáji stáli řadou koně, na nich seděli vojáci. Všecko spalo. Jen občas
hrábl některý kůň kopytem o kamennou dlažbu, jinak bylo ticho.
Pán přikázal kováři, aby ty koně okoval. Kovář se dal do práce.
Šlo mu to rychle, ale přece to nebylo tak hned hotovo. Když konečně
přikoval kovář poslední podkovu, objevil se pán a ptal se, co chce
kovář za podkovy a za okování. Kovář mu na to, že to ponechává na
pánovo uznání. Tu mu pán nasypal do pytle koňského hnoje, obrátil
se a beze slova odešel někam dále dovnitř. Kovář zůstal jako
omráčený nad takovou odměnou. Když se vzpamatoval, chtělo se
mu křičet, ale bál se tu v podzemní síni mezi spícími vojáky, bál se
běžet za pánem, a tak jen potichu klel, že se dal napálit. Vysypal
hnůj z pytle, hodil pytel na vozík a vyjel ze skály.
Teď po cestě domů proklínal hlasitě pána, který jej tak šidil.
Napadlo ho vysypat ještě zbytky hnoje z pytle. Zastaví se, vezme
pytel a obrací jej na ruby. A hle, vidí, že tam zůstalo trochu – ryzího
zlata. Nechal vozík vozíkem a s pytlem v ruce uháněl na Čantorii,
tam, kde byla otevřená skála.
Ale když kovář přišel ke skále, po otvoru ani památky. A pána
také nikde nenašel. Tak si jen vyčítal, že se s tím hnojem tak ukvapil.
Zbylo mu sice trochu zlata, i tím si pomohl, ale co ho mohl mít,
kdyby byl hnůj z pytle nevysypal! –
Každého roku o svatém Janě prý v Čantorii zabubnuje bubeník.
Vojáci se probouzejí a ten, který zrovna stojí na stráži, zeptá se:
„Už půjdeme?“
Tu vůdce odpovídá:
„Ještě ne, čas ještě nepřišel.“
Vojsko z Čantorie upadá zase ve spánek celoroční.
Čas, na který vojáci v Čantorii čekají, nastane, až se přiblíží doba
poslední bitvy. Ta prý se strhne na Těšínsku „mezi třemi hruškami“.
Jedna z těch hrušek stojí na výšině u Těšína, druhá u Frýdku, třetí
až v Pruském Slezsku. A bude ta bitva strašlivá: Těšín jezdci‑vojáci
na kopytech svých koní roznesou, krve tolik poteče, že by stačilo
hnát mlýn na tři složení. Až se ta bitva skončí, bude také konec
všem válkám na zemi, všemu tomu strašnému vraždění a duha
věčného míru sklene se nad naším světem. Kéž by bylo!