O Čertí skalce u Písařova

Mezi pověstmi našimi i v pověstech jiných národů je mnoho
takových, které o čertech povídají a o jejich díle. A jako památky
pobytu čertů na zemi skály i balvany se leckde ukazují, k nimž připíná
se pověst. Jedna z takových pověstí je o Čertí skalce na Šilpersku.
Blízko vsi Písařova trčí z lesa na pokraji srázného svahu skalisko,
ve dví rozpoltěné, div že se dolů nesvalí. Na tom skalisku
ukazují prohlubeniny, o nichž se říká, že jsou to čertí stopy. Nedaleko,
v březenské dolině bylo jezero, z něho vytékal potok. Na potoce stál
mlýn, tam provozoval živnost chudý mlynář. Měl dceru,
hodné děvče; ošklivá zrovna nebyla, ale že byla chudá, ženiši
se nehrnuli. Rodiče by ji byli přece rádi vdali, holka stárnula, oni také
byli už v letech, báli se, aby dcera nezůstala jednou na mlýně
samotna. A tak čekali stále na ženicha. Dočkali se.
Objevil se jednou ve mlýně myslivecký mládenec. Přišel, jako
by si tam chtěl odpočinout, povídal, že je ze vzdáleného hájemství
a že ho tamtudy vede cesta do města. Dali mu chleba ukrojit, hrnek
mléka před něho postavili. Mlynářova dcerka mu to na stůl
přinesla. Mládenec pojedl, popil, položil na stůl stříbrný groš,
rozloučil se a odešel. Mlynářka potom povídá dceři:
„Vidíš, to by byl ženich pro tebe.“
„Ale, maminko,“ dcera na to, „toho bych já nechtěla. Takový je
snědý, oči má pichlavé, a všimla jste si, na levou nohu napadá!“
„Co ty všecko nevidíš!“ mlynářka se zlobila. „Co na něm chyb
najdeš! Pravda, všecku krásu nepobral, ale jen kdyby tě chtěl! Jen
kdyby zas přišel!“
A mládenec vskutku přišel zas. To už bylo zjevno, že přišel kvůli
dceři. Povídal sic, že jde z města, ale pozdržel se, s dcerou samý
hovor, točil se pořád kolem ní, a když odcházel, zeptal se, může‑li
zas přijít. Mlynářka měla radost, že se tak vede, co si myslila, zvala
dost a dost, jen ať pán zase přijde. Dcera se k tomu mile netvářila,
ale co bylo možno dělat? Tak tedy myslivecký mládenec chodil
do mlýna za dcerou.
Uplynulo pár neděl. Jednoho dne přišel k večeru do mlýna v řezenské
dolině krajánek, chlapík světem protřelý. Ohlašoval se právě
mlynáři ve dveřích mlýnice, když ten nastávající ženich odcházel
ze mlýna. Krajánek se po něm podíval zpytavým zrakem, prohlédl
si jej od hlavy k patě a po chvilce povídá mlynáři potichu:
„Kde se tu, prosím vás, tenhle vzal?“
„To je, panečku, nastávající ženich naší Madlenky,“ mlynář na to.
„Mně se nic nelíbí, holce taky ne, ale máma si vede svou, že by se
holka dobře zaopatřila. Takový myslivec může prý připravit
ženě teplé hnízdečko, říká.“
„Panečku, to může,“ ušklíbl se krajánek. „Víte‑li, pane otče, kdo
to je? Vždyť je to sám rohatý! Což tak nevypadá? A to kulhání!“
Mlynář hleděl s ustrnutím za odcházejícím myslivcem. Potom
chytil krajánka za ruku a všecek vylekaný pravil:
„Cože to, krajánku, povídáte?“
„Inu tak, čert vám chodí za dcerou. A jestli jste ho vy nepoznali,
poznal jsem ho já. Panímáma má pravdu, ten by připravil vaší
dceři teplé hnízdečko – v pekle.“
Mlynář byl tuze ustrašený, ptal se krajánka, co dělat; nedá přece
dceru čertu! A krajánek mu poradil:
„Nechte ho jen,“ povídá, „až vám bude říkat o dceru. Potom mu
řekněte, že mu ji dřív nedáte, dokud neobrátí jezero na opačnou
stranu a dokud vám tam nepostaví nový mlýn, ale od kamene.
To všecko že musí za jedinou noc provést. Ten večer chyťte v kurníku
kohouta, odneste ho do mlýnice a schovejte pod koš. Jak potom
v noci zvíte, že se má čert k dílu, pusťte kohouta po chvíli zpod koše
a z mlýnice. Co bude dál, uvidíte. Ale panímámě a dceři zatím
ani muk!“
Mlynář poděkoval krajánkovi a slíbil, že se zachová podle jeho
rady.
Za pár dní nato vskutku ten myslivec předstoupil před rodiče,
aby mu dali Madlenku za ženu. Mlynářka byla šťastná, Madlenka
se tuze vesele netvářila.
„Nic bych proti tomu neměla,“ povídá mlynářka, „a tuhle táta,
myslím, také ne.“
„Já bych si přece něco od pana ženicha vymínil,“ řekl mlynář.
„Povím mu to mezi čtyřma očima, až půjde dnes odtud.“
Když potom ženich odcházel ze mlýna, šel ho mlynář vyprovodit
až ke vratům a tam mu všechno pěkně tak pověděl, jak byl
od krajánka naveden. Myslivec se zarazil, podíval se pichlavýma
očima na mlynáře. Ale ten se jen ušklíbl a povídá:
„Nic se na mne tak nedívejte! Vím já, kolik uhodilo. Ale ženským
jsem neřekl nic. Provedete‑li, co jsem řekl, dostanete Madlenku.“
Co měl čert dělat, musel se podvolit. A tak slíbil mlynáři, že udělá,
co na něm žádáno.
Navečer mlynář odnesl kohouta do mlýnice, jak řekl krajánek.
A jak byla půlnoc, strhne se venku takové povětří, vítr hvízdal, až se
stromy ohýbaly, a bylo slyšet, jako když hrom rachotí. To se pustil
čert se svými kamarády do díla.
Jedni jezero obraceli a druzí se dali do stavby mlýna. Trhali v okolí
skály a nosili kamení na stavbu.
Mlynářka a dcera nevěděly, co se děje, byly tuze ustrašené z toho
hluku. Ale mlynář odešel do mlýnice, kohouta pustil, dveře na dvůr
mu otevřel. Kohout pospíchal z mlýnice, ale na prahu se zastavil,
natáhl krk a hlasně zakokrhal, že i v tom povětří slyšet bylo. A jak
zakokrhal, najednou ozval se rachot ještě větší – a potom všecko
naráz utichlo. –
Ráno vyšel mlynář ze mlýna k jezeru a vidí tu spoušť: na břehu
ležely balvany, jak je čerti snášeli ke stavbě a jak je upustili,
když kohout zakokrhal. Tu teprve viděl mlynář, jak dobře udělal,
že poslechl krajánka. Pověděl potom také ženě a dceři, co se stalo,
a byli všichni rádi, že se zbavili pekelného ženicha.
Ale také v okolí natrousili tehda čerti balvany. Nejvíc takových
kamenů je u Studének a patří k nim také Čertí skalka u Písařova.