O Ondrášovi a Jurášovi

Slezský lid na Frýdecku vzpomíná ve svých vypravováních často
zbojníka Ondráše, který před dávnými lety byl tam postrachem
všeho kraje. Byl tak neohrožený a odvážný, že se stal hrdinou pověstí,
které o něm vznikly a mezi lidem se zachovaly.
Uhry bývaly za vlády Habsburků zemí nepokojnou, často tam
vzpoury vznikaly a povstání proti panovníkovi, bylo třeba je
krotit. V těch domácích bojích přidávala se často k vojsku vzbouřené
šlechty uherské všelijaká čeládka nepokojná, žádostivá lupu
a drancování. A když boje utichly, takový lid nechtěl si hledati
klidné zaměstnání, zvyklý na divoké řemeslo utíkal se do hor
a lesů, tam zbojničil, pokojným občanům byl na postrach. I dolů
do kraje se odvažoval, a často bylo třeba vojsko vyslat na potření
takové neplechy.
Když na začátku XVIII. století v Uhrách přísně bylo nastupováno
proti škůdnictví takového lidu loupežného, utíkala se ta čeládka
i do sousedních zemí. Tak r. 1711 vpadly divé ty roty z Uher
také na Moravu a do Slezska a zle sužovaly obyvatelstvo. Tehda žil
v Janovicích u Frýdku člověk nepokojný, Ondra Šebesta se jmenoval,
mnoho zlých činů měl na svědomí, lidé se ho báli. Ten, jak se
v kraji objevili uherští loupežníci, hned se k nim přidal. Rádi ho
přijali mezi sebe: bylť on chlapík odvážný, dobře se vyznal všude
v té krajině, zbojnickou tu chasu vodil. A tak mezi nimi vynikl, tak
si jej oblíbili, že si jej vyvolili za náčelníka. Usídlil se v těžko
přístupných skrýších na Lysé hoře, tamodtud vpadal se svou chasou
do kraje, zámky a panské dvory přepadával, loupili tam, vybíjeli.
Šel z nich strach po všem kraji.
A stala se jednou taková věc:
Frýdecký hrabě Pražma s hraběnkou jeli odkudsi z návštěvy.
Jeli lesem, ale nebáli se zbojníků. O těch už dlouho nebylo ani vidu,
ani slechu. Přešli oni asi někam na Moravu nebo na uherskou
stranu, říkali lidé.
Jede hrabě s hraběnkou v uzavřeném kočáře, kočí z vysokého
kozlíku dává dobrý pozor na cestu, na niž kočárové lucerny jen
málo světla házejí. Vedle něho sedí lokaj, bázlivý člověk; tomu se
každou chvíli zdá, že se tam v lese něco tmavého kmitlo – snad
nějaký člověk nedobrý. Krčí se lokaj a přišeptává kočímu, nevidí‑li
on také – – Ale kočí ho jen odbývá, strašpytla.
Lokaj se utišil, ale po nějaké chvíli, když přijížděli k houštině,
chytil náhle kočího za rameno a šeptá bázlivě:
„Vidíš, vidíš? Tamhle nalevo za stromem!“
Kočí chce se dát do smíchu uděšenému lokajovi, ale vtom mu
úsměv utuhl v tváři. Od stromu vyskočil chlap jako hora, pistoli
v ruce a míří na kočího.
„Stát!“ křičelo to chlapisko. „Stát, nebo střelím!“
Kočí strhl koně nazpět. Kočár se zapotácel. Uvnitř hraběnka
vzkřikla leknutím, hrabě honem sáhl za kožený polštář, kde měl
schovánu pistoli. Ale než mohl kohoutky natáhnout, ukázala se
v okénku kočáru hlava rozcuchaných vlasů a namířená pistole.
Hraběti ruka klesla a on zaleknutý odklonil se dozadu k hraběnce,
která se chudáček choulila v koutku kočáru. Ten chlapík venku
jediným trhnutím otevřel dveře kočáru a povídá:
„Teď jen ven z kočáru, pane hrabě! Čekáme tu na vás už od večera
– a dočkali jsme se. Vy po nás pasete, my po vás. Nebojte se,
vám se nic nestane. Chceme spravedlnost.“
Hrabě vidí nezbytí, leze z kočáru, ale hraběnka strachy ani hnout
se nemůže. A vidí hrabě, před ním u kočáru stojí chlapík nevysoké
postavy, ale pěkně ulehlý, oči mu planou. Zbojník. Za ním několik
statných chlapců, dva z nich vzali si na starost koně, kočího a lokaje.
Hrabě Pražma nebyl z bázlivých. Viděl, že se bránit nemůže,
ale přesto zeptal se tvrdým hlasem zbojníka:
„Kdo jsi ty, že na mne tu v lese za noci spravedlnosti vyžaduješ?
Chceš‑li, aby se ti jí dostalo, přijď na zámek, tam si můžeš stěžovat!“
„Oho, pane hrabě, tak by to nešlo. Tam byste mne nevyslyšel.
A chcete‑li znát moje jméno? Vězte tedy, jsem já Ondráš Šebesta,
janovického fojta syn.“
„Má asi táta z tebe radost, že ses dal na zboj!“
„Má či nemá, o to nejde. Ale já se k těm chlapcům přidal, protože
po dobrém jsem se spravedlnosti nedovolal. Marně bych byl
žaloval.“
„Na koho?“
„Na frýdeckého správce, chcete‑li vědět. A co udělal? Tatíka
mého málem k smrti ubili jeho drábové, i matku mou pronásledoval,
až to životem zaplatila, a sestru jsem musel v lesích skrýt, aby
mu do rukou nepadla.“
„Vyšetřím všecko a potrestám!“
„Ne, ne! Třeba bych marně čekal. A třeba by se z toho šelma
správce vykroutil. Jinak bude. Proto tu čekáme, proto jsme vás,
pane hrabě, chytili.“
A Ondráš pověděl hraběti, co bude – a tak se také stalo. Hraběte
Pražmu s lokajem nechali si zbojníci jako rukojmí v lese, Ondráš
sedl si k hraběnce do kočáru, místo lokaje sedl ke kočímu jeden
ze zbojníků a už se jelo. Po cestě smluvil Ondráš s ustrašenou hraběnkou, co se má stát, aby panu hraběti nebylo ublíženo.
Když přijeli do frýdeckého zámku, kázala hraběnka správce zavolat.
Ten přišel a zjevit se mohl, když místo hraběte spatřil v kočáře
Ondráše.
Chtěl hned lidem poroučet, ať zajmou toho v kočáře i toho na kozlíku.
Ale hraběnka zabránila. Ondráš jí pomohl z kočáru,
a jak hraběnka nařídila, musel tam k němu správce přisednout.
Potom dráb na příkaz hraběnčin musel lavici přinést, na níž dával
správce sedláky vyplácet, také lískovku k tomu, kterou je vypláceli.
Když ty věci naložili do kočáru, povídá Ondráš kočímu:
„A teď jen práskni do koní a jeď hezky zčerstva! Nepřijedeme‑li
záhy do lesa, budou mí chlapci myslet, že jste nás tu zdrželi, a zle
bude s panem hrabětem.“
I hraběnka přikazovala kočímu, ať jede honem. Měla chudinka
strach o manžela. A tak vskutku kočí pobízel koně, jak mohl. Po
cestě správce, třeba stísněný, přece dorážel řečí na Ondráše, aby
pověděl, co chce. Ale Ondráš mlčel a jen se uškleboval. Tu už
správce jímalo nedobré tušení a nemýlil se.
Když přijel Ondráš se správcem do lesa ke zbojníkům, u nichž
zajatý hrabě čekal, vyndali lavici z kočáru i s lískovkou, potom
Ondráš vyskočil a správce zkroušeného vytáhl.
„Tu ho máme, pane hrabě,“ povídá Ondráš. „A teď budem soudit.
Vám náleží nad ním právo, brát vám je nechci. A tak se jenom
ptám: co zaslouží ten hanebník za všecko svoje zacházení
s poddanými, za to, že moje matka jeho vinou o život přišla, že mého
otce div neubil a mou sestru pronásledoval? Oko za oko, zub za
zub, praví Písmo. Ale já jeho života nežádám. Jako on jiným dělal,
tak i jemu buď oplaceno. Zaslouží‑li, aby tu na té zámecké lavici
lískovkou dostal vyplaceno?“
Hrabě vida, že čeká Ondráš na jeho odpověď, nemohl jinak než
přikývnout. A už na znamení Ondrášovo dva silní chlapci uchopili
správčíka na smrt ulekaného, na lavici položili a přivázali. Potom
vzal jeden ze zbojníků lískovku a začal sázeti správci výprask.
Zkusil zlý správce na své kůži, čeho tak často sedlákům uštědřoval.
Dostal nepočítaných; křičel tak dlouho, dokud neomdlel. Teprve
potom přikázal Ondráš ustati. Odvázali správce, vzkřísili jej studenou
vodou a naložili do kočáru. Hrabě přisedl k němu, lokaj na
kozlík.
„Tak, pane hrabě,“ loučil se Ondráš, „jste volný, jeďte spánembohem.
Soud je vykonán. A svému správci řekněte, ať je lidštější, ať
netýrá poddané, nebo se mu povede hůř!“
Zabouchl Ondráš dvířka kočáru, kočí práskl do koní a jeli na
Frýdek.
Tak se Ondráš pomstil správci. –
Ondrášova chasa i nadále se zdržovala ve slezských horách, mstila
křivdy na lidu páchané, spadeno měla na zlé pány a na jejich zlé
úředníky.
Nejvyšší hejtman země slezské uložil hraběti Pražmovi z Bílkova,
pánu na Frýdku, aby tu loupežnou chasu přemohl a hlavně
aby zajal Ondráše. Hrabě svolal myslivce a hajné, k nim se přidal
ozbrojený lid ze zámku i panských dvorů a začala se honba po
lesích a po horách na lidskou zvěř. Ale ať dělali, co chtěli, Ondráše
ani jeho chasu dostat nemohli. Zbojníci měli tak znamenité skrýše,
že je nikdo vypátrat nemohl. Říkalo se, že je podporují a také
schovávají lidé ve vsích a na samotách, ale nikdo to dokázat nemohl.
Kolikrát se hraběcím lidem zdálo, že dostanou některé z té bandy,
dokonce i Ondráše; viděli ho zdaleka a rychle obklíčili to místo, ale
když se potom stáhli dohromady, zbojník byl pryč, jako by se byla
zem pod ním propadla. Nejchytřejší a nejodvážnější ze zbojníků
Ondrášových byl Juráš, rodem ze Slezska. A ti dva Slezané Ondráš
a Juráš postavou by nebyli nahnali lidem strachu; byli oba malí,
zjevu nepatrného, říkali jim proto Ondrášek a Jurášek. Ale báli se
jich lidé jako živého ohně.
Hrabě Pražma se vším úsilím pronásledoval zbojníky; nařídil,
aby v každé obci, ke které se ta divoká chasa přiblíží, hned bylo
zvoněno na poplach; jak by to v sousedních obcích, směrem k Frýdku
uslyšeli, měli také začít zvonit, tak aby zvoněním se donesla
zpráva až do Frýdku, odkud by se pronásledovatelé ihned vydali za
zbojníky. Všecko to nic platno nebylo, Ondráše ani jeho zbojníků
nechytili, ti dál provozovali loupežné řemeslo jako na posměch
hraběti, který musel konečně zemskému hejtmanu oznámit, že
na svůj úkol nestačí.
Zemský hejtman si umínil, že musí zbojníky dostat. Docílil, že
na Ondráše a jeho lidi vytáhlo vojsko. Byl to pluk dragounů, který
tehda ležel v sousedním Opolsku a Ratibořsku. Ten vytáhl na Frýdecko s příkazem, že zbojníky schytat musí. Ten, kdo se zmocní
Ondráše, měl dostati vyplaceno sto zlatých ve zlatě.
Některé zbojníky vojsko pochytalo, jiní vidouce, že jde do tuhého,
spasili se útěkem přes hranice, ale Ondráše pronásledovatelé
dostat nemohli. Zmocnili se ho teprve zradou. Jeho společník
Juráš jej zradil. Pověděl vojákům o skrýši Ondrášově, sám je tam
přivedl a spícího Ondráše ranou do hlavy zabil. Potom dostal odměnu
zrádcovu a odešel do hor.
To se stalo roku 1715. Ale zbojnictví konec nebyl. Juráš zradil
svého pána a přítele proto, že sám chtěl být pánem. Po nedlouhé
době shromáždil na horách rozprchlé zbojníky, přidali se k němu
i noví a Juráš se svou chasou řádil na Frýdecku dál. Nedlouho. Chytili
ho záhy a propadl hrdla.
To byl konec zbojnictví ve Slezsku, které provozovali se svou chasou
Ondráš a Juráš.