O černé paní na Králově hoře

Blízko českých hranic u Horních Studének na Šilpersku je vrch,
říkají mu Králova hora. Je tamodtud krásný rozhled do kraje, po
mírném svahu možno pohodlně vozem dojeti k vrcholu, kde stával
dřevěný pavilon. Dojista ho tam dal postaviti majitel panství,
a šlechta si tam vyjížděla pro kratochvíli.
V lese na Králově hoře sbíral prý jednou před dávnými lety nějaký
člověk ze Studének houby. A jak tak chodí po lese a dívá se upřeně
na mech, najednou se před ním něco mihne. Zvedne ten člověk hlavu,
vidí, před ním stojí paní v černých, přiléhavých šatech, urostlá,
velikýma očima černýma upřeně naň hledí. Po chvilce povídá:
„Nelekej se mne! Čekám tu na své vysvobození. Chceš‑li mi pomoci,
poslyš, co ti pravím: Zítra touhle dobou přijď v tato místa,
čekej tamhle u lesní cesty. Pojede tady kočár, v kočáře budu sedět
já, budu držet v ústech svazek klíčů. Ty skočíš ke kočáru a vezmeš
mi ty klíče. Dokážeš‑li to, budu vysvobozena a tebe potká za to
veliké štěstí.“
Potom černá paní pokynula udivenému člověku a zmizela mezi
stromy. Přemítal ten člověk, co by to mělo znamenati, uvažoval,
má‑li poslechnout té paní, nebo ne, ale nakonec se rozhodl, že
druhého dne přece jen přijde. Lákalo ho, že mu paní slíbila štěstí.
V noci se tomu člověku o té černé paní zdálo. Zase ji viděl před
sebou, jako ve dne v lese, zase mu přimlouvala, aby se pokusil
o její vysvobození, slibovala, že bude šťasten. Když se z toho snu
probudil, srdce mu prudce tlouklo, přepadl jej strach. Kdo ví, co se
může v lese přihodit, myslil si, a zase jej rozcházelo jít na Královu
horu. Což aby se s někým poradil, má‑li poslechnout, nebo ne?
Však to není jen tak! Ale potom si vzpomněl na smutné, dobré oči
té černé paní a strach ho přešel.
Druhého dne byl ten člověk v lese na Králově hoře tou dobou,
jako den předtím, stál u cesty, čekal, co se bude dít. Tu se zničehonic
zvedl náramný vítr, ohýbal stromy, jako by to stébla byla,
skučel a hvízdal. A už se blíží pomalu po lesní cestě kočár, celý
černý, pár vraníků je do něho zapřažen, bujných koní, na kozlíku
kočí v černém plášti; v kočáře sedí ta černá paní, veliké oči se jí
lesknou, v ústech drží řetízek, na něm visí klíče, kolem úst a klíčů
plaménky šlehají. –
Ten člověk se tak zděsil toho zjevení, že zůstal chvilku jako sloup,
ale potom se dal na útěk. Slyšel, jak černá paní na něj volá: „Vrať
se, vrať se!“, ale nedbal, utíkal, co mu nohy stačily. Domů přiběhl
zlekaný, sotva dechu popadal. Když se ho ptali, co se mu stalo,
vypravoval o svém setkání s černou paní i o tom černém kočáru.
Stará matka toho člověka, když slyšela vypravování synovo,
vrtěla hlavou a řekla:
„Nevím, nevím, chlapče, udělal‑lis dobře, že jsi utíkal. Byl bys
snad vysvobodil ubohou duši.“
V noci nato ten člověk spal sám v komůrce; vytrhne se najednou
ze spaní, slyší, že někdo klepá na okno. Vyskočí z lože a jde k oknu.
Dívá se, vidí, venku stojí černá paní. Bál se ten člověk nemálo, ale
přece otevřel okno vida, že mu chce paní něco říci. A černá paní
mu povídá:
„Škoda, přeškoda, žes byl tak bázlivý. Musím zase čekat na své
vysvobození, dlouho čekat. Tuto noc spadl ze starého dubu v lese
žalud. Až z toho žaludu dub vyroste, ten dub potom lidé porazí
a prken nařežou, z prken kolébka bude udělána. V tom čase narodí
se tu ve vsi chlapec, kterého položí do té kolébky. Až ten chlapec
v muže doroste, bude mne moci vysvobodit, nebude‑li tak bázlivý
jako ty. Za to potká jej veliké štěstí, které tebe minulo.“
Potom se černá paní ztratila. –
Ten člověk nepřestal do smrti litovat, že tenkrát v lese neměl
kuráže, aby byl černé paní klíče vzal. Kdoví, jakého štěstí by byl
dosáhl!